Atlas mraků

Jistě podnětné dílo. Jenom nevím jistě, zda v tom, co bylo primárním záměrem režisérů. Nejvíce mne bavilo sledovat, jak je všeobjímající stranění menšinám vztahováno na konvence jednotlivých žánrů. Melodrama z uměleckého prostředí bylo přepsáno na homosexuální romanci, hlavními hrdiny původně bílého paranoidního thrilleru jsou černošská reportérka a její parťák jako vystřižený z blaxploitation akce. Žádný z použitých žánrů navíc není úplně „čistý“ - komedie je infikována útěkářským filmem, v thrilleru se najde prostor pro černý humor -, čím tvůrci přiznávají jejich vlastní postmoderní orámování celé předlohy, tedy hledisko, které nepatří žádné z postav. Na analyzování postmoderních žánrových dekonstrukcí je Atlas mraků fajn, selhává ale na základnější úrovni. Ploché postavy mne nezajímaly. Více než herectví mne bavilo dumání nad tím, kdo se pod kterou maskou skrývá. Stejně umělý, určený pouze ke sdělení nějaké nadosobní myšlenky, je každý z šesti světů. Jsou to světy pro kameru, bez vlastního života. Abychom nezapochybovali, že se jedna z rovin odehrává v 70. letech, snad v každém exteriérovém záběru po ulici přejede model typicky sedmdesátkového auta (např. Ford Mustang). Film nedokáže strhnout a nabídnout kompaktní emocionální zážitek. Akce zasazené do odlišných časoprostorů pospolu nevytvářejí silné sekvence, naopak si vzájemně překážejí a brání tomu, aby dozněly alespoň samostatné scény. Jestli bylo záměrem znesnadnit divákovi práci tím, že příběhy jsou rozsekané, nikoli vrostlé do sebe, proč to neustálé vytváření banálních tématických a grafických (v menší míře symbolických) paralel? Když už, ať alespoň podobnost příběhů není tak okatá a neustále zdůrazňována mimoobrazovým komentářem některého z mnoha vypravěčů. Nedostatečné využití faktu, že většinu příběhů někdo převypravuje, ať formou deníku, dopisu nebo knihy, z pozice vyslýchaného vězně nebo úctyhodného stařešiny, je dalším z příslibů, které v sobě film nese a které zůstaly nerozvinuty (kromě hlasu jsou vypravěči neviditelní, do vyprávění aktivně nezasahují, nejsou během jeho produkování přerušováni). Ať už to umělecký záměr byl, čemu komerční zabarvenost celého projektu moc nenasvědčuje, nebo nikoli, Atlas mraků na mne působil jako neustále přerušovaná soulož bez pořádného vyvrcholení. Za vynaloženou pozornost, která se místy jednoduše neměla k čemu upnout, bych čekal hodtnotnější odměnu než poselství v duchu „musíme si pomáhat“, jež mi od díla, které chce bořit konvence, přijde jako výsměch. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, Marigold, J*A*S*M, Bluntman, pet4 (26.11.2012)

Zpočátku jsem se tohoto filmu bál, hlavně kvůli jeho délce, nicméně mé obavy byly zbytečně. Ty necelé tři hodiny mi utekly jako voda a já si tak mohl vychutnat epický film, který (podle mého) má na to, aby se z něj stal kultovní. Komplexní děj, skvělé efekty, parádní casting… Opravdu se nemůžu dočkat druhé projekce. 100 %. (16.11.2014)

Tentokrát se sice nekoná žádná revoluce ani update filmových výrazových prostředků jako v případě "Matrixu" či "Speed Racera", ani setkání s něčím neskonale svěžím jako v případě "Lola běží o život", ale to v žádném případě nesnižuje kredit Wachowských a Tykwera. Jejich první spolupráce je jedno velké „a přece to jde“, a to jednak vůči údajnému přesvědčení producentů a představitelů studií, že stejnojmennou předlohu nelze zfilmovat, ale také vůči zabedněné domněnce, že výsledek by byl nějaká intelektuální dumka; případně můžeme přidat i přesvědčení, že v Evropě nelze natočit spektakulární blockbuster. Právě fakt, že "Atlas mraků" v jádru nedělá nic revolučního, ale přesto zcela bez potíží vede diváka svým zdánlivě spletitým vyprávěním, je ve výsledku fascinující doklad vyprávěcích možností filmového média a jeho jazyka. (16.12.2016)

I když jsou kvality, náročnost a nápaditost celého projektu vidět v každé třetí scéně, pro mě zůstává nekompaktní, lehce umělou záležitostí, na jejímž konci jsem cítil především prázdno. Šest příběhů, různé doby, různé postavy, různé žánry. Intimní předválečný příběh, kriminální retro i třeba futuristický příspěvek ze Soulu. Propojují je dilemata postav nebo určité motivy. Ctižádostivý kousek snažící se o nadosobní myšlenky je sice pojatý monumentálně, každý z osudů ale jakoby nežil vlastním životem. Ve výsledku nestrhne, emočně si skákání mezi časoprostory překáží a brání tomu, aby jednotlivé příběhy silněji dozněly. (13.01.2013)

Zvláštní. To bylo první slovo, které mě napadlo po skončení děje (byl to vůbec děj?). Po delším přemýšlení (a dvou panácích slivovice) musím ale říci, že to bylo působivě zvláštní. Určitě déle než hodinu mi zabralo, než jsem se dokonale zorientoval v samotných postavách (ale to nemusí být chyba tvůrců), jednotlivé příběhové linie se mi napojovaly také jen pomalu a i když se návaznost opatrně projevila, chybělo tam na konci přeci jenom takové to "ááááách...", jaké člověk vypustí z hrdla u těch největších filmových skvostů. Zajímavým počinem bylo to "mnohorolí" pro vybrané (skvělé) herce, hudba krásná, každopádně to ale nevidím na více, než 75%. Přesto "palec nahoru". (29.04.2015)