Alphaville

Jean-Luc Godard napísal scenár podľa románu Hlavné mesto bolesti (postavy z neho i v rámci filmu citujú). Ak máme zaujímavý nápad, ten vykvitne do zaujímavého rozprávania a to sa dostane k správnemu človeku, väčšinou vždy pôjde o radosť. A Godard ale bol správny Mensch pre túto látku. Je to premyslené, výrečné, vťahujúce..... i po toľkej dobe schopné zaujať, naplno zaujať. Alphaville, to je prúd myšlienok- silnejších i slabších, ale i cez to neopakovateľných..... Nič lepšie Alphaville tak nevystihuje. Niektoré reflexie sú v kombinácii s mrazivo panovačnou atmosférickosťou snímky, s ohromným pochopením a talentom režiséra neuveriteľne pôsobivé. Eddie Constantine a Anna Karina stvorili neobyčajný, podivuhodný pár, podivuhodný nielen na pohľad, s výrazom mocnej, až mystickej fyzickej neskutočnosti. Čas, priestor ani nijaké (ľudské či technické) autority na nich nedosiahnu. K tomuto Godardovi ja skrátka ešte zasadnem. Chlapík, ani nemohol zvoliť lepšie!- oči Anny Kariny sú na rozháňanie chmár stvorené..... Chytilo ma to za srdce..... (07.09.2008)

Umělci lkají nad morální krizí od počátku lidstva. Hesiodos zvěstoval úpadek Řeků (mladí nezdraví staré) a opěvoval dávný věk bohů a hrdinů. Pro Platóna byla jedinou záchranou povodeň, která spláchne hříšná města a nechá přežít jen čisté venkovany na horách (Zákony). O středověku se netřeba zmiňovat (Hus, Chelčický) - a to ho katolická církev považuje za skoro ideální éru! Tedy proti dnešnímu věku stroje a individualismu. Godard vychází z Husserla (Krize evropských věd) a hlavně Heideggera a jeho upadání do "ono" ("il y a", "on"), kdy se dasein odcizuje sobě samému. Jenže místo pamfletu proti kybernetické době sledujeme kňouravé ublíženecké vzlyky francouzského intoše, který se stylizuje do role tajného agenta v dnešním přetechnizovaném a odcizeném světě. Alphaville je spíše materiálem pro Godardova psychoanalytika - fascinace krásnými ženami, jenže Godard mezi nimi nemůže najít tu pravou, nerozumí si s nimi, i když vedou douhé a dlouhé rozhovory, důvěřuje jim, ale ty mrchy ho oklamou, protože pod tvrdou slupkou intoše se skrývá něžné jádro, které touží po pochopení a pohlazení. Dnes na tento věčný ublíženecký slabošský pohled na svět vědomě navazuje Murakami - viz odkaz na Alphaville v Afterdark. Svět tě nechápe, Jean-Luc, ale já také ne. (22.11.2009)

Chladnokrevný, studený film. Před padesáti lety snad zajímavá, dnes spíš střídavě otravná a úsměvná dystopie, která nenabízí nic k zamyšlení (něco málo ano, ale i to je předhazováno na můj vkus trochu naivním způsobem) ani k procítění. Podobně jako ústřední postava, která na to že je hlavním a vlastně i jediným úryvkem poezie ve světě logiky a dat, působí možná ještě o něco chladněji než superpočítač alpha 60 (kterému v dnešní době většina lidí říká prozaicky větrák). Každopádně Godardovo poselství, že slova experiment a exkrement si mohou být blízká i obsahově, se ke mně dostalo.. (28.01.2012)

Ano, Alphaville je určitě experiment. A Ano, Alphaville je lehounce i parodie. A přestože zde jsou prvky noiru i sci-fi, přesněji anti-utopie, není to ani noir, ani sci-fi. Dochází tu pouze k jejich konfrontaci, které je popravdě prapodivná. Silná individualita noirového detektivního hrdiny popírá absolutní moc totalizující společnosti. Některé noirové odkazy jsou zřejmé (zmínka o Dicku Tracy, na počátku čtený Hluboký spánek od Raymonda Chandlera), některé jsem si musela teprve dohledat (Harry Dickson a Lemmy Caution - to jsou jména Francouzi vymyšlených noir-ových detektivů). Inspirací k filmu byla pro Godarda básnická sbírka „Město bolesti“, která je ve filmu citována. Alphaville je ztělesněním onoho města bolesti. - Spíše než detektivka tvrdé školy nebo sci-fi je Aphaville taková „společenská“ fantazie. Je tu znát, že Godard nemá žádné technické vzdělání. Přesto si troufá jit do kritiky technokratické, logice zcela odevzdané, společnosti. Než ho za to zavrhneme, měli bychom si uvědomit, ona distopická vize společnosti není založená na uvažování o technických problémech (na rozdíl od Clarkova HALLa 2000), ale na znalosti sémiotického diskurzu (sémiotika – nauka o znacích, slovech a jejich významech) a uvažování jejího dopadu na společnost. Viz. neustálá přítomnost symbolů a jejich leckdy matoucí využívání – šipky, označení sever - jih, obrácené užívání kroucení hlavou na ano-ne a podobně. Natáčení se měl původně účastnit i Roland Barthes, což by možná bylo tou správnou stoupou k chápání filmu. Společnost je tu ovládána nejen pomocí teroru (odpůrci jsou pragmaticky a sytematicky ve velkém zabíjeni), ale také pomocí slov (některá slova jsou rušena a jiná zaváděna). Lemmy Caution také nakonec zničí Alphu 60 tak, že jí zadá poetickou hádanku, snaha o její interpretaci nakonec Alphaville ničí. Bez pokynů Alphy jsou obyvatelé Alphavillu zmatení a neschopní akce. (PS: Většinu informací jsem převzala z knihy Jamese Monaca – Nová vlna. Praha 2001.) (07.06.2006)

Ale jo, sice nemůžu říct, že by se Eddie Constantine stával vyloženě mým oblíbencem, ale tohle je druhý film v hlavní roli s ním, který po čase vidím a uznávám, že ten jeho stylově chladný projev s často cynickým pohledem v těchto rolích tajných agentů cosi do sebe má, do podobně laděných rolí se hodí a většinou mě ho tady, stejně jako celý film, i bavilo sledovat. V Kartách na stole na mě Constantine sice párkrát během akčních scén působil až komicky, ale tady tomu režisér invenčně předešel dost neotřele snímanou akci, kterou snad nikdy nevidíme pořádně v celku – ale přesto svou atmosférou či nečekaným náhle útokem spoza záběru ta akce zapůsobí... a vůbec Jean-Luc Godard, ačkoliv jsem ho dříve rovněž nepovažoval za svého režisérského favorita, mě teď dalším šedesátkovým filmem (a opět žánrově odlišným) hodně upoutal. Alphaville dýchá vyloženě černým béčkovým stylem, během akčních scén teprve, temný vizuál v kombinaci s nízkým rozpočtem působí až undergroundovým dojmem, dění zachází až do parodie a příběh agenta se stále více proměňuje ve futuristické sci-fi, v rámci něhož i dost oceňuji samotný námět nového světa bez emocí vytvořeného počítačem. Ve světě se zákazem (po letech již téměř vyhynuté) lásky dojde i na pár náběhů k silným myšlenkovým odkazům, jen mi připadalo, že nejsou v rámci dialogů rozvinuty tolik, jak by si to možná zasloužily. Ale dle mého skromného názoru se Godardovi i tak určitě podařilo přispět do sci-fi žánru neotřelým, originálním snímkem. Není možná ve všech směrech dokonalý, ale zapomenout na něj jen tak nelze a já si ho zejména díky silné atmosféře hodně užil. Godard má totiž štěstí, že minimálně v 60. letech patřil k tvůrcům, kteří dokážou natočit film s tak specifickým rukopisem, že ani jistý rozkol mezi vážným a parodickým či béčkovým a artovým nemusí znamenat mínus. [80%] (15.09.2022)