Dáma ve zlatém

Ohavné komentáre znudených dandy užívateľov, ktorí už všetko videli a nič nie je hodné pochvaly, užívateľov, pre ktorých sú komentáre plné bonmotov dôležitejšie než to, čo komentujú, ma znechucovali a dlho odrádzali od zhliadnutia tohto filmu. Aj ja dokážem začať napr. slovami "Ako Maria Altmann vymenila tetu za umývačku riadu". Portrét Adele Bloch-Bauer je však natoľko geniálny i na samotného Klimta (kto chce vedieť prečo, nech sa spýta), že som si ho napokon pozrel. Ten film chce evidentne riešiť morálne otázky (a vôbec nie jednoduché), prečo na nich neskúsiť odpovedať? Filmárčina je to slušná, dej napínavý, scenár miestami málo originálny a šablónovitý. Čo teda spomínané mimofilmové aspekty? V pani Altmannovej musela zovrieť krv, keď uvidela "visieť" svoju tetu v rakúskom múzeu. To isté sa stane Slovákom, keď navštívia stredoveké oddelenie Maďarskej národnej galérie a uvidia komentované prehliadky prezentujúce slovenské gotické oltáre ako "Ungarische Kunst". Ale čo s tým? V európskych múzeách je nemalé percento umeleckých diel, ktoré pôvodne patrili židom. Neviem si predstaviť, že by sa teraz všetko to európske kultúrne dedičstvo malo sťahovať do Ameriky. Respektíve viem, ale radšej na to nechcem myslieť. Morálka znamená i dostatočnú inteligenciu potrebnú na posudzovanie vecí v širších súvislostiach, čo pani Altmanovej (síce naštvanej právom) bohužiaľ chýbala. "Teta so mnou teraz poletí do Ameriky tak, ako som tam vtedy letela ja," hovorí na konci filmu. Strašne by ma zaujímalo, či by tá neuveriteľná Adele naozaj chcela opustiť krajinu, ktorá ju uctievala a stále uctieva ako národný poklad, hoci dobre vie, že bola židovkou. (04.02.2017)

Celej den se v práci oháním jak frustrovanej Djokovič na antuce a těším se, až si večer odpočinu v kině. Spadnu do první brázdy, natáhnu kopyta, oči opřu o plátno a co vidím? Dvouhodinový mečování o čmáranici nějaký šeredy, jejíž portrét by nebyl hezkej ani kdyby visela čelem ke zdi. Každá minuta obsahuje průměrně dvacet vteřin významnejch pohledů, dvacet vteřin vyčpělejch frází, deset vteřin záběrů na zlatou šeredu a deset vteřin materiálu tak dokonale filmově působícího, že líp by na tom byl i záznam hokejovýho zápasu z kamery umístěný na puku. Dvě hvězdy proto, že si vážím Helen Mirren a jejího výkonu. Tři hvězdy stranou, protože si vážím sebe a svýho času. (25.06.2015)

Musím přiznat, že jsem překvapený celkem nízkým hodnocením a některými velmi kritickými komentáři zde na ČSFD. Je mi jasné, že se tady pranýřuje téměř každý film, který je před svou premiérou kritiky vychvalován, a pak svému hype byť jen o trošku nedostojí. Každopádně bych to v případě Dámy ve zlatém nevyděl tak černě. Ano, jak už to u filmů na motivy skutečné události bývá, jeho konec je lidem znám, nebo se dá minimálně snadno předpovídat. A ano, nedočkali jsme se ani nějakého napínavého soudního dramatu, jak by filmová anotace mohla napovídat. Ale přesto si myslím, že má film dost, co nabídnout, a to hlavně z hlediska hereckých výkonů a emocí, které v divákovi (či alespoň ve mně), vyvolává. Já nevím jak vám, ale mně se Dáma ve zlatém líbila a myslím si, že se jedná o dobrý film, což ostatně potvrzuje i klasická jedna hvězdička od verbala. Já dávám seriózní 4*. (28.06.2015)

To, co by se podle obsahu mohlo jevit jako zajímavé právní drama o navrácení slavné Klimtovy „Zhulené transky“ právoplatným majitelům, není nakonec nic jiného, než další tendenční, rektobolné, demagogické židácké píárko a reklama na holou kost. Škaredí a hrabiví židé však v Holyúdu vůbec, ale vůbec nejsou, a tak sledujeme příběh roztomile ironické, skromné a sympatické židovské babičky, mimochodem fantasticky ztvárněné Mirenovic Helenkou, která to má sice všechno těžce v piči, avšak bytostně touží, aby jí bylo výhradně, ale fuckt výhradně z úcty k jejím předkům, tolik postiženým nacistickým holocaustem, vráceno její rodinné dědictví. A když se to náhodou nepovede, tak mrdup, bude akorát smutná, že byla pošpiněna památka její tolik trpící tety, jíž skolila meningitida, když ještě Hitler stával se štětkou na štaflích, tatínka, kterého trefil šlak hned po anšlusu Rakouska, a maminky a strýčka, co proživořili válku v nelidských podmínkách švýcarského blahobytu a pošli mnoho let po ní přirozenou smrtí. Stařenka si tedy jen tak, v podstatě ze srandy, najme mantáckého židího právníka, mimochodem opravdu žalostně ztvárněného panem Gaynoldsem, který se ujme kauzy jako bokovky a úplně zadarmo, protože jakmile v Rakousku navštívil pomníček obětí holocaustu, strašně se najednou rozplakal, prozřel a morálka mu zavelela prodat veškerý majetek a pro bono dopřát své klientce zaslouženou spravedlnost. Nakonec po mnoha útrapách to všem těm zkurveným, nesympatickým Rakušákům, nacistům, antisionistům a popíračům společně těžce natřou a pravda s láskou zvítězí nad zlem, mamonem a pokrytectvím. No, Gébls by ten tklivý příběh nezfilmoval lépe, a když jen trochu zapátráte, máte chuť si po tomhle pustit tu O perníkové chaloupce. Ve skutečnosti totiž hned poté, co se v devadesátých letech minulého století náhle začaly zelené mozky v Rakousku vypořádávat s minulostí, zaslechla zdaleka ne až tak sympaticky vyhlížející baba nenažraná slovo restituce a šustění amerických prezidentů, okamžitě zařadila druhou kosmickou a evidentně jela cíleně po prachách jako slepice po flusu. Její tolik altruistický právník a sveřepý bojovník proti holé kosti měl od počátku smlouvu na 40 procent, a jakmile ta stará rakovina obratem střelila všechen ten vymodlený odkaz za 300 míčů v dolarech, jen co se dotkl americké půdy, přišel si milý a ani trochu vypočítavý jeliman na krásně kulatých 120. Ale to už je, milé děti, úplně jiná pohádka, kterou však bratři Vajštanové nikdy produkovat nebudou, neboť ti chtějí světu ukazovat jen pravdivé a ani trochu propagandisticko – demagogické příběhy. Hezky natočená, dobře zahraná, avšak unylá, místy otravná a hlavně naprosto amorální a manipulativní propagace těch tolik kůl pejzů a obřízek. (23.06.2015)

O drobné a zdánlivě bezbranné ženě, která se rozhodla čelit přízrakům - a o mladém právníkovi, pro kterého byla minulost dávno uzavřenou a velice vzdálenou kapitolou ... než poznal "Dámu ve zlatém". Velice sugestivní - a velice kultivovný příběh, který vychází ze skutečnosti. S obdivuhodnou elegancí se v něm proplétá vícero časových rovin, aby nenásilně, ale o to důraznějí připomínaly dobu temna, která na čas pohltila prý osvícené dvacáté století. Nicméně ... přes všechny známé i méně známé skutečnosti a morální apely: Nemám žádné právo posuzovat, zdali za soudní pří o umělecká díla Gustava Klimta bylo víc volání po spravedlnosti nebo po penězích, ale nemyslím si, že teta Adele jakožto součást kulturního dědictví starého kontinentu měla skončit v jakési soukromé galerii ve Státech - a zrovna tak si nemyslím, že by tam skončit CHTĚLA. (19.11.2018)