Poupata

Velmi, ale opravdu velmi realistické sociální drama, kterému uškodila jen, hlavně v druhé půli, scenáristická překombinovanost a pocit, že toho zmaru bylo možná už ale příliš. Jinak se tahle sonda ze dna tuzemské společnosti mimo velké metropole jeví jako přesný obraz sociálně vyloučené části populace. Klobouk dolů před režisérem Zdeňkem Jiráským, neboť jeho hraný celovečerní debut je dospělý a vyzrálý film... Napadá mne plno paralel, třeba s filmy Bohdana Slámy, který jde ovšem hlouběji a filmařsky je také trochu někde jinde, nebo třeba s polským filmem Sviňky, který je sice tematicky trochu o něčem jiném, ale vyzněním a atmosférou se oba snímky ani trochu neliší a jelikož vypráví o podobných společenských jevech ze sociálního dna celospolečenského systému, možná tu máme definován popis nějaké šířeji reflektované nálady a stavu společnosti v postkomunistických státech. Jakoby se v cyklech vracely fáze civilizačního vývoje, po vlně nadějí a optimismu (zvláště začátku) devadesátých let opět stagnace, deziluze, existenční problémy, nezaměstnanost, a zvláště u mladých opět pocit popsaný punkovým heslem ,,No future"... Silná je symbolika spartakiádních ,,poupat", tedy tehdejších cvičenek - dorostenek, které jsou dnes ve zralém věku a samy jsou již matkami dnešních ,,poupat", pro které ale není úniku a v predestinaci rodinou, prostředím a sociálním vyloučením skončí jednou stejně (neslavně) jako jejich matky...cyklus se uzavře... Naprosto depresivní (a ve své podstatě čistě naturalistický, myšleno v literární rovině toho pojmu) sociálně kritický film... (25.01.2012)

Nejlepší český film za tento rok....určitě. Nejlepší český film za posledních pět let...velmi pravděpodobně. Filmem nahozená udice na emoce, nemusela lovit dlouho a po pár minutách už jsem byl zachycen na jejím háčku. Každá postava má svůj vlastní poměrně nekompromisní přběh a jestli tady někdo pochybuje o reálnosti, tak v kontextu s osudem Jardy se mě vybavil kámošův spolupracovník, který díky forbesu postupně přišel, o holku, o svůj !! byt a nakonec i o osobní důstojnost. Poupata smrděj životem ze kterýho kluše deprese na všechny strany. Depinka a "špinavost" příběhu se navíc násobí naprosto vynikajícím výběrem exteriérů a volbou zimního období ve kterým se děj odehrává. A herecké výkony ? Tak to je kapitola sama pro sebe. Nebudu vyzdvihovat jednoho, protože co by byl platný super výkon pana Javorskýho, kdyby ostatní plavali. Tady naprosto všichni odvedli dokonalou práci. Ze všech herců šla přirozenost a právě díky mimořádnýmu hereckým výkonům jsem polykal hořkost života po kilech. Sázka na neznámé herce se vyplatila na stoprocent. Navíc Marika Šoposká a Aneta Krejčíková jsou jak stvoření pro na vizitu v mý postýlce. Tvůrci filmu říkali, že nečekají vysokou návštěvnost, kvůli blbýmu načasování premiéry a asi maj pravdu. Mé dvě projekce v kině a koupě DVD tak vyjadřují jasnou podporu takovýmto filmům a současné fandovství všem lidem co se na Poupatech podíleli. Mrzí mě ten obrovský nezájem diváků, ale hlavně medií, tam je vidět, že kamarodšofty stále fungujou. Kdyby tohle natočil Sedláček, Hřebejk nebo Zelenka, tak se mediálové poserou aby jejich film zviditelnili, ale takhle čeká Poupata stejný osud jako Pusinky, pár ocenění v zahraničí a pak zapomění a nevysílání. Komentář se kterým důrazně nesouhlasím: Matty, zejména z částí, že se ve filmu všichni muži chovají jak kreténí a ženy jak děvky. (21.12.2011)

Poupata. Film, který mi v hlavě bude znít do smrti, jako největší filmový zážitek roku 2011. Kamarád Enšpígl mi je doporučil s tím, že tenhle film prostě musím vidět a že pod čtyři nepůjdu. Problém byl, že film nejblíž nabízeli ke shlédnutí až za Vltavou v multikinu Anděl. Nicméně film moc lidí nepodpořilo a já si hrozně přál ještě na něco vyrazit do kina a tak jsem se odhodlal na skoro dvouhodinovou cestu za filmem, u kterého jsem se už předem hrozně těšil, až ho podpořím. Jenže to jsem ještě netušil, co mě čeká. Takhle vážný a ještě k tomu český film, jsem hodně dlouho neviděl. Je fakt, že už tu byla řada vážných filmů jako Pouta a další, ale žádný v sobě neměl ten punc vážnosti, jako právě Poupata. Poupata totiž naprosto přirozeně představují českou společnost, kterou tu nemůže nikdo kritizovat, dokud jí sám nezažije. A já můžu upřímně říct, že plno těch postaviček, ať už pro film důležitých nebo méně důležitých já u nás ve městě dnes a denně vídám. Včetně té postavy nejdůležitější, kterou naprosto perfektně předvedl Vladimír Javorský se svým forbesem v místni putice. Samozřejmě ale nebyl jediný, kdo ve filmu herecky vynikal. Překvapila mě i polská herečka Malgorzata Pikus, která mluvila nádherně česky, čehož si nesmírně vážím, nebo kopa mladých herců a hereček včetně vietnamských herců, kteří ukázali, co v nich je a všichni, do jednoho, předvedli naprosto perfektní výkon. To vše je pak obsaženo v atmosféře nejmelancholičtější, v jaké se film jen může odehrávat. Tedy v Severních Čechách, u čerstvě zasněžené fabriky, která den, co den zapadá dalším sněhem. Smutný, ale neskutečně opravdový příběh o životě, osudu a jeho cestách, které nám den, co den určuje, prevít jeden. (29.12.2011)

Nevím, proč by sociální drama mělo být něco mezi knihou Job a Zjevením sv. Jana v bezbožných industriálních kulisách... Paradoxně nevyhlíží osudy hrdinů Poupat o nic tragičtěji, když namísto vnímavé vnitřní charakteristiky na ně tvůrce uvaluje další a další příkoří, nechává je vegetovat v hnusném světě bez naděje a jejich vztahy redukuje na více méně negativní společenské interakce. Spíš než autentickou sociální výpověď o krizi a okraji tu máme velkolepé divadlo zmaru a zhrzených nadějí, které místo katarze obsahuje přešlechtěný scenáristický twist -- domyšleno do důsledku ten ale neříká nic ani o postavách, ani o světě, ani o (téměř absentujících) morálních hodnotách. Nevzniklo tak ani dílo syrových kvalit Fish Tanku, ani stylizovaný obraz "drsné jemnosti" osudu rozměru Adamových jablek, ale ani přesvědčivě vygradovaná sociální výpověď o všední naději v beznaději jako ve Štěstí... vznikl vypravěčsky a režijně poměrně kultivovaný film, kterému škodí manýristická snaha zapůsobit a vyobrazit svět co nejšedivějšími barvami. Paradoxně tak zanikají odstíny, které dělají z konstruktu živou tkáň. Myslím, že vinou toho uniká i produktivní reflexe normalizační "špíny za nehty", o které píše Matty. Poupata ustrnula spíše u spartakiádního povrchu zásadních nešvarů a zvrhlých sociálních rituálů, než aby nabídla detailní analýzu toho, co je na životě v "neo-normalizaci" tak osudové. Ale i za těch několik zdařilých scén a solidních hereckých výkonů nutno hodnotit jako český nadprůměr a Jiráského připsat na nepočetný seznam českých nadějí. (15.12.2011)

S neobyčejným (kam se hrabe Sláma) sadismem prohlubovaná beznaděj. Díky kameře Vladimíra Smutného dosahuje zmar obestírající Poupata místy až apokalyptických kvalit (výjev se sťatým andělem). Nic není dobré a všechno může být jedině horší, což bezezbytku platí i pro postavy, s nimiž nelze moc soucítit. Hrdinové jsou zamrzlí v čase. Neschopní se hnout vpřed a zároveň neschopní kritického zhodnocení minulosti. Ženy se chovají jako kurvy, muži jako kreténi a zástupci obou pohlaví činí zásadně rozhodnutí, kterými ubližují nejen sobě, ale také druhým. Jediným důsledněji rozpracovaným tématem je příliš povšechná mizérie bytí. Byť se nabízí v českém filmu zatím seriózněji nereflektované téma přistěhovalectví, případně téma redukování člověka na zpeněžitelný objekt (čemu ale v případě striptýzových scén brání nekritické snímání ženského těla). Obtížně pro tenhle požitek z bolesti, fyzické i duševní a navozované nápadně umělými prostředky (nevěrohodná linie se Zuzanou), nacházím pochopení, přesto neuhýbavou drsnost filmu obdivuji. Chybí v něm náznak chlácholení, naděje, vyloženě kladná postava. Absence pozitivních hodnot nabývá tak kolosálních rozměrů, že už zbývá jedině bezradný smích. Jinak nelze reagovat na štědrovečerní scénu, nejkrutější popření imperativu, že na vánoce musí být všechno pěkné, jaké jsem ve filmu dosud viděl. Že nás autoři zřejmě chtěli dovést právě k této „opoziční“, vůči situaci postav neslušné reakci, jsem si uvědomil během závěrečných minut, kdy je bez rozjásanou písní Michala Davida a s ohňostrojem na pozadí oživováno období normalizace, ve skutečnosti stále přítomné jako špína zažraná za nehty (spíše než určitý systém film kritizuje mentalitu lidí - alibistické odkazování na komunistickou minulost jako na příčinu toho, jak se dnes "věci" mají, ač explicitně se v tomto smyslu žádná z postav nevyjádří). Implicitní pojmenování příčin „našeho“ dnešního neštěstí, v němž je pro tolik lidí snazší žít, než s ním něco udělat, dodává Poupatům nový rozměr a povyšuje je nad rámec pouhého pozorování cizího utrpení. Žádná shovívavost, žádný soucit, ale přesto nějaké sdělení. Určitě? Abych si udělal jasno, budu film muset vidět znovu. 70% (07.12.2011)