Birdman

„Už podruhé jsem nedostala měsíčky. Myslím, že je to opravdu tady. Je to dobře, nebo špatně? Riggane!“ – „Je to dobré. Je to skvělé!“ – „Řekni něco jinýho.“ – „Víš určitě, že je to moje?“ Na film se mi zpočátku nedařilo úplně správně naladit. Dost možná to souviselo i s mým očekáváním ohledně humoru. Birdman sice byl místy hodně vtipný, ale mnohem více a častěji cynický, hořký, satirický, škodolibý, jízlivý a chvíli mi trvalo, než se mi na to podařilo zvyknout (a zároveň na fakt, že se hraje i na vážnější notu). Pak jsem se ovšem i velmi dobře bavil. A to za přispění poutavého příběhu (divák s napětím očekává, co se v rámci improvizace na pódiu i mimo něj zase stane), zajímavého stylu přecházení (člověk je stále „uvnitř“), Rigganových představ, všemožných hlášek, narážek kupříkladu na herce („To si nezasloužím trochu úcty?“ – „Jsi herečka, zlato.“), kritiky („Přečtěme si tu zkurvenou recenzi. Holobrádek. Holobrádek je nálepka. Bezvýrazný. To je jen nálepka. Marginálie? Děláte si srandu? To zní, jako by bylo třeba penicilinu, aby to zmizelo.“), filmovo-divadelní rozmezí („Nejste herec, jste celebrita. To jen aby bylo jasno.“) a především výborných hereckých výkonů (Edward a Naomi zase spolu a ve formě, ovšem největší hvězdou je opravdu Keaton). Celkově to vidím na solidní 4*. „Byli bychom skvělí rodiče.“ – „Příšerní. Byli bychom...“ – „Děsní. Vychovali bychom..“. -. „Masového vraha.“ – „Nebo Justina Biebera.“ (06.02.2015)

Iňárritův debut Amores perros mě kdysi dostal do kolen a vytvořil jsem si k tomuhle latinoamerickému režisérovi zvláštní vztah, porozumění. Žádný z jeho dalších filmů sice ten debut nepřekonal, ale i tak jsem Iňárritovi nikdy nedal míň jak 4*, prostě to nebylo nutné. Na Birdmana jsem šel s pocitem jistoty, že se nemůžu bez ohledu na pozitivní ohlasy splést a přece jsem už po deseti minutách cítil, že se s režisérovým viděním světa tentokrát míjím. A každou další minutu stoupalo mé rozladění a odmítání viděného. Na zpáteční cestě jsem projížděl křižovatky na červenou a s ďábelským chechtotem děsil chodce na přechodech. Ale stejně to nepomohlo, měl jsem dokonale zkažený večer. Kdybych dal jen na emoce, dopadlo by to ještě hůř než na pouhé 2*, ale formální kvalitu zpracování filmu Iňárritovi upřít nemůžu. Jednoduše nemám rád teatrální, pozérské a afektované filmy. Vyhýbám se termínu pseudointelektuál, protože ho s oblibou používají ultrapravičáci k nálepkování nepohodlných osob, ale k tomuhle snímku označení pseudointelektuální sedí jako šroub do matice. Ukázkový případ midkultu, snaživě předtírajícího myšlenkovou hloubku. Před delším časem mi lékař diagnostikoval nákazu roupem a předepsal léčebnou kúru, po jejím absolvování jsem se zamkl na dva západy na toaletě a sledoval svou stolici, jestli jsem už v pořádku. Přístup Iňárritu mi přijde stejný jako ta má nelibá činnost. Jestli můžu něco ocenit, pak je to výkon Edwarda Nortona, jeho suverénní a rozmazlená divadelní hvězda zahraná s potěšením je ozdobou filmu, tenhle druh sobeckého hajzlíka Nortonovi sedí. A fajn byla i přítomnost Emmy Stone. Ocenění akademií jsem předpokládal, tenhle druh uměleckého trýznění a úhel pohledu jí myslím dokonale sedl. Za sebe říkám - už nikdy... Celkový dojem: 40 %. (02.03.2015)

Iñárritu je génius, vím to už od 21 gramů a teď mi to jen potvrdil. Pro mě téměř dokonalý film s obrovským přesahem, který však objeví pouze divák, který se nechá filmem unášet a přistoupí na Iñárritovu hru, jakmile se chytnete, má Vás v hrsti až do konce filmu. Ta absolutně odzbrojující forma má za následek silný, intenzivní zážitek a ani na chvíli Vás film nenechá vydechnout. Úžasná kamera, zajímavá práce s hudbou a samozřejmě výteční herci. Nejvíce mě překvapila Emma Stone, které ale hodně pomohl scénář, protože ty nejlepší slova padaly právě z úst této herečky. Že film nemá emoce? Já jsem jich teda ve filmu našla hodně a to hlavně proto, že Iñárritu nestvořil jen nějaký imaginární divadelní svět, ale na malém prostoru dokázal zobrazit reálný svět, ve kterém se denně ocitá každý z nás, a hned několikrát jsem se ve filmu dokázala najít, což by mě podle obsahu nikdy ani nenapadlo. (28.01.2015)

Herectví je těžká řehole, o čemž nás přesvědčí třeba tento film. Pokud však umělec pobral tolik talentu co Michael Keaton - je se na co dívat. Nechci posuzovat, zda měl dostat Oscara či ne, ale to co tady představitel hlavní role předvádí je naprosto mimořádný, vynikající výkon. Už dlouho jsem tolik neprožíval s titulním hrdinou nějakého filmu jeho radosti i trápení a nebyl tolik vtažen do děje. Vynikající, originálně natočený snímek, zde na databázi silně podhodnocený. A já budu asi artový ufon, protože mně se Birdman moc líbil. (28.02.2015)

(1001) Velmi nepříjemně sugestivní příběh o duševní poruše, šílený zejména z toho hlediska, že nikdo z Birdmanových blízkých si toho, zdá se, není vůbec vědom. V tom vidím hlavní zdroj nevědomosti z filmového podtitulu, ačkoliv ctnostného na ní nevidím moc, respektive skoro nic. Intenzivní šmírování hlavní postavy příliš nedovoluje pracovat na fikčním světě, ve kterém se film odehrává, a také kondenzuje mnoho osobních krizí mnoha různých lidí na jedno místo a jeden čas, což je vždycky trošku podezřelé a autorsky chtěné. Celkové tempo je nicméně tak strhující, že své výtky hned zapomínám a odpouštím a chci vidět víc, víc z toho zběsilého tance. Herci velmi září. Dokonce na mě zapůsobil i Ed Norton, kterého zejména v jeho ranějších rolích opravdu nemám ráda. V komediálních rolích mi ale v poslední době přestává vadit a tady je, jako karikatura sama sebe, dokonce výtečný. Kamera a hudební doprovod mi jdou přímo z duše, respektive možná bych měla říct do duše, kde vše cupují na spoustu malých kousků. A proto je mi líto, že mě velmi zklamal konec. Film ve svém průběhu vyvolává spoustu zdání, z nichž se většina postupně potvrdí, dokonce mám ten dojem, že vše důležité víme přímo od prvních záběrů. Na tajemství nebo falešné naděje se tu nehraje, klíčem k vyprávění je pro mě intenzita. Ta vyvrcholí závěrem na divadelních prknech. A co následuje potom, je v mých očích nedůstojné vyústění všeho toho šílenství, kterého jsem právě byla svědkem. Je to předvídatelné a je to příliš ukecané. Je to spíš nástřel, jak by poslední scéna měla vypadat, ale chtělo by to ještě pečlivě osekat a nechat tam jen opravdu ty důležité záběry a opravdu ta potřebná slova. To mávání novinami mi zkrátka ani oči Emmy Stone nedokážou vynahradit. -"A thing is a thing, not what is said of that thing." (22.06.2017)