Režie:
Harald ReinlKamera:
Ernst W. KalinkeHudba:
Martin BöttcherHrají:
Lex Barker, Pierre Brice, Rik Battaglia, Ralf Wolter, Carl Lange, Miha Baloh, Dušan Antonijević, Ilija Ivezič, Slobodan Dimitrijević, Sophie Hardy (více)Obsahy(2)
Legendární náčelník Apačů a jeho přítel Old Shatterhand vyjíždějí vstříc jejich poslednímu dobrodružství... Vyprávění z Divokého západu jsou stejnou měrou příběhem velkých dobrodružství v dálavách nepokořené přírody, ale současně i pochmurným pojednáním o svobodě a prosperitě dobyvatelů na úkor původního obyvatelstva. Ze střetu těchto protikladů vychází romantismus klasických románů Karla Maye i jejich filmových adaptací ze šedesátých let. Nejvíce patrný pak je právě v závěrečném díle trilogie Vinnetou. Hrdinný náčelník Apačů se zde marně pokouší dodržovat podmínky vzájemného soužití indiánských kmenů a bílých osadníků. Ti navzdory oficiálním dohodám nadále pronikají na indiánská území a zabírají je pro sebe. Vinnetou se v doprovodu Old Shatterhanda vydává do Santa Fe, aby s tamním guvernérem dohodl mírové řešení vyhrocující se situace. Mezitím v městě Clinton proradný obchodník s půdou Vermeulen a vůdce banditů Rollins organizují další výpady a lsti proti indiánům, aby se domohli jejich země. Navíc usilují o život přímo Vinnetouovi, neboť na území Apačů leží zdroj petroleje, kterého se chtějí zmocnit... Vinnetou – Poslední výstřel byl plánovaný jako závěrečný díl trilogie přímo vycházející z příslušných knih Karla Maye a měl se podle plánů producenta Horsta Wendlandta stát také kasově nejúspěšnějším z jeho mayovek. Šance filmu u publika proto neváhal podpořit štědrým rozpočtem a ambiciózními akčními pasážemi, které měly konkurovat již tak impozantním sekvencím přestřelek na pozadí hořícího petrolejového pole v předchozím snímku Vinnetou – Rudý gentleman. Nicméně již samotné ohlášení výroby snímku paradoxně vyvolalo vlnu nevole a pobouření. Filmové mayovky se mezitím staly nejen diváckými hity v Německu i dalších evropských zemích, ale dospěly do stádia opěvovaného kultu. Když se fanoušci dozvěděli o plánech filmařů, že zůstanou věrni předloze, a celý film tedy zakončí scéna úmrtí populární figury, vyvolalo to řadu emotivních reakcí od zarmoucení až po agresi a osočování tvůrců jako vrahů. Wendlandt navzdory všemu zůstal neoblomný a z velké části právě díky tomu vznikla vůbec nejpůsobivější ze všech filmových mayovek. Režie se opět zhostil přední německý řemeslný profesionál Harald Reinl, jenž je podepsaný již pod předchozími částmi trilogie i Pokladem na Stříbrném jezeře. Vedle samozřejmé účasti hvězd Pierra Brice a Lexe Barkera dostal tentokrát větší prostor Ralf Wolter, představitel oblíbeného Sama Hawkense. Role dívky v nesnázích tentokrát připadla francouzské modelce Sophii Hardyové. Coby hlavní záporák se pak divákům do paměti nesmazatelně zapsal italský herec Rik Battaglia, jenž se předtím objevil ve vedlejších partech mayovek z konkurenční produkce Artura Braunera, šéfa společnosti CCC-Film. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (378)
Vynechání reprízy v televizi se rovnalo velkému prohřešku, ostatně jako v případě třech předchozích dílů „slavné čtyřky“ od Haralda Reinla. Konec udatného náčelníka se blíží, sám to cítí, jen divák celou dobu doufá (ač zná díl nazpaměť), že závěr bude vypadat přeci jenom jinak. Velký hospodářský rozmach láká do Středozápadu obrovské množství bílých přistěhovalců toužících po pozemcích. K těm jim pomůže banda spekulantů, pro které mají být indiáni jen drobnou překážkou. Vyvrcholení je poměrně příběhově pestré, rychle střídáme lokace (Santa Fé), nenudíme se, nemusíme sledovat množství naivních situací (dokonce i Sam Hawkens děj jakž takž někam posouvá), navíc je vše znovu vyvedené v zářivých barvách a širokoúhlém formátu. K tomuhle naivně bezelstnému pohledu na dávnou dobu pochopitelně dokonale sedí i pod kůži se vrývajícího hudba Martina Böttchera. A já vím, že budu tuhle sestavu z nekonečných dálav prérií hltat i za dalších deset let. ()
Po letech už sice mayovky nabízí jen skvělou hudbu a nával nostalgie při sledování dvou největších frajerů jugoslávské prérie, ale Poslední výstřel má přeci jen něco navíc a lehce ční nad ostatními. Silným závěrem dokáže vydolovat emoce, což se u zbylých filmů, které jsou také plné úsměvné naivity a vznešených proslovů tahajících za uši, říct nedá. ()
....to jsem tak dneska přišel k babičce a co nevidím? Právě běžely první minuty této jedné z nejklasičtějších westernovek a já už zůstal až do konce. Od Vinnetoua nejde jen tak odejít a už vůbec ne od jednoho z nejdojemnějších dílů. Prostě klasika, která neumírá...tedy bohužel, díky poslednímu výstřelu přišel i poslední výdeh Old Shatterhandova bratra... :-( 85% ()
Tak tohle je můj nejoblíbenější film ze všech Mayovek (možná to vyzní trochu cynicky, když právě v tomto díle Vinnetou zemře, ale nemyslím to tak). Ten plný počet si tu nemůžu odpustit, poněvadž když jsem film viděl poprvé, tak jestli si dobře vzpomínám, bylo mi opravdu do breku (což se mi asi u žádného jiného westernu nestalo). ()
Aj napriek hutnému deju a množstvom akcie, je to celkom komorne natočená mayovka. Obklopuje ju nostalgia. Je to vlastne akási rozlúčka ( ale len taká symbolická, pretože vinnetuovky sa točili ďalej ) s našimi starými známymi a ich veľkolepými dobrodružstvami. Určite sa nájdu aj taký, ktorý pri záverečných scénach neudržia slzu. Film, ktorý má silu. ()
Galerie (46)
Photo © Columbia Pictures
Zajímavosti (37)
- Stejně jako Poklad na Stříbrném jezeře (1962), Vinnetou (1963) i Vinnetou - Rudý gentleman (1965), obdržel i tento snímek cenu Bambi za "obchodně nejúspěšnější německý film roku 1966" a Zlaté plátno za více než 3 miliony návštěvníků v průběhu dvanácti měsíců, které mu bylo uděleno 19. srpna 1966 v Essenu u příležitosti premiéry filmu Vinnetou a míšenka Apanači (1966). (hippyman)
- Pasáž s hořícími vory nepocházela, stejně jako mnoho jiných, z pera Karla Maye. Scénárista Harald G. Petersson se nechal inspirovat bondovkou Srdečné pozdravy z Ruska (1963), v níž je podobná scéna, ovšem s motorovými čluny. (hippyman)
- Natáčení sledovalo týden i pět výherců soutěže uspořádané časopisem "Neue Illustrierte". (mar48)
Reklama