Ve spárech yakuzy

Jakuza sice je nedílnou součástí jak japonska jako takového, tak i filmů Takešiho Kitana, ale až s Brotherem se Kitano vrátil k čistokrevnému jakuzáckému filmu a povedlo se mu to asi jako nejlepší film o jakuzácích vůbec :). Film sleduje příběh jakuzáka Jamamota, který je kvůli prohrané válce gangů v tokiu nucen utéct do ameriky, kde v Los Angeles vyhledá svého mladšího bratra Kena a zjistí, že ani v americe se světu násilí a zločinu nevyhne. Zase jako obvykle Kitano jednoduchým a náznakově minimalistickým způsobem přesně charakterizuje všechny postavy včetně vedlejších a zapojí je do svižného, vtipného, násilného i smutného filmu, který je takovou maličko rozmáchlejší a hlavně optimističtěji pojatou verzí Sonatina. Na Sonatine se tu i několikrát odkazuje jako třeba "Bolí mě břicho" nebo blbnutí na pláži a hraní basketu, ale narozdíl od Sonatina zobrazujícího únavu ze života a odevzdanost, Brother se staví i ke smrti bojovně a hlavní hrdinové žijí naplno až do konce. Násilí v brotherovi je mnohem nekompromisnější než v sonatinovi a ta pravá jakuza a oldschooloví jakuzáci jako je Kató, Širase nebo sám velký bratr (Aniki) Jamamoto se k němu staví bez jakýchkoli zábran a bez váhání, což krom toho, že z toho udělá asi film s největším bodycountem pokud jde o Kitana, tak navíc ukáže i spoustu krve a zločinecký svět jako dost nevybíravý a drsný. Hlavní postavy si ale ve filmu užijí i nějaký ten oddech a scény stojící mimo všechny zločinné aktivity jejich gangu, zase jako je to pro Kitana tak typické a vůbec celé je to tak Kitanovské, že už to víc ani nešlo, protože ve filmu hrají i veterání jako Ren Osugi nebo Susumu Teradžima a dokonce oprášili i Clauda Makiho, kterému jeho role Kena seděla pěkně. A aby to nebylo málo kitanovské, tak hudbu složil Joe Hisaiši s tím úžasným ústředním motivem, který se dá poslouchat pořád dokola. Výborně dopadl i casting na ten multikulturní gang, který kolem sebe Jamamoto vytvoří a to především pokud jde o Omara Eppse, jehož výkon a postava filmu dává opravdu hodně ať už jde o vtípky nebo zamyšlení se nad tím kdo je komu víc bratrem avizovaným v názvu filmu. Takeši Kitano to prostě znovu dokázal a udělal perfektní gangsterský film ale s kitanovským přesahem, na který se dá podívat vždycky a vždycky člověka přímo nadchne svou svižností, zpracováním a vůbec vlastně vším, protože je to prostě pecka už od prvních tónů titulního hudebního motivu k filmu. :) (09.12.2010)

Velmi pomalý rozjezd, prudké stoupání pod vrchol, kde vás čeká pád. Vy prostě víte, že příjde a že to bude pád do pekel, tak proč utíkat? Prostě se zasmějte! I přes dlouhou stopáž se vyplatí počkat si do konce filmu, protože ten je typicky japonský. Asi proto se mi tolik líbil. Díky tomuto filmu se pomalu začínám zamilovávat do tvoby Takeshi Kitana. Pomalu ale jistě :-) Co mi trošku vadilo, byly tichá místa ve filmu - a to doslova. Ta místa, kde se nic neříkalo a hudba také mlčela. Není to akční film, rozhodně vám do žil nevstříkne adrenalin, ale mrtvých přec není málo. (13.12.2009)

Film měl dost předpokladů k úspěchu - byl mým osmým Kitanem v pořadí, takže bych si měla začít zvykat, v hlavní roli mistr sám (v některých snímcích jsem jeho nepřítomnost nelibě nesla, protože býval zpravidla tím jediným, na co mě bavilo se dívat) a disponoval přímočarou dějovou linkou. Bohužel mě zasáhlo poznání, že už mám vlastně dost věčně stejného kamenného projevu, hedvábné bílé košile, yakuzy i podivně mrtvých zabijáckých scén a spásu nepřináší ani přihlouplý závěr, zavánějící hollywoodským dochucovadlem. Přesto zde klady převážují zápory a já se s falešným pocitem "kitanovce" přehupuju přes šedesát procent :-) (26.03.2010)

Kitano jako nelítostný yakuzák? Nu, proč ne? Tento všestranný a osobitý režisér každým svým dílem dokazuje, že jeho všestrannost se neomezuje jen na natáčení, ale projevuje se také v herectví. Dokonalé dílo, které mimo jiné také zajímavým způsobem poukazuje na problém multikulturality, hlavně pokud jde o soužití různých mafií. (27.12.2009)

Výstižný komentář: viz Marigold. Kitano natočil svoji gangsterku s tím, že se sice nevyhýbá zobrazování brutálního násilí, ale za hlavní považuje psychologii postav a jejich vývoj. Žánrového fanouška režisér zklame pomalým tempem vyprávění a rozbíjením žánrových klišé. I když je v titulu uveden termín "jakuza", japonským organizovaným zločinem se film zabývá vlastně okrajově. Je to spíš film o globalizaci a prolínání a střetávání kultur ve sféře zločinu. Snímek je v podstatě osudové drama muže, který se sice dokázal zříct své země, jazyka a kultury, ale nedokázal se vymanit ze společenské vrstvy, ze které vzešel a ze způsobu života, který od dětství vedl. Změnit hodnotový žebříček je pro hlavního hrdinu nemožné... Celkový dojem: 75 %. (10.04.2009)