Poupata

Prostředí železnice jako by naznačovalo, že jsou jen dvě možnosti. Skočit na vlak, nebo pod něj. Ve skutečnosti však nejvíc kuráže projeví ten, kdo zůstane a nepřestane se rvát.. Sociální i urbanistická periferie, ve které se někde vytratil (černý) humor, co by vdechl život i do prostoru, jenž se zdá ve svém bezútěšném stereotypu mrtvý. Smutného kamera perfektní, konstrukt na přejezdu vrcholící ohňostrojem už tolik ne. Snaha o „kultovnost“ scény či hlášky ala Knoflíkáři byla někdy až moc zjevná.. (11.08.2020)

Estetika Poupat je možná čímsi atraktivní, jiná. Přesto zde načrtnuté situace o ničem nevypovídají, nikam nesměřují. Konečně i ve filmu o filmu zaznělo, že se jedná o pouhou pohádku pro dospělé a takto bychom k tomu měli přistupovat. Debutující režisér, Javorský a polská herečka Pikus netvoří ovšem tým, ke kterému bych se chtěla vracet. Nicméně určité aspekty lze sledovat i jinde, komunitu Vietnamců v Miss Hanoi, ta hnusná depresivní maloměsta aktuálně ukazuje pomalu každý druhý seriál... čili celkově lze tématicky cosi v určitých celcích vysledovat (kromě načančaných téměř bezčasých filmů o vztazích mezi bohatými máme samozřejmě také neučesané filmy o nemajetných), ale jednotlivě to žádný požitek není. (29.03.2020)

S neobyčejným (kam se hrabe Sláma) sadismem prohlubovaná beznaděj. Díky kameře Vladimíra Smutného dosahuje zmar obestírající Poupata místy až apokalyptických kvalit (výjev se sťatým andělem). Nic není dobré a všechno může být jedině horší, což bezezbytku platí i pro postavy, s nimiž nelze moc soucítit. Hrdinové jsou zamrzlí v čase. Neschopní se hnout vpřed a zároveň neschopní kritického zhodnocení minulosti. Ženy se chovají jako kurvy, muži jako kreténi a zástupci obou pohlaví činí zásadně rozhodnutí, kterými ubližují nejen sobě, ale také druhým. Jediným důsledněji rozpracovaným tématem je příliš povšechná mizérie bytí. Byť se nabízí v českém filmu zatím seriózněji nereflektované téma přistěhovalectví, případně téma redukování člověka na zpeněžitelný objekt (čemu ale v případě striptýzových scén brání nekritické snímání ženského těla). Obtížně pro tenhle požitek z bolesti, fyzické i duševní a navozované nápadně umělými prostředky (nevěrohodná linie se Zuzanou), nacházím pochopení, přesto neuhýbavou drsnost filmu obdivuji. Chybí v něm náznak chlácholení, naděje, vyloženě kladná postava. Absence pozitivních hodnot nabývá tak kolosálních rozměrů, že už zbývá jedině bezradný smích. Jinak nelze reagovat na štědrovečerní scénu, nejkrutější popření imperativu, že na vánoce musí být všechno pěkné, jaké jsem ve filmu dosud viděl. Že nás autoři zřejmě chtěli dovést právě k této „opoziční“, vůči situaci postav neslušné reakci, jsem si uvědomil během závěrečných minut, kdy je bez rozjásanou písní Michala Davida a s ohňostrojem na pozadí oživováno období normalizace, ve skutečnosti stále přítomné jako špína zažraná za nehty (spíše než určitý systém film kritizuje mentalitu lidí - alibistické odkazování na komunistickou minulost jako na příčinu toho, jak se dnes "věci" mají, ač explicitně se v tomto smyslu žádná z postav nevyjádří). Implicitní pojmenování příčin „našeho“ dnešního neštěstí, v němž je pro tolik lidí snazší žít, než s ním něco udělat, dodává Poupatům nový rozměr a povyšuje je nad rámec pouhého pozorování cizího utrpení. Žádná shovívavost, žádný soucit, ale přesto nějaké sdělení. Určitě? Abych si udělal jasno, budu film muset vidět znovu. 70% (07.12.2011)

No, popravdě řečeno, z kina jsem odešel spíše zklamán, i když největší podíl na tom možná má moje očekávání od filmu. Šel jsem na čistokrevné drama, místo toho jsem dostal tragikomedii, ve které se střídala teenagerovská komedie s hodně vážným dramatem a mně tenhle mix nepřišel zrovna moc vyvážený, zvládnutý, někdy i vhodný. Možná to měl být účel, občas ty těžké scény odlehčit, ale zrovna rozhovory puberťáků nebo erotika mi jako prostředky odlehčení nepřišly zrovna nejšťastnější. Navíc, když už člověk zpracovává takové téma, kdy je potřeba mít po ruce charakterní herce, kteří by vám svými výkony vše podpořili, nevybere si skupinu (pro mě osobně) takřka neznámých/nezkušených herců, protože pak to musí celé táhnout ten nejcharakternější (Vladimír Javorský), a to pak musí být pan Herec, aby to celé utáhl sám a ještě uvěřitelně. Takže oceňuju pohled na gamblerství a jeho tvrdý dopad na člověka a jeho okolí, které je v Poupatech vykresleno znamenitě, ale vše předchozí/ostatní (+ zbytečně neuzavřený konec) to sráží na pouhý průměr (já jako chlap bych ještě teoreticky mohl ocenit fyzické proporce Anety Krejčíkové, avšak to její neustálé žvejkání bylo docela na ranu, takže bohužel nic :-D ). (17.01.2012)

Poupata. Film, který mi v hlavě bude znít do smrti, jako největší filmový zážitek roku 2011. Kamarád Enšpígl mi je doporučil s tím, že tenhle film prostě musím vidět a že pod čtyři nepůjdu. Problém byl, že film nejblíž nabízeli ke shlédnutí až za Vltavou v multikinu Anděl. Nicméně film moc lidí nepodpořilo a já si hrozně přál ještě na něco vyrazit do kina a tak jsem se odhodlal na skoro dvouhodinovou cestu za filmem, u kterého jsem se už předem hrozně těšil, až ho podpořím. Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká. Takhle vážný a ještě k tomu český film, jsem hodně dlouho neviděl. Je fakt, že už tu byla řada vážných filmů jako Pouta a další, ale žádný v sobě neměl ten punc vážnosti, jako právě Poupata. Poupata totiž naprosto přirozeně představují českou společnost, kterou tu nemůže nikdo kritizovat, dokud jí sám nezažije. A já můžu upřímně říct, že plno těch postaviček, ať už pro film důležitých nebo méně důležitých já u nás ve městě dnes a denně vídám. Včetně té postavy nejdůležitější, kterou naprosto perfektně předvedl Vladimír Javorský se svým forbesem v místni putice. Samozřejmě ale nebyl jediný, kdo ve filmu herecky vynikal. Překvapila mě i polská herečka Malgorzata Pikus, která mluvila nádherně česky, čehož si nesmírně vážím, nebo kopa mladých herců a hereček včetně vietnamských herců, kteří ukázali, co v nich je a všichni, do jednoho, předvedli naprosto perfektní výkon. To vše je pak obsaženo v atmosféře nejmelancholičtější, v jaké se film jen může odehrávat. Tedy v Severních Čechách, u čerstvě zasněžené fabriky, která den, co den zapadá dalším sněhem. Smutný, ale neskutečně opravdový příběh o životě, osudu a jeho cestách, které nám den, co den určuje, prevít jeden. (29.12.2011)