Lost in the Suburbs
Režie:
Martin FričKamera:
Karel DeglHudba:
František ŠkvorHrají:
Karel Höger, Běla Jurdová, Josef Pehr, František Smolík, Terezie Brzková, Zdenka Procházková, Zdeněk Štěpánek, Milada Smolíková, Libuše Zemková (více)Obsahy(1)
Těsně po skončení války, v květnu 1945, se vrací nadporučík Mareš se svou jednotkou do Prahy. Těší se na shledání se svou rodinou, snoubenkou a přáteli. Jeho kolegyně četařka Stáňa ho miluje a bojí se, že ho v novém prostředí ztratí. Mareš navštíví starou paní Stachovou, ale nemá sílu jí řict, že její syn padl. Postupně se dozvídá, že jeho snoubenka je už vdaná, matka a sestra byly zatčeny a zastřeleny a bývalí přátelé jsou mrtvi nebo zmizeli ve víru války. Nalézá pouze starého profesora Blažeje, který pět let nevyšel ze svého sklepního bytu, aby se nemusel setkat s Němci... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (71)
I ve své době v záplavě filmů heroizujících odboj, kde smrt hrdinů byla chápána jako setba svobody, ale vyústění bylo nakonec vždy optimistické, musel být tento neakční a desilusivní snímek výjimkou. A sám název je vlastné ironický komentář filmu, protože se nebylo kam vrátit, válka vše obrátila a místní obyvatelstvo nebylo s to chápat vracející se vojáky. Takže nakonec zůstala jen armádní služba jako berlička dalšího žití. Zde je optimismus konce hodně tlumený a hodně podmíněný. ()
Vynikající téma i skvělé obsazení, to je bez debat. Nemůžu se však zbavit dojmu, že některé situace byly nevěrohodné, působily jaksi nejistě a kostrbatě. Je to škoda, takové události z Prahy z konce druhé světové války v našem filmu moc místa nemají a myslím, že formát jakým byl Martin Frič, mohl snímek zpracovat lépe. Každopádně stojí za podívání i kvůli Běle Jurdové, která za mlada oplývala zvláštní aurou. ()
Jeden den po návratu z fronty je pořádně nabitý událostmi. Dobře zahrané, i když sem tam to docela zavánělo samoúčelností, ale to nijak neubírá na kvalitě tohoto filmu. ()
Na mě až příliš silná propaganda komunismu. ()
Film velmi dobře vystihuje atmosféru a překvapivě to dělá bez patosu, přetvářky či zastírání. Bohužel se občas objeví scény, které shazují koncept. Tak je např. postava a výstup Františka Smolíka zbytečnou vatou, která je však s ohledem na dobu vzniku pochopitelná. ()
Reziser Martin Fric /Valentin Dobrotivy, Varuj, Cisaruv Pekar a Pekaruv Cisar/ natocil sympaticky, dobre odsypajuci film o cloveku, ktory sa vracia roku 1945 z bojisk svetovej vojny domov, kde ho udajne caka holka, teda snubenica. Co Ramzes nechcel, udajna snubenica sa nan vysrala, nasla si noveho, navyse matka a sestry dotycneho boli zastrelene a kamaradov si vzala vojna. So sebou a navzdy, bez navratu. Hoci Fric natocil film roku 1948, este sa tu aktivne nebuduje kapitalizmus, teda pardon, komunizmus a chvalaAhmosovi este tu nejsu pritomne patos a glorifikacia sovietskych vojakov. 77 % ()
Velmi pěkný film, kde Karel Höger hraje velmi netypickou roli. 100% ()
41. Lfš ()
"Tak na ten Petřín s podívám příště." Žádné návraty nejsou snadné... ()
Návrat čs. vojáků do osvobozené Prahy, navíc točený v roce 1948, je jedinečným historickým svědectvím. Nemáme mnoho filmů tohoto ražení a když, tak jsou většinou zruinované komustickou ideologií k nekoukatelnosti. Karel Hoger opět hraje jen očima, ale jeho drama je dramatem muže, jenž přišel o všechno. Šest let z domu je předlouhá doba. Zbyla mu jen uniforma....85% P.S. Nádherná je ve filmu bezelstnost a nadšení lidu, víra v Sovětský svaz - osvoboditele (Francie nás přece zradila!), víra v lepší budoucnost. Nejde o komunistickou propagandu, ale o realitu. Ano, lid komunistům věřil, zvolil si je, taková byla doba. ()
No nejsem si jistej že to byla Fričova volba...Zajímavé bylo oslovování ženy -četařky pane četaři... Desátník Janík (Josef Pehr) má na sobě britskou uniformu- battledress. Uniforma kterou měli naši zahraniční vojáci ve Velké Británii, ale původně i ti co odešli do SSSR. Po válce je měli i naši vojáci. Přijít v této uniformě domů už za pár let...(po r.1948) znamenalo téměř jistotu jízdenku do kriminálu, či uranových dolů.. ()
"Víš děvče, válka se musí škrtnout z našich životů...." Jak bláhové, jak pošetilé přání. Vždyť "válka to důkladně zpřeházela"... Tento Fričův snímek o vystřízvění z radostných chvil po skončení války má určitě svou kvalitu. Karel Höger v roli nadporučíka Mareše se se smutkem v duši vyrovnává po svém, tedy především mlčky. Škoda té až příliš rozjuchané atmosféry se sympatickými rudoarmějci tančícími kozáčka, to mi do té Marešovi zádumčivosti moc nesedělo. A škoda té závěrečné jásavé scény při přesunu Marešovi vojenské jednotky do Sudet. Tu bych si tedy vážně odpustil. ()
Scénář není bohužel úplně dotažený, místy je velmi chaotický, a není jasno, kam přesně směřuje cílová rovinka filmu. Největším kladem je bezesporu civilní a precizní herecký výkon Karla Högera, vedlo něhož vypadají ostatní herci jako druhořadí. Rovněž až s podivem film nebyl zasažen propagandistickým tónem a schematismem, přestože se natáčel koncem roku 1948. Jedná se tedy o jednu z posledních, bílých vlaštovek československého filmu, kde ale ovšem už můžeme vysledovat motivy, kterými se nový československý film bude zanedlouho řídit - obdiv k sovětským vojákům. ()
Ako vždy aj tentoraz skvelý herecký výkon Karla Hogra. Čím viac filmov s týmto hercom vidím, tým ho mám radšej. Výborný scenár, kamera a ani režisér nezostal nič dlžný svojmu menu. No a na scénu s Terezií Brzkovou len tak skoro nezabudnem. ()
Menšie, komornejšie a hlavne o dosť smutnejšie české Najlepšie roky nášho života. Vojna zasiahla osudy rodín českých vojakov oveľa viac ako rodín v Amerike a hlavný hrdina má tú smolu, že mu nemá kto oznámiť smutné správy citlivejšie, ako sa ich snaží on oznámiť matke svojho padlého kamaráta. Scéna so zle počujúcou babičkou bola zároveň smutná aj vtipná, ako divák som bol na vážkach. Nechýba niekoľko filozofických úvah o vojne, lepšia bola tá s náhodnou známosťou ako úvaha s profesorom, ktorý do filmu priniesol (asi povinnú) dávku komunistickej propagandy o tom, ako bude republika patřit lidu a vieme, ako to nakoniec dopadlo. –––– Já se sice taky učím rusky, ale ta abzuka mi nějak nejde. –––– Takže člověk vlastně ani nezabíjel. – Máte pravdu. Člověk jenom střílel, ale nezabíjel. –––– Vystřel a dej mi patron! ()
...pro tenhle styl mam rad ruske/sovetske filmy. Znam jich plno podobnych, akorat se tam nemluvi cesky. Vyborna prace. Nepravem opomijena Bela Jurdova sympaticka jako obvykle. ()
Prekvapujúci film. Reálne nám ukázal, prvé dni po oslobodení a život prichádzajúcich vojakov do vlasti. Hlavní predstavitelia filmu K. Hoger a B. Jurdová zahrali svoje postavy vierohodne a naozaj som im veril ich rozpoloženie... Film hodnotím 75%. ()
Nemá cenu si něco nalhávat. Ten film stojí a padá s Högerem. Dvě hvězdy za něj. Jinak je to neuspořádané... ()
Moc velká agitka a trochu moc vykonstruovaná až to drhne. ()
Film Návrat domů je poeticky vyprávěným niterným rozkolem očekávání se skutečností. Euforické nadšení z opětovného přivítání se s, válečným děsem přerušeným, osobním životem se stává básníkovým epitafem jeho vlastních pramenných niterných sil, životně důležitých na frontě válečné vřavy. Rozvrat naděje je všeobjímající, pachové stopy intimní minulosti jsou pohřbeny pod nánosem válečných slz a krveprolévání. Neubrání se sice nostalgickému posmrkávání, ani se nevzpírá morálnímu patosu, podávaného ve správném ideologickém znění, ale není to v míře, která by dokázala pokazit potěšení z filmové porce niterné poezie. Hlavní proud poetického vlnění je soustředěn na niterný zásah akutního zjištění úplné ztráty důvěrně známého prostředí rodného domova a základních aspektů intimních vazeb. Hrdinou písně citů básníka je Kliment Mareš (velmi dobrý Karel Höger), nadporučík, čerstvě povýšený na kapitána. Jeho návrat z dlouholetého pobytu na zuřivé válečné frontě do právě osvobozeného rodného města Prahy se stává jeho nejzásadnější katarzí vnitřního světa v životě. Minulost již přestává být naplňující. Hlavní ženskou postavou je Stáňa (příjemná Běla Jurdová), četařka a nadporučíkova frontová milenka v rozpacích z možného hořkého konce. Nedorozumění si škodolibě pohrává s nitrem. Třetím, a do Prahy přibyvším, vojákem je Janík (příjemný Josef Pehr), desátník, navoněný a uvědomělý k věčné slávě armády Osvobození. A jarním sluncem prozářená Praha se na něj přívětivě směje. Důležitou postavou je Marta (zajímavá Zdenka Procházková), bývalá Marešova láska mládí. Nejočekávanější setkání se stává počátkem bolestivého rozpadu iluzí. Výraznou postavou je Stachová (pozoruhodná Terezie Brzková), stará švadlena, neochvějně doufající v návrat jediného syna z konce krutostí válečné fronty. Snadno zranitelně jsou ty vnitřní světy. K výrazným postavám patří také Blažej (strojený František Smolík), bývalý Marešův profesor zeměpisu. Veškerá vznešená ušlechtilost vzdělaného ducha známé minulosti se zaprášena třese strachem z okolního světa se znakem kostlivce. Z dalších rolí: velící major a taťka vojenské tlupy z hotelu Central (Zdeněk Štěpánek), vnučka staré Stachové v bezradnosti tragické informace Tonča (Pavla Suchá), maličká dcerka Marty (Michaela Lišková), starý a známý vrchní v Mánesu (Josef Hořánek), dotěrně zvědavá hotelová pokojská (Milada Smolíková), mladá dívka, vyzývající Mareše k tanci, Jarmila (Libuše Zemková), staří manželé, v bývalém Marešově domově, Fialovi (Ladislav Kulhánek a Ella Nollová), k vojákům osvobození laskavý majitel koloniálu Sedláček (Bohuš Hradil), jeho dospělý syn, tak ochotně doprovázející Janíka po Praze, Zdeněk (Jaroslav Mareš), Janíkův objekt zvýšeného zájmu a Sedláčkova dcerka Jitka (Blažena Slavíčková), či Marešova matka ve vzpomínkách slz (Otylie Beníšková). Návrat domů, film Martina Friče, je nejintimnější poezií zásadní niterné katarze návratu domů z hrůz zuřivého válečného konfliktu. Do nálady prosákla radost a odhodlání. Působivá poezie lidského nitra! () (méně) (více)