Blade Runner 2049

Není snad většího obdivovatele původního Blade Runnera, než jsem já, takže……předně si nemyslím, že takovýhle film potřeboval nějaké – jakékoliv – pokračování. Z hlediska příběhu se to tady má jako s Matrixem. Tam se v dalších dvou dílech na sílu rozvíjela mytologie, tady se mermomocí rozvíjí příběh, který sice dává smysl, ale původní film nijak neobohacuje. Čistě řemeslně je to solidní kus filmařiny, ale ta atmosféra Scottova drahokamu, ta „babylonská“ směsice kultur a národů s převahou asiatského prvku, kde se snadno stanete anonymní figurkou, ta se na mně v tomto filmu nepřenesla. Deakins čaruje, ano, ale ta atmosféra, ta chybí a kdo tvrdí opak, ten nedokázal procítit jemné nuance prvního Blade Runnera. Chyběla mi tady nějaká zajímavá postava, jako byl v prequelu třeba J.F.Sebastian a jeho elektronické hračky, chyběla mi tady osudová postava, jakou byla Pris, chyběl mi tady výrazný záporák, jakým byl Roy Batty, jehož jste nenáviděli a zároveň litovali. Nic z toho ve Villeneuvově filmu není, pouze terminátorka v sukni a nevýrazný Leto. Díky aspoň za holografickou Joi, asi jednou zajímavou postavu ve filmu. Prostě….neubráním se mírnému zklamání. (07.10.2017)

Spoilery. I když... Na úvod je třeba podotknout, že filosofování o stvoření, o tom, kde končí člověk a tak dále, vyznívá o několik řádů lépe než ve dvojici Prometheus+Covenant. Na což musím ovšem hned navázat tím, že pro mne to stále není dost, aby mne to nějak oslovilo a zasáhlo (ostatně ta laťka nebyla zmíněnými filmy nastavená moc vysoko). Na film s podobným tématem je v BR2049 až příliš málo, hmm, života. Vystupuje zde dohromady 3,5 člověka (plus houf sirotků?), jinak samí uměláci. Bavíme se o rození dětí, o nebezpečí stržení systému, o hrozící válce mezi lidmi a replikanty, a přitom nic z toho nevidíme. Filosofovat tímto způsobem o něčem, co ve skutečnosti film nenabízí, mi zkrátka přijde prázdné a umělé, bez ohledu na vizuální a zvukovou dokonalost. Řešíme osud jednoho dítěte člověka a replikanta, přičemž jediné děti vidíme jen v jakési SF variaci dickensovského chudobince, kde se místo cupaniny a koudele recykluje elektronický odpad. A na větu "more human than human" a její variace už začínám být vážně alergický, ba bych otevřeně řekl, že mě sere. Tohle flagelantsví je teď tak strašně v módě a je tak strašně předvídatelné, že minimálně mě nemohlo v tomto podání překvapit cokoli, co z děje vyplynulo. Zkrátka variace na téma android potká androida, z něhož se stane slizka. Kdyby to aspoň zůstalo u nabízející se dějové linie, protože androidů, co si myslí, že jsou lidi, už tu bylo dost, opačná varianta mohla být příjemnou změnou. Jenže nic, uměláci jsou ti hodnější a lidstvo je tím, kdo vyznívá špatně. Dobře, skupina RSS (Replikanti za Sociální Spravedlnost) po hlavním hrdinovi žádá něco, co není úplně lidské, ale samozřejmě z humánních důvodů (když se báli, co by mohl Deckard prozradit, proč ho tedy neodstranili dříve, to je jen jeden z mnoha příkladů, kde logika drhne). A celá ta příprava revoluce, plány na utajení a odvádění pozornosti a tak dále, to všechno je tak neuvěřitelně naivní a ten svět tak nefunkční, že to ze mně prostě víc než prvoplánové emoce vzbuzené vizuálem a hudbou nevydoluje. Stačí porovnat s jinou Dickovou adaptací, Minority Report. Tam ten svět žil, fungoval, působil přirozeně, tady nic takového není. Stejně tak samotné "vyšetřování", na začátku se jako deus ex machina objeví zásadní informace a pak veškeré "stopy" tak nějak přicházejí samy od sebe, resp. protože si to někdo přeje. A jaký smysl mělo, že si to přál - tedy přáli, takhle na sebe jen upozornili, to nebylo odvrácení pozornosti, ale její přitáhnutí. Pokud jde o herce, Goslingův výraz jsem popsal už u Drive, netřeba opakovat. Herectví jsem tak mohl ocenit leda u Forda a Robin Wright, leč ti hrají co musejí. Zbylá část osazenstva jsou prostě virtuální a umělé děvčice, tam se o hraní dá mluvit asi tolik jako v případě Goslinga. Udělené body jsou proto především za technickou stránku (i když i tu ta neživotnost sráží dolů). (06.10.2017)

První dojmy: něco (srdce, poetika, větší deprese, osudovost) tomu chybí. Jako člověk, který původní film zbožňuje, jsem měl možnost se vrátit do stejného světa po 30 letech a vidět z něj mnohem více než v původním filmu. Bohužel větší záběr obsahem a komplexitou ubírá na osobním prožitku s postavami. Formálně vše odpovídá/cituje originál, ale je to jako srovnávat prózu a poezii. A pro mě je původní film jako báseň... PS: lidé, kteří předchozí film neobdivují mají výhodu PPS:: je to dlouhé a současně je těžké něco vystřihnout // Dojmy po druhé projekci jsou ... naplňující. Očekával jsem, že délka bude napodruhé problém, nebyla. Film má velice silné okamžiky, formálně je dokonalý. Stále v něm nacházím zásadní problém a to nedostatek emocionálních vrcholů jako ve filmu původním a nepříliš meditativních sekvencí. Ale dám tomu pár let, protože i původní BR musí v člověku uzrát a BR49 bude jiný. Překvapivě se mi projevila i hudba jako vynikající a samostatně fungující - Mesa je syntetická hymna budoucnosti. Pokud najdu čas, rád bych se více rozepsal o filmu a jeho obsahu, protože je tu tolik myšlenek, linií, nápadů a rozvětvení. Co je důležité, BR49 navazuje na původní film, rozvíjí jeho myšlenky a pokračuje v nich, je v mnohém věrnější původní knize a především, oproti původnímu filmu se tu obrátili role, svět funguje jinak. Komplexněji. (06.10.2017)

Melancholická romance, která do slova a do písmene opisuje zápletku z Drive, jen jí zasazuje do deštěm a whiskey nasáklých kyberpunkových kulis, které jsou neskutečné archporno. S každou další scénou se člověk propadá do tohohle dokonale vybudovaného světa jak Alenka a ani po 160 minutách se mu z něho nechce zpátky do reality. Navíc ta pomalost a zadumanost v kontrastu s jinými současnými blockbustery paradoxně působí neskutečně osvěžujícím dojmem. (07.10.2017)

O nejeden parník lepší než čeho jsem se obával, ale o poznání horší než v co jsem doufal. První uvedené platí především díky přesně vystihnuté svébytně pomalé hypnotické "nedivácké" atmosféře (nesporně to pocitově má 2049 minut), řešení velkých existenčních otázek skrze lehké náznaky (jakkoli hůře než u předchůdce), designem i nápady vymazlené funkční aktualizaci světa o třicet let, dunivé a opojné audiovizuální stránce, že nejde "o to samé v jiném hávu" či skutečně hrajícímu Fordovi. Druhé pak kvůli několika dějovým linkám ze závěrečného aktu, které jsou diskutabilní až vyloženě na přes držku, nemalému množství natahovaných či přímo nadbytečných scén, chladnosti navzdory tomu, že by to rádo bylo tuze emocionální a příliš tématům, která se nakousnou, aby se záhy vytrácely rychleji než slzy v dešti. Nadčasová legenda z toho rozhodně nebude, to jedině snad po stránce řemesla, ale více než pouze sakra dobrý antiutopický snímek to je každopádně. Otázkou však samozřejmě zůstává, zda "více než sakra dobrý" je dostačující v případě pokračování jednoho z nejvlivnějších počinů kinematografie. (05.10.2017)