Prohnilí

Drsná, hořká, temná a naprosto vynikající komedie Clauda Zidiho. Většina jeho filmů jsou na vysoké úrovni a jsou zábavné a aktuální i dnes. A v jejich popředí je příběh dvou "prohnilých" poldů ostříleného Reného a mladého elegantního Francoise. V jejich rolí naprosto excelovali Philippe Noiret a Thierry Lhermitte. Abych pravdu řekl, už dlouho jsem se takhle nepobavil. Ale "Prohnilí" zdaleka nejsou jen dobrou zábavou. Je to zároveň ponurá a napínavá sonda do podsvětí Paříže a o svérázných praktikách tamních ochránců zákona. (20.05.2006)

Komédia s trpkým podtónom o tom, že vzájomný finančne prospešný modus vivendi (spôsob spolužitia založený reálnym spolužitím rôznych subjektov, nie základe písaného práva) medzi políciou a podsvetím je žiadaný a tolerovaný. Dnes viac komické ako parodické, pretože predsa len sa nesiaha (až na výnimku) na veľké ryby. S dávkou zhovievavej účasti je ukázaný bežný svet drobných zlodejov, prostitútok, priekupníkov. Kokaínový rauš šéfa polície nemá chybu. Podvádzajúci policajti sú sympatickými antihrdinami. Poznámka: Ak by sa svet prehnitých porovnal so slovenskou politicko-mocenskou špičkou rokov 2010-2020, tak to máme riadne posunuté: s exfrajerkou taliana spojeného s mafiánskou N´dranghetou nechodí nejaký policajný dôstojník, ale rovno predseda slovenskej vlády. Zamestná ju ako vyššiu štátnu úradníčku na Úrade vlády. Následne ju berie na návštevy, kde sa preberajú dôverné a utajované skutočnosti, napríklad k Angele Merkelovej. Kokaín tu nefúkajú len nejakí vyšetrovatelia, ale slovenský exminister vnútra a jeho parťák v pochybnom biznise: exminister financií. Úplatky a výpalné od malých predavačov kradnutého tovaru, či malých nepoctivých príštipkárov bez potrebných povolení tu nikoho nezaujímajú. Predmetom biznisu sú najväčšie štátne zakázky a najmä provízie z nich v sume od 10% do 50% obstarávacej ceny projektu. Ďalším výnosným podnikaním sú daňové vratky. No a v neposlednom rade roky fungujúce kupovania si výhodných rozsudkov v majetkových i trestných sporoch. V týchto súvislostiach sú francúzsky Prehnití milou a neškodnou komédiou. (03.08.2020)

Starý policista René, zběhlý v takříc přátelských dohodách s drobnými kriminálníky, jinak řečeno v korupci, a mladý čestný nováček z policejní akademie François, plný teorií a zásad. A tito dva naprosto odlišní lidé se stanou parťáky. Kultovní krimi komedie, pod originálním názvem v překladu ´Křiví policajti´, s dnes už matadory francouzského filmu Philippem Noiretem a Thierrym Lhermittem v hlavních rolích, se honosí určitou amorálností, především vyzdvyhující zásadu, že pouze naivní člověk stále věří, že lidská bytost může být dokonalá. Zločinnost je velká a René má o všem přehled. Jak v jednu chvíli pronese, se vším, co je zakázáno, by mohli zatknout všechny! Ale proč, když se to může držet v určitých mantinelech a obě strany na tom navíc vydělají. Teď jde o to, aby byl o tom přesvědčen i François. Scénář je dobře promyšlený a je neméně zdatně natočený. Rychlé tempo nemá jedinou chviličku nudného místa, což slibuje příběh, ve kterém se stále něco děje. Poslední třetina stopáže sice krapet sklouzává do thrilleru, avšak emocionální konec doslova a dopísmene předčí veškerá očekávání. Philippe Noiret jako obvykle srší energií a Thierry Lhermitte mu zdatně sekunduje. Snímek, oceněný francouzskou filmovou cenou Césarem za nejlepší režii pro Clauda Zidiho a za nejlepší film roku 1985, kupodivu nestárne a stále nejen pobaví, ale přinese i skvělý filmový zážitek. (30.08.2020)

Les Ripoux je moc dobrá krimi komedie. Dva policajti, ale nejlepší je René /Philippe Noiret/ než zacvičí svého nového kolegu, ale i pak jsem si užila spoustu humorných scének a hlášek. Claude Zidi stvořil punc neokázalosti, takže 3 Césary si domů nahnal oprávněně. Nostalgické uličky Monmartu a v nich spousta různorodých postaviček. Ten nosní sprej pro vrchního inspektora bylo jen takové malé eso v rukávu. Má bránice nezůstala v klidu:) (19.09.2010)

Na CSFD jsem registrovaný víc jak 5 let. Za tu dobu jsem profil filmu Prohnilí navštívil snad stokrát a pokaždý jsem hrozně moc chtěl napsat, jak moc tenhle film miluju, ale vždy to dopadlo stejně. Ubíhala minuta po minutě a já ze sebe nedostal ani slovo přitom mám v hlavě snad každou scénu, každej dialog i každý gesto, ale copak sem můžu dát jako komentář fotku svý krásný a chytrý hlavy ? No a postupně jsem vždy začal přemýšlet co sem vlastně napíšu a jak to sem vlastně napíšu a pak jsem se vždycky zarazil a říkal si, tohle je upřimnost ? Takhle se píše od srdce ? "Ne, to radši nepiš nic." odpověděl hlavě můj pocit a já to zase zabalil. Až teď, po včerejšku mě došlo jak je to snadné. Vlastně se stačí jen podělit o pocity, které zažívám už od roku 1984. Ty pocity jsou už 25 let pokaždé stejné. Je to jako, když se konečně dočkám polibku od holky, po který toužím už delší dobu. Na ten pocit nikdy žádnej kluk přece nemůže zapomenout a stejně tak nikdy nezapomenu na dva okouzlující sympťáky s policejní plackou a rošťáckým výrazem ve tváři, na oprýskaný baráky pařížského Montmartru a jeho svérazné obyvatele, na vlak který přiváží na pařížské nádraží nadšeného zajíce Thierry Lhermitteho, jako nového kolegu starého protřelého mazáka Philippa Noireta, na jejich první setkání, na všechny ty finty, fórky, sázky na koně, večeře v ruské restauraci, vtipné dialogy, romantické chvilky, na vznikající přátelství dvou skutečných chlapů. A na ten překrásný konec? Tak na něj budu vzpomínat snad i v hrobě. A po tomhle všem najednou začne hrát geniální hudba Francise Laie, vynoří se závěrečné titulky a já mám strašnou chuť žít - tomu se říká pocit absolutního štěstí. (31.08.2009)