Donšajni

Jiří Menzel je zřejmě starý chlípník (fantazírující o tom, jak ochotně se mladé holky nechávají ohmatávat vyžilými donchuány), který má rád zoom a ženy s velkými prsy, nikoli modernu. Budiž. Musel o tom ale vzniknout nevkusný, nevtipný a nesoustředěný celovečerní film? Kontakt s přítomností se omezuje na rezignované konstatování „tak takhle to u nás chodí“ poté, co je protagonistovi před očima odcizeno auto. Zkrátka, všechno je zlé (vinou komunistů a privatizace), svět se řítí do záhuby a my s tím nic nenaděláme. Tedy, let’s fuck! Jedinou charakteristikou ženských postav pod 40 je frivolnost – každá z nich se bez zábran a dlouhého otálení vyspí s postarším, necharismatickým a neperspektivním divadelním režisérem. Jediná výraznější starší ženská postava je duševně nemocná (např. bezdůvodně ukradne a nabourá auto zapojené do probíhající bankovní loupeže), což je ale podle filmu v pořádku a ženy po přechodu se takhle asi běžně chovají. Vypravěčsky je film nekonzistentní tím, jak nahodile mění perspektivy, míru vědění a sebe-uvědomělosti (nekoncepčně využívané promluvy do kamery jsou samoúčelnou snahou dodat filmu moderní výraz). Dramaturgická impotence filmu se projevuje tím, že jakkoli dlouho se něco děje, nakonec se z hlediska vyprávění stejně nic nestane. Většina (!) scén by mohla být vystřižena bez dopadu na hlavní dějovou linii, neboť nic nezapříčiňují a nepodmiňují, nijak nepřispívají k vývoji příběhu. Humor se dělá z toho, že někdo narazí hlavou do trámu nebo mu rupne v zádech. Pokud má film naopak zvážnět, musí zákonitě někdo zemřít – jiný důvod k serióznosti se nepřipouští. Shovívavě dokážu na tuhle oplzlou obhajobu čumendy pohlížet jedině jako na náhražku pohlavního aktu v pozdním věku, kdy už to holt moc nejde. Očividně totiž opravdu jde o film vzniklý z pouhé potřeby NĚCO zplodit. 10% Zajímavé komentáře: Tetsuo, Emzet, Martin741 (17.11.2014)

Kozy v opeře. Sled operních nácviků, mezi které Menzel nastrouhal pokusy o nevkusnou erotiku a polodementní příběh obstarožního donchuána, jehož chtějí z nějakého záhadného důvodu obskočit všechny vagíny v okolí. Ve finále člověk děkuje, že se nemalou část filmu operně kvílí - je to pořád snesitelnější, než sledovat eskapády souložícího Hartla a bourající Šafránkové. Nevím, jak moc si Menzel na tomhle silně prochcaném prostěradle začvachtal, nicméně není zrovna šťastným výsledkem, že nám jako epilog své filmařské kariéry zanechal tuhle buranskou frašku s trapně snobským ksichtem. (27.12.2023)

Nic proti panu Menzelovi i když neumí při příchodu a odchodu z restaurace ani pozdravit a dokonce ani zaplatit, má můj respekt za filmy které natočil, ale tohle bylo na úrovni kanalizice ze 17.století. Donšajni mě celkem často přípomínali Kameňák, s tím rozdílem, že ten se alespoň netvářil jako Kryštof Kolombus při objevu Ameriky. Ze všeho nejhorší byly dialogy, působily stejně neupřimně jako slova pana Grosse, že to myslí upřimně. Nic proti pohledu za výstřih nebo na kozy či rovnou na nahý ženský tělo ...to klidně kdykoli, kdekoli, jakoli, jenže já si tady připadal jak starej slinta, co šmíruje holky klíčovou dírkou, protože na víc nemá a nebylo mně to až tak příjemný, jak by se mohlo zdát. Pak tady máme příběh, ten žádný nebyl, to bylo takový mochito smíchaný s cuba libre a tak to i chutnalo, tedy spíš nechutnalo. Jako pozitvium bych viděl herce a scénu, kdy Libuška otvírá okna starýho divadla, to byla krásná scéna ze který jsem cítil lásku ke starým časům a kvalitní práci se světlem. No, měla mě varovat už reklama "tento pořad Vám přináší Blesk." (26.09.2013)

Přes všechna ta špatná hodnocení mě režisér, který si hraje na Casanovu a často mluví do kamery docela zaujal. Asi jako jediný z filmu má jeho postava trochu nadhled nad ostatními a nepřemýšlí veskrze úzkoprse. Líbí se mi, když konec jedné velké éry většiny postav neznamená také konec pro postavy samotné, ale nový začátek. Že všechno docela předvídatelně navazovalo bylo naprosto jasné. Ještě jasnější mi bylo, že když jsem se dívala na tento film, tak jsem neutrpěla nějakou nenapravitelnou ujmu na zdraví (např.úbytek mozkových buněk apod). Moc se mi líbil proslov režiséra, který říká, že u opery vlastně dělají dospělí lidé, kteří se oblékají jako blázni, dělají bláznivé věci a vyluzují podivné zvuky, a že on vlastně ani nechápe proč dělá to, co dělá. Zkrátka film, který ve vás po prvním zhlédnutí vyvolá lehký - nikoliv trvalý - úsměv na tváři, ale podruhé už nenadchne. (01.02.2014)

Jiřího Menzela si nesmírně vážím, protože za svůj život stačil stvořit celou řadu pro mě nezapomenutelných snímků. Ovšem Donšajni se k nim rozhodně nepřidají, ale zařadí se po bok Zlatého dna a Čokoládových čmuchalů, tedy k těm méně povedených kouskům jeho tvorby. Na filmu je vidět, že si pan režisér na stará kolena chtěl udělat radost a natočit si film společně s celou řadou pohledných (nahých) mladých dívek i krásných dam. Ovšem příliš už nebral ohled na diváka, mě osobně totiž příliš nepotěšil. Navíc nejsem ani příznivcem opery a místy mi zpěv až trhal uši. Nechám na Vás, jestli se do tohoto snímku, ať už z jakéhokoliv důvodu, pustíte, ale já se na repete rozhodně nechystám… (31.01.2014)