Opustit Las Vegas

Hodne husty drama a zaroven nevsedni romantika mezi alkoholikem a slapkou. Nicolas Cage je tady fakt bravurni, urcite predvadi jeden ze svejch nejlepsich vykonu, ale rek bych, ze na tom ma taky velkej podil postava, kterou hraje. Na alkoholika se proste perfektne hodil a jeho postava je skvele napsana. Taky je dobre, ze je Cage na scene prakticky porad, v tech momentech, kdy neni, je film krapet slabsi. Ale rozhodne pravem oskar pro Cage. Elisabeth Sue se taky snazi, ale Cage tu proste kazdyho zastini. Taky je fajn, ze Ben neni jen nejakej ubohej chcipacek, ale chlap, co uz nevi, proc zacal pit, ale chce to dotahnout az do konce. A rozhodne tu zadnej happy-end necekejte. A prislo mi, ze ackoliv ve filmu nejsou nejake moc radostne chvilky a neni ani sekunda, kdy by Cage nebyl ozralej, ze i presto je film v jistym smyslu milej a vtipnej. Proste to na me nevyznelo tak moc drsne. Coz rozhodne neni vytka, ale spis pochvala. Ale je to tim, ze je Ben sympatak, nikoho se svym problemem neotravuje a bere to z humorem. Taky se mi libila kamera, ruzny prelety nad Las Vegas atd. a hudba, i kdyz je to styl, kterej bych si asi nikdy nepustil, mi do filmu skvele sedla a libila se mi. Cage by mel dostavat vic takovejhle roli. (03.04.2007)

Z filmu jsem měl pocit, že to snad museli točit abstinenti. Znám hodně opilců, co chlastaj první ligu a tvůrcům filmu bych doporučil se s některym z nich seznámit. Nicolas Cage totiž vůbec nevypadá jako alkoholik. Celou dobu vypadá, že si dal možná pár piv a je tak akorát v dobrý náladě. A když po ránu bez mrknutí oka vychlastá flašku kořalky, tak jedinej efekt je, že se mu přestanou klepat ruce. A potom celej den do sebe láme jednu flašku za druhou a je pořád v pohodě. Při takovym tempu by si přivodil hodně rychle otravu alkoholem. Elisabeth Shue je docela pěkná kurvička, ale její postava je taky poněkud z oblasti sci-fi. Tohle prostě neni film o lidech, ale o mimozemšťanech. Asi to chtělo trochu míň tlačit na pilu a vytvořit trochu uvěřitelný postavy. Pro mě je to dost velký zklamání. (20.03.2010)

Zaráža ma, ak niekto začne tvrdiť, že kedysi bol Nicolas Cage geniálny herec, ale od istého roku sa zvlčil a začal pred kamerami predvádzať natoľko obskúrne kreácie, až bolo nutné do praxe zaviesť výraz „cagoevský herecký prejav“. Pritom keď si pozriete jeho staršie filmy, skoro všetky boli typicky cageovké! Áno, vrátane Skaly (o Tvári toho druhého nehovoriac, to je úplná esencia cageovej trhnutej teatrálnosti). Takže informácia, že za postavu alkoholika dostal Oscara, pôsobí vtipne, keďže v niektorých scénach je to fakt „klasický Cage“, čo je dnes brané ako urážka a vtedy mu za to Akadémia (ako 31-ročnému!) kľačala pri nohách, nadšene tlieskala a podávala sošku. Osobne mám veľmi rád americkú nezávislú scénu 9O. rokov, ale Leaving Las Vegas mi (napriek miestami skutočne pompéznej atmosfére zhýralého Las Vegas) nesadlo. Za to zrejme môže proste to, o čom je. Zápletka o mužovi, ktorý sa do mesta hazardu odchádza doslova prepiť na smrť, je brilantná, ale jednotlivé postavy skrátka nepôsobia sympaticky a ťažko sa im držia palce. To je síce realistické a logické, ale nič to nemení na danom fakte. Kuriózne s odstupom desaťročí pôsobí kasting, ktorý je absolútne monumentálny (Steven Weber, Vincent Ward, Ed Lauter, French Stewart, R. Lee Ermey, Danny Huston, Xander Berkeley, Valeria Golino), ale pravda je taká, že väčšinou sú to nepostrehnuteľné roličky. (19.07.2023)

Jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Cage v tomto filmu JE alkoholik tělem i duší, a Elisabeth Shue - až nesnesitelně krásná - si zde zahrála svou životní roli (a nikdy později se mi už v jiném filmu tolik nelíbila). Velká srdcovka, kterou bych mohl vidět stokrát, a nikdy by neomrzela. Na opuštěný ostrov bych prosil Natalii Portman a DVD s Leaving Las Vegas a budu zcela spokojen. UPDATE 23.2.2021 - Když jsem si ten film pustil po letech znovu, díval jsem se na něj asi trochu jinýma očima než dřív. Nejsem si třeba jistý, jestli má diváka odrazovat od alkoholu, nebo o to vlastně tvůrcům vůbec nešlo - nepřijde mi to jednoduše jako nějaká laciná agitka, která by omílala stokrát ohrané tvrzení, že pití je špatné, jako třeba Úsměvy smutných mužů - mám spíš tendenci Leaving Las Vegas vnímat jako příběh chlápka, který promarnil svůj život, a kdyby se místo chlastu rozhodl vystřelit si mozek z hlavy, vyšlo by to nastejno. Nechápal jsem také, co vlastně Sera vidí na Benovi - představa, že by si tak atraktivní žena něco začala s takovou alkoholickou troskou, která ji otevřeně přizná, že má v plánu se upít k smrti a která už ani není schopna mít s ní sex, mi prostě přijde nepochopitelná (byť jistou logiku v tom asi přece jen najít lze - Sera může mít coby prostitutka snížené sebevědomí a navíc se jí na Benovi může líbit prostě to, že ji nechce jen opíchat jako všichni ostatní). Vlastně mě přímočarost toho příběhu skoro fascinuje - jednoduchý děj celého filmu by se dal shrnout do jedné věty (neúspěšnému scenáristovi během jeho řízené alkoholické sebedestrukce vstoupí do života krásná prostitutka, ale jeho rozhodnutí vzít si život zvrátit už nedokáže), a tak mi zde skoro důležitější přijde vývoj obou postav (Benova děsivá cesta do záhuby, nahlížená očima Sery, která ho skutečně milovala a která vlastně celý film někomu vypráví - pravděpodobně svému psychologovi) a především pak celková delikátní atmosféra snímku, podpořená krásnou kamerou, světly nočního města a absolutně dokonalým jazzovým soundtrackem, kde zazní mj. výborný Sting. Svým způsobem je to asi dost depresivní film, ale osobně ho tak moc nevnímám, a jsem hlavně okouzlený jeho formální stránkou a feelingem nezávislosti. Pokud jde o samotného Bena, dnes už asi nemám tolik tendenci si to jeho upíjení se k smrti idealizovat jako za mladších let - dnes mám spíš nutkání říct, že v momentě, kdy poznal Seru, měl se na pití vysrat, ale to by pak byl úplně jiný film, kdyby končil happy endem. No co už, tak třeba za pár roků na to budu koukat zase jinak. (18.04.2011)

Po skončení filmu jsem zavřel oči a znovu jsem si v hlavě promítal, ten příběh, ty nádherná slova, který dokázala říkat Sera Benovi a Ben Seře, jejich gesta, jejich vzájemný pohledy, zněla mě v uších ta užasná hudba, která začala hrát na miliskundu přesně v ten moment, kdy měla a najednou jsem na tváři ucítil slzy, stékající z mých zavřených očí. Hrozně bych si přál vidět tenhle film v kině, ale ne moderním multikině, ale ve starým biografu s rozvrzanými dřevěnými sedačkami. Kde by bylo slyšet vrčení promítačky, která by pomalu posouvala filmový kotouč s tímhle klenotem ke svému konci. Seděl bych úplně sám uprostřed sálu v jedné ruce láhev whisky a v druhé cigáro, ze kterýho by se dým ztrácel ve světle obrázků cestujících z promítačky na plátno. Seděl bych tam bez hnutí a tiše si prožíval svůj soukromý očistec duše. (28.06.2009)