Prohnilí

Les Ripoux je moc dobrá krimi komedie. Dva policajti, ale nejlepší je René /Philippe Noiret/ než zacvičí svého nového kolegu, ale i pak jsem si užila spoustu humorných scének a hlášek. Claude Zidi stvořil punc neokázalosti, takže 3 Césary si domů nahnal oprávněně. Nostalgické uličky Monmartu a v nich spousta různorodých postaviček. Ten nosní sprej pro vrchního inspektora bylo jen takové malé eso v rukávu. Má bránice nezůstala v klidu:) (19.09.2010)

Na CSFD jsem registrovaný víc jak 5 let. Za tu dobu jsem profil filmu Prohnilí navštívil snad stokrát a pokaždý jsem hrozně moc chtěl napsat, jak moc tenhle film miluju, ale vždy to dopadlo stejně. Ubíhala minuta po minutě a já ze sebe nedostal ani slovo přitom mám v hlavě snad každou scénu, každej dialog i každý gesto, ale copak sem můžu dát jako komentář fotku svý krásný a chytrý hlavy ? No a postupně jsem vždy začal přemýšlet co sem vlastně napíšu a jak to sem vlastně napíšu a pak jsem se vždycky zarazil a říkal si, tohle je upřimnost ? Takhle se píše od srdce ? "Ne, to radši nepiš nic." odpověděl hlavě můj pocit a já to zase zabalil. Až teď, po včerejšku mě došlo jak je to snadné. Vlastně se stačí jen podělit o pocity, které zažívám už od roku 1984. Ty pocity jsou už 25 let pokaždé stejné. Je to jako, když se konečně dočkám polibku od holky, po který toužím už delší dobu. Na ten pocit nikdy žádnej kluk přece nemůže zapomenout a stejně tak nikdy nezapomenu na dva okouzlující sympťáky s policejní plackou a rošťáckým výrazem ve tváři, na oprýskaný baráky pařížského Montmartru a jeho svérazné obyvatele, na vlak který přiváží na pařížské nádraží nadšeného zajíce Thierry Lhermitteho, jako nového kolegu starého protřelého mazáka Philippa Noireta, na jejich první setkání, na všechny ty finty, fórky, sázky na koně, večeře v ruské restauraci, vtipné dialogy, romantické chvilky, na vznikající přátelství dvou skutečných chlapů. A na ten překrásný konec? Tak na něj budu vzpomínat snad i v hrobě. A po tomhle všem najednou začne hrát geniální hudba Francise Laie, vynoří se závěrečné titulky a já mám strašnou chuť žít - tomu se říká pocit absolutního štěstí. (31.08.2009)

Králem francouzské komedie pro mě není nikdo jiný než Claude Zidi, režisér, který dokázal dokonce i z Pierra Richarda vykouzlit něco více než jen totální nemehlo. Claude Zidi nám tentokráte servíruje příjemnou komedii o dvojici notně zkorumpovaných policistů, kteří se prostě umí ve svém oboru otáčet. Především poklidné a nenucené herectví Philippeho Noireta je jako balzám na duši. (21.12.2009)

Původně jsem čekal, že se bude jednat o klasickou bláznivou komedii ve francouzském duchu ale velice brzy jsem zjistil, že je vše jinak. Celý film je vtipnější pohled na život u policie, kde jsou na denním pořádku úplatky a jiné neřesti, které by si strážci zákona měli rozhodně odpustit. Do tohoto prostředí přijde naivní mladík, kterého se ujme ostřílený mazák a ukáže mu rozdíl mezi teorií a praxí. Herecký výkon Philippa Noireta je výborný ale film plyne zbytečně moc pomalu a nedokáže diváka více vtáhnout do děje. (10.02.2009)

Kvalitne zábavná, občas až popcornová krimikomédia, ktorá postupom času naberá na miernej tragickosti, čo však vôbec nie je na škodu veci, pretože som sa na nej dokázal schuti zasmiať a pritom som dokázal film brať úplne vážne. Pôvabná óda na skorumpovanú spoločnosť, ktorej odkaz sa vôbec nemusí týkať len policajtov. Hlášky tvrdé a novátorské ako z amerických blockbusterov a zároveň reálne uveriteľný záver, ktorý som úprimne nečakal. 85%. (05.03.2009)