Faust

Na některé artovky už nemám patřičnou trpělivost. Tenhle Faust zkouší, co divák unese. Všechnu špínu světa naplněnou chtíčem a touhou po penězích. Obraz, který klame, prohýbá se jak pružné zrcadlo, šedé a ocelové tóny se rozzáří až do svatozáře a chladná modř spolkne těla. Vnitřnosti vypadávají z otevřeného těla, které už není člověkem, ale jen prázdnou schránou. Kristus měnil vodu ve víno, Ďáblovi stačí udeřit do stěny a víno stříká proudem. Člověk má dvě ruce - jedna dává a druhá bere. Alegorie blízká Případu pro začínajícího kata či Kafkově Zámku. Před lety bych zajisté cenil více. Tenhle film potřebuje odpočatou mysl. Potěšila mě Hanna Schygulla, femme fatale Fassbinderových filmů. Stárnoucí, ale pořád fascinující... (14.01.2017)

Můj první Sokurov na plný počet - i přes typickou nekomunikativnost, i přes to, že přetrvává můj pocit, že Sokurov necítí příběh - je mu jedno, nemyslí v linii, ale v barvě. První co mě uhodilo do očí byla podobnost inscenování a exteriérů s Germanovým Je těžké být bohem - že by Barrandov? Sokurov není tak dobrý v mizanscéně, v „gagu“, spíš komponuje výjevy a v rámci nich se zaměřuje na detail a dynamizuje je jím – je to klasičtější způsob než Germanova nezastavitelná mizanscéna. Sokurov obraz významově zahušťuje rozostřováním, deformacemi barev a perspektiv. Druhá věc, kterou jsem už viděl byly interakce postav – nemotorná komičnost jakoby z oka vypadla scénám „nápravy“ vybočeného palce ze Zachraň a zachovej. Dlouho jsem u žádného filmu neměl tak silný pocit, že mě režisér vtahuje, provází, vypráví mi. Je to asi věc střihu, je to úžasná věc – u většiny filmů v poslední době (zejména českých) jsem měl neodbytné myšlenky na to „tenhle záběr točili, aby měli záběr, jak hlavní hrdina kráčí ulicí“ - tohle je ve Faustovi minimalizované. Bizarérie "opic na měsíci" a "homunkulů" byla v prvních Sokurovech přítomná taky. Rovněž odkazy na šílenství Ruska a jeho konfrontace s cizinou, tady podmíněná i cizí produkcí - zvláštní svět. Autor je zjevně po uši Rus, ale musí ven, a zároveň se mu zjevně v Rusku leccos nezdá. Těžko říct, jak "světový umělec" v pokročilém věku, byť stíhaný režimy, vnímá skutečnou realitu dnešní internetovo-instagramové federace. A nakonec: zvuk: Sokurov podbarvuje neskutečně dobrou hudbou, neskutečně dobře vybranou, evokující snad Gounoda, snad Strausse, na konci Prokofjeva. A neskutečně výrazové momenty mixuje s ruchy a řečí - tenhle způsob mi šel hluboko pod kůži. Vybavil se mi nedávno odtrpěný Greenawayův Eisenstein - to byla zas jednou debilní diskoška s the best off. Tady je klasicky napsaná hudba, sama o sobě plně funkční, ale jako podmaz na určitých místech povýšená k přesahu výrazu obrazu. Sokurovou zálibu v ruších tu pak (film mi ani trochu nepřišel ukřičený, jak tu pár lidí hlásilo) suplují hlasy ptáků - hýla slyšeti a podzim na krku míti - ostatně: evokace obecně je tu skvělá. A skvělí jsou herci. Moc rád jsem si na to troufnul. Ps: druhy dil Fausta je v tom zbytecny. Nic mi tam z nej nezbylo - ani z poselstvi ne. Sokurov na tohle nema. (22.05.2019)

Chladný vizuál, chladnější snad než smrt sama, doprovází celé rozsáhlé filozofické pojednání na téma života, smrti a kontrastu mezi dobrem a zlem. Lichvář je svůdce, našeptávač, je slizký, zlý a ohavný. Sokurov opět skloubil mimořádnou vizuální stránku s tou zvukovou. Faust se stává jen průvodcem, ďábel je hlavní postavou, vždyť ano, zlo může existovat i bez dobra. A já budu dlouho muset přemýšlet nad závěrečnou nevyřčenou otázkou, zda lze považovat za vraždu zabití ďábla v sobě. Neskutečně silný zážitek, Sokurov povýšil Fausta na čisté filozofické dílo. (10.09.2020)

Pokiaľ bola Ruská archa odvážny experiment, tak Faust je experiment veľmi bizarný. Hovorené slovo pôsobí až nediegetickým dojmom, akoby sa jednalo o chybu. Obraz pôsobí scudzujúco, akoby sa divák na film nemohol poriadne dívať zaostreným zrakom. Jedná sa o akúsi epizodickú road movie jedným mestom. To uvádza nádherný obrovský celok, ktorý osobne považujem za jeden z najatmosférickejších CGI monumentálnych záberov vôbec a občas si ho budem púšťať len tak pre zlepšenie nálady. Filmom sa tiahne neustále filozofovanie, čiže pre plné pochopenie si treba vziať do ruky aj scenár a pri niektorých frázach sa zastaviť. Oni tie múdra by mohli byť vyslovované aj v absolútne odlišnom filme a znamenali by cca to isté. Od začiatku mi Zeiler pripomínal Ralpha Fiennesa a nechtiac som si to vsugeroval natoľko, že som si to proste až do konca filmu myslel. Holt Voldemort by si s diablom a Faustom tiež mal čo povedať. (08.10.2015)

Překladatel českých titulků sice z uvodního "Frei nach Johann Wolfgang von Goethe" vypustil ono veledůležité slovíčko "frei", nicméně i ten "Goethe" samotný je trochu na hraně. Sokurov udělal spíše adaptaci staroněmecké legendy než Goethova dramatu (i ten Goethe je adaptace..). Sokurov od svého německého kolegy vzal jen pár příběhových prvků a s jejich pomocí Fausta interpretoval tak radikálně, že se to mnohému divákovi vůbec nemusí líbit. Vytvořil fantaskní, snový, přitom skoro až primitivní svět ohlodaný až na samu podstatu chtíče, jenž by současně s marným hledáním podstaty lidského bytí mohl být originální uměleckou interpretací freudových pudů života a smrti. Sokurov vytvořil svět, jehož procházení je doslova výletem po lidském podvědomí. Žádná z důležitých postav filmu není "normální", každá je nějakým způsobem chorá a vyšinutá a dohromady je jejich chování příčinou hnusu, který se na nás neustále valí. Sokurov tady pracuje doslova s antikýčem; skutečná krása ve filmu je jen to, co není spojené s člověkem (příroda..), vše spojené s člověkem je hnusné a choré. Faust je vyobrazen se všemi svými nejnižšími pudy a frustracemi (slovo das Geld je v jeho ústech velmi často), jeho touha po vědění či limitech lidských znalostí je tím víc upozaďována. Chtíč je vůbec silným motivem; vždyť vůbec první záběr filmu (detail genitálií pitvané mrtvoly) dává vzpomenout na Schopenhauerovu myšlenku, že právě genitálie jsou ohniskem vůle (jako protipól rozumu).__ Film je obrazově výjimečný. A taky trochu uvřeštěný... Ale stále si Sokurov zachovává svůj styl, který v mnohém připomíná předchozí filmy tetralogie moci (dialogy/monology mimo obraz kamery, výtvarné pojetí atd.). Na první pohled by mohlo být zvláštní, že tetralogii po skutečných postavách Hitlera, Lenina a Hirohita uzavírá fiktivní postava. Ale ono to vlastně dává smysl..: Po portrétech duší výrazných individualit přichází pohled do nejskrytějších černých koutů duše člověka jako takového. Oproti předchozím filmům je ale Faust viditelně slabší, nemá sílu např. přesně cíleného Molocha - snad proto, že je příliš obecný a není snadné se dobře orientovat v záplavě (možných?) symbolů. (3 a 1/2*) (19.10.2012)