Řidič a fantom

Řidič finančního magnáta Georges je zastřelen a jeho nadřízený velmi brzy na to zase zavražden svým rivalem. Když hned v úvodu komediálního filmu zemřou dvě hlavní postavy, zpočátku to působí trochu zvláštně. Jenomže jejich duchové na této zemi zústavají, dávají se dohromady a stávají se pozorovateli toho, co se na světe nádale děje. A musí si také spravit to, co na světě za svého života zanedbali, hlavně podnikatel vztah se svým synem. Spojení Francise Vebera a Gerarda Ouryho není překvapější než to, že v pozdější fázi kariéry zkusili tento skoro až pohádkový rodinný příběh s duchařským fantasy motivem. Ale ono to docela vyšlo. Líbil se mi motiv toho, že se spolu dokážou nadřízený a podřízený v posmrtném stavu spojit a zjistit si o sobě navzájem, že každý z nich má své slabé i silné stránky a jsou na tom vlastně oba stejně. Mezi Phillipem Noiretem a Gerardem Jugnotem to dobře funguje a vyměňují si mezi sebou celkem pěkné dialogy. Vyprávění filmu se ale občas zpomaluje a nepřináší tolik zajímavého, naštěstí to docela vynahradí pěkné napínavé finále se spojením otce a syna, následného rozloučení a vzlétnutí na lavičce. Toto finále mě málem dojalo a bylo moc pěkně laskávě. Milá oddychovka, kde si tvůrcí duo zkusilo zase trochu něco jiného než na co jsme zvyklí. Film mi určitě celkem zpříjemnil odpoledne. Nejde vůbec o nic mimořádného, ale hezký obyčejný kousek. (07.10.2020)

Přijemně vtipná a inteligentní komedie, to je asi nejvýstižnější označení tohoto francouzského filmu. Někomu se může zdát námět neoriginální, vždyť filmů, kdy někdo umře a jeho duch zůstane na Zemi už jsme mohli vidět docela dost. Ale tahle komedie nepostrádá nadhled, vtip a zároveň trochu vážnější podtext v podobě vztahu otce a syna. Celá komedie je podepřena vynikajícími hereckými výkony pánů Noireta a Jugnota, kteří svým rolím duchů dodávají šťávu. Tohle je z mého pohledu nadprůměrná komedie a perfektně jsem se u ní odreagoval. Takže je to za čtyři hvězdičky. (05.07.2008)

Černohumorně fantastická komedie o tom, jak může býti mrtvým vlastně zábavné... nebo naopak ještě potížnější? To už posuďte sami! :o) Dva slavní tvůrci francouzských komedií dvou různých generaci, Gérard Oury a Francis Veber, se nečekaně spojili, aby si ještě od třetího, a sice Claude Zidiho, vypůjčili do hlavních rolí Phillipa Noireta (Prohnilí) a Gérarda Jugnota (Mistři gagu) a vytvořili tak v 90. letech příjemnou komedii v duchu starých tradic. Taky jste se občas ptali sami sebe, jak by asi vypadal film s využitím nějaké zápletky jakoby vystřižené z komedie pro pamětníky, kdyby se odehrával ale v současnosti? Jo, tak tady zrovna takový kousek máte, byť už 24 let "starý", přesto trefně vystihující ve vedlejších linkách právě tuhle moderní dobu (virtuální svět počítačových her, na nichž frčí synek hlavního hrdiny). Když jsem si u vybraných "fantasy" scén okamžitě vzpomněl na Muže, který prochází zdí z roku 1951, odkryl se mi záhy další posun a sice mnohem vyspělejší triky, s nimiž si tvůrci tentokrát pohráli tak, že působí vtipně i záměrně (viz. třeba dlouhé zjevování Georgea v autě). Otázkou zůstává, nakolik tu přetechnizovanou moderní současnost lze skloubit s atmosférou těch starých, příjemně naivních veseloher. Byť již v roce 1996 bylo to původní kouzlo zčásti pryč, díky pěkně vypointovanému scénáři s vtipnými dialogy (minimálně v českém dabingu se tedy skutečně perlilo!) a skvělé dvojce Noiret–Jugnot z toho vznikla opravdu povedená jednohubka, jakoby na jedno upršané poledne v pátek po práci stvořená. Vhodně krátší stopáž rychle uteče a originální nápad s lavičkama v závěru mi asi ještě dlouho zůstane v paměti. Překvapuje mě pouze, jak je to vlastně neznámé a zapadlé. 80% (25.09.2020)

Komedie, která sice na některých místech drhne, ale je francouzsky příjemná. Noiret je tradičně skvostný a Jugnot si svou roli proutníka užívá. Spojení Vebera a Ouryho se sice může jevit nečekaně, ale je to s podivem, že se nedali dohromady už dříve. Vždyť oba točili podobné náměty (mísili komedii s akcí, oba často používali námět jedince, který se nenadále zaplete se zločinci či špiony), obsazovali či psali pro stejné herce (Belmondo, Pierre Richard nebo právě Jugnot), pro oba psal hudbu většinou Vladimir Cosma. Kdyby se jim podařilo v sedmdesátých letech natočit buddymovie ve složení Belmondo a Richard byla by to lahůdka. (21.11.2006)

Svižná francouzská duchařská komedie se skvělými pány Noiretem a Jugnotem v hlavních rolích mě potěšila v současném nevlídném čase. I když příběh není originální, tak vtipem, pohodovou atmosférou a trikovou nápaditostí se řadí k tomu nejlepšímu, co je v daném žánru k vidění. Bylo by fajn, moci si po smrti vyrovnat pozemské účty a pak se přesunout někam hodně vysoko třeba lavičkovým výtahem. (26.05.2013)