Tmavě červená

Chci napřed poděkovat uživateli giallo, který mi tenhle snímek doporučil. Mistr gialla Dario Arganto má perfektní filmové postupy, které dodržuje do naprostých detailů. Kožené rukavice, velký nůž, temná postava, traumaticky-šílený charakter maniaka, vraždy jsou detailně zobrazené - vše čistokrevný giallo. Moc se mi líbí, když kamera je ve tmě, nebo ve stínu (vše z pohledu vraha, který si prohlíží svou obět'). Miluju, když před vraždou maniak pouští dětské nahrávky. Žlutý zdar g. ('successo giallo'). (30.10.2013)

Máloktorý režisér dáva prednosť opulentnosti obrazu a emócii vízie pred samotným príbehom tak ako to robí Dario Argento. Ako filmára par excellence ho zaujímajú predovšetkým filmové kvality a príbeh je viac-menej len zámienkou na rozohranie bizarných fantazmagórií, ktoré sa nám zvyknú premietať v hlave vo chvíľach tesne pred spánkom alebo pred zobudením - vo chvíľach, kedy už nerozlišujeme realitu od sna a naopak. V "Hlbokej červenej" hudobníka v podaní Davida Hemmingsa fascinuje i desí vrah vyčíňajúci v jeho okolí a vydáva sa po jeho stopách. Argento vychádza z klasických libri gialli - literárnych krimi thrillerov brakovej úrovne a produkuje geniálny horor, ktorý diváka predovšetkým silne magnetizuje, pretože triviálny príbeh so sériou brutálnych mordov kombinuje so subtílnou atmosférou talianskej metafyzickej maľby (ľudia-figuríny, pusté námestie s mohutnou fontánovou sochou), kontemplatívnym melancholickým retrom Američana Edwarda Hoppera (citácia jeho obrazu "Noční tuláci" z roku 1942) či zneisťujúcim surrealizmom (skupina sôch visiacich v polotieni, galéria tvárí so zatretými zreničkami na spôsob Modiglianiho portrétov, groteskná mechanická bábka). Najsugestívnejšia je 10 minútová scéna zasadená do prostredia devastovanej secesnej vily, ktorej oblúky a krivky evokujú spomienky upadajúce do zabudnutia ale i bludisko myšlienok, neistotu a šialenstvo. Súhra obrazu a hudby je tu taká majstrovská, že celá zápletka je nám odrazu úplne ukradnutá. Vila s tajomným obrazom pod omietkou pripomína dom Quinta del Sordo maliara Goyu, plný hrôzostrašných fresiek. Je ťažké zmysluplne rozprávať o filme s takým ťažkotonážnym imaginatívnym potenciálom. Omnoho jednoduchšie bude pre mňa spomenúť môj sen zo 14.septembra 1996, ktorý akoby bol vypadol z tohto filmu - starý zdevastovaný zámok plný odpadkov, obývaný fantómami v secesných kostýmoch, s tajomnými maľovanými odkazmi na stenách, s malou skrytou miestnosťou a s hráčom na čembalo... PS: Tú báječne strašidelnú secesnú vilu našiel Argento v Turíne. Volá sa Villa Scott (resp. Palazzina Scott) a postavil ju architekt Giovanni Fenoglio roku 1902. Fontána je takisto v Turíne, na Piazza C.N.L. Nie je ani renesančná, ani baroková, ale "fašistická", od Umberta Baglione z roku 1937 a predstavuje rieku Pád. (12.11.2004)

Atmosféra argentovky Deep Red je solídna, mystérium okolo vrahovej postavy by sa dalo krájať a kamera, i keď nedosahuje špičkovej vizuálnej extravagancie Opery, je taktiež super. Ale zopár scén, vrátane slabo zvládnutého vyvrcholenia, mi prišlo zvláštne zostrihaných. Stopáž 126 minút ležérneho tempa s iba tromi vraždami filmu taktiež nepridáva. Byť 100-minútovej stopáže, dal by som 4*. (09.01.2003)

V roce 1970 Argento nakopnul žánr gialla nevýdaným způsobem. Byla z toho obrovská komerční bomba, kterou okopírovalo mnoho jiných režisérů. Jenže Argento nevytasil ještě všechny trumfy. S tím největším přišel až o 5 let později v podobě Deep Red. Pro mě je to bez diskuzí nejlepší giallo film, který kdy v plodné Itálii vznikl.Argento neskutečně válí ve všech složkách filmu od perfektní hudby (Goblini), přes skvělou kameru, výbornou hutnou atmosféru, až po napínavé finále. A ikdyž v současné době po režijní stránce Argento tápe, tak mu tento unikátní klenot už nikdo nikdy nemůže odpárat a já ho za něj budu navždy obdivovat. Viva giallo! (30.08.2008)

Mistrovské dílo, ve kterém Argento zúročil zkušenosti z předchozích snímků a přidal šťavnaté gore, které se bude v dalších snímcích stupňovat. Na trikové stránce se podíleli G.Natali (Děs v opeře, Suspiria) a C.Rambaldi (Vetřelec, E.T., Duna). Režisérova oblíbená červená je nejen v názvu, ale jako nit se vine celým filmem. Vraždy jsou patřičně brutální, vrah opět používá chladné zbraně a typické černé kožené rukavice. Při pátrání po vrahovi na vlastní pěst se hlavní hrdina dostává do ohrožení života a přitom si uvědomuje, že z rozjetého vlaku již nevyskočí. Filmu dominují (jak bývá u italských snímků dobrým zvykem) působivé interiéry, vrcholem pak je nádherná secesní vila, ve které údajně straší. Argentovi bylo vytýkáno obrazové neumětelství, ale spíše jde o to, že rozbitím kompozice a nerespektováním zlatého řezu zvyšuje napětí a dosahuje tajemné až skličující atmosféry. Skvělou práci odvedli Goblini, jejichž hudba výborně doplňuje a předznamenává děj (kdyby film nevznikl před Halloweenem, podezíral bych je z kopírování Carpentera). Viděno pětkrát a stále úchvatné. (24.03.2012)