Rodina je základ státu

PANEBOŽE! A teď nějakou méně iracionální metodou vyjádřit, proč mě tento film po nějaké době relativního klidu duše zase pořádně rozčílil. Tak předně - po nějaké době uvažování jsem si uvědomila, že není úplně terminologicky v pořádku vyčítat Sedláčkovi amatérismus, protože on se jej zřejmě dopouští cíleně v rámci svého osobního stylu. Druhá věc, že mě to na filmu (a nejenom Rodině, ale i předchozích režisérových výtvorech) velmi rozčiluje a díky tomu bych asi film nestrávila, i kdyby mě nerozčilovalo několik dalších věcí. Například neuvěřitelné postavy, podivně televizní vzhled a pro můj osobní smysl pro humor nerozšifrovatelný pokus o satiru/komedii/humor obecně. Scénář mi taky přijde problematický - dialogy neskutečně šustí papírem, já tyhlety pravdy snesu ve velmi omezeném množství, a tady se jiné než pravdistické monology nebo rozhovory nevyskytují. Co se týče děje a obsahu a poslání, tam mám taky problém. Jeden známý poukázal, že problém filmu je, že nenese žádné morální dilema - protože se odehrává v době, kdy už kostky byly vrženy a žádnému skutečnému velkému rozhodování svědky nejsme. Jen takovému tomu plácání ryby na suchu, než ji někdo zapíchne, a to ještě ne příliš zajímavým způsobem, alespoň pro mě. Zajímavé scény jsou ve filmu dvě, možná tři, a to umírající pes, dítě v kimonu s Kinterovou sochou a možná ještě loď s ohňostrojem. Naopak všechny prvky, které mají film posouvat do žánru, ať už do zmíněné satiry-či-co nebo thrilleru s drsnou dvojkou detektivů (to štěrchání s krabičkou bonbonů je na zabití!) ve mně vyvolávají silnou agresi. Jako psychologické drama to nefunguje už vůbec kvůli příšerné plochosti a neživotnosti postav. Tak co to má být. (09.05.2012)

Aj takto to môže dopadnúť, keď sa podpíšete pod nesprávne papiere. Chvíľu som si musela zvykať na Libora, a v podstate aj na jeho celú rodinu - možno to bolo samotnými dialógmi - ale dalo sa. Návšteva priateľov bola príjemným oživením. Hudba zaujímavá. Videné v rámci Season Challenge Tour vol. 3 (07.08.2018)

Tuzemský trumf letoška, který svým provedením strká do kapsy naprostou většinu dokonce i hollywoodských podobných filmů za tento rok v kině! Všechno tu je: napětí, akce :), povedený casting... Ke konci jen zopakuji desítky komentářů přede mnou, a rád napíši, že Sedláček svou profesionalitou hravě zvládá look světové kinematografie: větší zážitek pro mne byl sledovat technickou a uměleckou stránku filmu, než dravou story ala Tři dny ke svobodě. (14.10.2011)

Že se zde objevuje výstup stejného druhu jako v Intimním osvětlení (kde je organickou součástí celku), ještě neznamená, že má nějakou cenu oba filmy srovnávat. Sedláčkovo Rodina je základ státu nedisponuje ničím, čemu bych mohl nějakým způsobem věřit a celkově na mě působí jako film, který snad chce "promlouvat k dnešku", není zrovna špatný, ale nestojí za bližší pozornost. Brzy bude právem zapomenut, což mu ovšem prospěje, protože filmoví nadšenci případných příštích generací pak budou moci objevovat zapadlou perlu s několika krutými scénami. Pro mne - současníka - je cenný jen ten název. Je totiž nutno váhat mezi dvěma protichůdnými optikami, které nabízí. Je česká společnost morálně (i jinak) v prdeli pro to své vyznání starat se jen o svůj píseček, kdysi vyjádřené v pregnantní zkratce "kdo nekrade, okrádá rodinu"? Nebo naopak jsme v prdeli proto, že nejsme schopni udržovat rodinu silnou, všemu navzdory? Ergo ukazuje Sedláček na typické rodině (jen s nadprůměrně zdatným živitelem), proč je stát čecháčků jedna velká sračka, nebo jde o to, že se tato rodina v náhlé krizi dobrala takové soudržnosti a síly, že obstojí státu, právu i morálce navzdory, takže nakonec opravdu jen na tom především záleží? Nevzniká tak právě rodina, z níž lze teprve stát budovat? Měl-li tvůrce na mysli toto, pak je třeba pochválit volbu sociálního typu "hrdiny" i značnou zdrženlivost v hodnocení toho všeho. Každopádně rodina je základ státu a každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. (10.08.2016)

Když se to vezme kolem a kolem, vlastně nejde o nic světoborného. Tahle sympatická moralitka, která se hodí mnohem spíš na televizní obrazovku než na filmové pláno, těží z toho, že se v ní neobjevují běžné slabiny českých filmů, jako nevěrohodný scénář, stupidní dialogy a nerealistické nebo ploché postavy. Tomu nešťastníkovi, který výměnou za manažerský post sem tam něco velkoryse přehlédl, až najednou, světe, div se, čelil obvinění z tunelování firmy, jeho pocity od bezradnosti po sebelítost věříte a stejně tak věříte reakcím jeho okolí. Rodina je základ státu je svérázná road movie o pozdním prozření a útěku před zodpovědností. Slušně napsaná, zahraná i zrežírovaná. Co můžeme po zkušenostech s českým filmem vlastně chtít víc? Celkový dojem: 70 %. (13.09.2014)