Poupata

Modelová socdráma ako vyšitá. Je tam kurva, je tam jej pasák, teda pardón striptérka, je tam gambler, ktorému nikdy nič nepadlo (scenárista aspoň mohol občas skočiť pri prieskume do herne), je tam mladá naivka, ktorá sa nechá nabúchať, je tam zima, je tam byt, kde sa všetci nepomestia. A nič sa zo zásady nemôže zlepšiť, pretože by to na fesťákoch odsúdili ako gýč a takto si môžu niekde po premietaní v Japonsku hovoriť, že v tom Česku je to hrúza a je dobré, že sa na to globálne upozorňuje. Ale tento prístup nechcem iba zhadzovať, pretože úprimne verím, a som svedkom, že život sa dá veľmi ľahko pokaziť a kde nie je nejaká tá inteligenčná a emocionálna výbava, tam to proste lepšie nikdy nebude. Čiže je otázka, či sú mnohé dnešné filmy šablónovité preto, lebo sa to ľahšie píše, alebo preto, že život samotný obsahuje okrem nepredvídateľnosti občas aj určité schémy a pri niektorých indivíduách presne viete, ako dopadnú. (13.07.2017)

ultradepresivní nevýrazné drama utápějící se ve všudypřítomné šedi a beznaději, jemuž škodí právě přehnaná depresivnost, díky které film působí daleko méně "skutečně", než bylo zřejmě zamýšleno.. já navíc od filmu, na který se tak nepříjemně kouká, zkrátka čekám, že mi to nějakým způsobem vynahradí (sílou příběhu, hloubkou děje, emocemi apod.), což se ale tady tak úplně nestalo... (12.04.2013)

Poupata dorostla a z krásného údělu a nadšených kroků k zítřku, jenž měl být nádherný jak rozkvetlá růže, zbyla pouty svázaná usychající kytice neštěstí a zmaru; kytice v odpadkovém koši... Poupata bez budoucnosti a s minulostí, která poutá ke dnu a už nepustí. To jsou poupata z roku 1985 dorostlá do Poupat roku 2010. Jiráský představil českému publiku po velmi dlouhé době skutečně realistické sociální drama, které není blbé, trapné, nebo odtržené od skutečnosti. Marně pátrám v paměti a napadá mě z poslední doby snad jen Šulíkův Sluneční stát a s určitými výhradami i Slámovo Štěstí (a to jsou oba z roku 2005). To, co již dlouhá léta točí např. v Anglii Ken Loach (Kes; Sladkých šestnáct let) nebo v sousedním Polsku Robert Glinski (Sviňky; Ahoj, Terezko), tady v té záplavě ironizujících, hláškovacích a především nerealistických filmů zoufale chybí. Poupata jsou opakem toho, co se tady točí běžně: Absence humoru a karikatur, pesimismus, bezvýchodnost a především přesný popis určitého problému. Zejména v první půlce je film výborný; bohužel s přibývajícím časem se začínají ve scénáři objevovat detaily, které až příliš připomínají otáčení kudly v otevřené ráně; detaily, které jsou přitažené za vlasy a trochu zbytečně prohlubují již tak hutnou depresi (postava prostitutky, pointa s vietnamským prodejcem apod.) I přes tyto drobné vady je však třeba vyzdvihnout to, jak jsou napsány jednotlivé postavy, protože přesně typologicky vystihují své předobrazy ze skutečného světa sociálně vyloučených. A osudy takových lidí je třeba si stále připomínat; zvláště v současné době, která poskytuje nadbytek živné půdy pro šíření sociálních problémů. Je třeba si to připomínat, neboť kde není budoucnost tam není ani hřích.... (3,5*) (24.06.2012)

Poupata. Film, který mi v hlavě bude znít do smrti, jako největší filmový zážitek roku 2011. Kamarád Enšpígl mi je doporučil s tím, že tenhle film prostě musím vidět a že pod čtyři nepůjdu. Problém byl, že film nejblíž nabízeli ke shlédnutí až za Vltavou v multikinu Anděl. Nicméně film moc lidí nepodpořilo a já si hrozně přál ještě na něco vyrazit do kina a tak jsem se odhodlal na skoro dvouhodinovou cestu za filmem, u kterého jsem se už předem hrozně těšil, až ho podpořím. Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká. Takhle vážný a ještě k tomu český film, jsem hodně dlouho neviděl. Je fakt, že už tu byla řada vážných filmů jako Pouta a další, ale žádný v sobě neměl ten punc vážnosti, jako právě Poupata. Poupata totiž naprosto přirozeně představují českou společnost, kterou tu nemůže nikdo kritizovat, dokud jí sám nezažije. A já můžu upřímně říct, že plno těch postaviček, ať už pro film důležitých nebo méně důležitých já u nás ve městě dnes a denně vídám. Včetně té postavy nejdůležitější, kterou naprosto perfektně předvedl Vladimír Javorský se svým forbesem v místni putice. Samozřejmě ale nebyl jediný, kdo ve filmu herecky vynikal. Překvapila mě i polská herečka Malgorzata Pikus, která mluvila nádherně česky, čehož si nesmírně vážím, nebo kopa mladých herců a hereček včetně vietnamských herců, kteří ukázali, co v nich je a všichni, do jednoho, předvedli naprosto perfektní výkon. To vše je pak obsaženo v atmosféře nejmelancholičtější, v jaké se film jen může odehrávat. Tedy v Severních Čechách, u čerstvě zasněžené fabriky, která den, co den zapadá dalším sněhem. Smutný, ale neskutečně opravdový příběh o životě, osudu a jeho cestách, které nám den, co den určuje, prevít jeden. (29.12.2011)

S neobyčejným (kam se hrabe Sláma) sadismem prohlubovaná beznaděj. Díky kameře Vladimíra Smutného dosahuje zmar obestírající Poupata místy až apokalyptických kvalit (výjev se sťatým andělem). Nic není dobré a všechno může být jedině horší, což bezezbytku platí i pro postavy, s nimiž nelze moc soucítit. Hrdinové jsou zamrzlí v čase. Neschopní se hnout vpřed a zároveň neschopní kritického zhodnocení minulosti. Ženy se chovají jako kurvy, muži jako kreténi a zástupci obou pohlaví činí zásadně rozhodnutí, kterými ubližují nejen sobě, ale také druhým. Jediným důsledněji rozpracovaným tématem je příliš povšechná mizérie bytí. Byť se nabízí v českém filmu zatím seriózněji nereflektované téma přistěhovalectví, případně téma redukování člověka na zpeněžitelný objekt (čemu ale v případě striptýzových scén brání nekritické snímání ženského těla). Obtížně pro tenhle požitek z bolesti, fyzické i duševní a navozované nápadně umělými prostředky (nevěrohodná linie se Zuzanou), nacházím pochopení, přesto neuhýbavou drsnost filmu obdivuji. Chybí v něm náznak chlácholení, naděje, vyloženě kladná postava. Absence pozitivních hodnot nabývá tak kolosálních rozměrů, že už zbývá jedině bezradný smích. Jinak nelze reagovat na štědrovečerní scénu, nejkrutější popření imperativu, že na vánoce musí být všechno pěkné, jaké jsem ve filmu dosud viděl. Že nás autoři zřejmě chtěli dovést právě k této „opoziční“, vůči situaci postav neslušné reakci, jsem si uvědomil během závěrečných minut, kdy je bez rozjásanou písní Michala Davida a s ohňostrojem na pozadí oživováno období normalizace, ve skutečnosti stále přítomné jako špína zažraná za nehty (spíše než určitý systém film kritizuje mentalitu lidí - alibistické odkazování na komunistickou minulost jako na příčinu toho, jak se dnes "věci" mají, ač explicitně se v tomto smyslu žádná z postav nevyjádří). Implicitní pojmenování příčin „našeho“ dnešního neštěstí, v němž je pro tolik lidí snazší žít, než s ním něco udělat, dodává Poupatům nový rozměr a povyšuje je nad rámec pouhého pozorování cizího utrpení. Žádná shovívavost, žádný soucit, ale přesto nějaké sdělení. Určitě? Abych si udělal jasno, budu film muset vidět znovu. 70% (07.12.2011)