Tobě hrana zvonit nebude

Peklo na zemi, aneb mechanismy normalizace obnažené až samu hranici trapnosti, neumělosti a ideologického balastu, jehož křečovitost si díky absenci esenciálního nadšeni nezadá s kinematografií 50. let. Trapl zřejmě zapomněl, že nerežíruje rozhlasovou hru, herci jsou bohužel po většinu času vidět. Naprosto bizarně působí lyrické vsuvky, které matlají detailní záběry na kaluže, hroby rudoarmějců, růže a pekelný švorckovský přednes Jiřiny Petrovické. To, co se děje na rovině ideové, bych bez váhání označil za kolotoč pro mentálně zaostálé. Legitimizace srpna 1968 na obrazu socilogického vzorku spodiny, která zneužije tzv. "svobodu" k lynčování uvědomělých soudruhů a zamazávání vlastních hříchů z let 50., probíhá na tak kreténské úrovni, že uražen se musel cítit i dobový divák. Smutná skutečnost, že normalizační idelogie zcela postrádala svůdný utopický moment a byla založena na bohapustém falšování, tu vystupuje na povrch se vší obludností. Nicméně pokud odhlédneme od dnešních předsudků a sledujeme film jako dílo insitního pitomce, který chtěl vytvořit cosi jako satiru a společenské drama, jedná se o jeden z nejzábavnějších snímků v dějinách filmu. (29.10.2008)

Břídil Trapl nezklamal, natočil tezovitý, pseudointelektuální a proklamativní film, v němž jsou navíc všechny postavy černobílé. Samotná myšlenka boje prokurátorky proti zlu spáchanému v rámci davového šílenství by přitom mohla být velice nosná. To by ji ovšem svým neumětelstvím nesměl znásilnit zrovinka Trapl. K veškerým nešvarům tohoto filmu bych doplnila ten, který mne zaráží nejvíce. Traplovi se podařilo režírovat Růžka tak, že i jeho kreace vyznívají trapně. Neuvěřitelné. Tímto si tento snímek zařazuji na druhé místo mého osobního žebříčku nejhorších československých filmů. Na vedoucím místě stále zůstávají Talíře nad Velkým Malíkovem. (03.05.2019)

Geniální srágora. Propagandistický majstrštyk natočený bez špetky talentu. Ale je dobře, že existují bizarní tvůrci a jejich bizarní výplody. Toho si byl vědom už Rudolf II., který vedle sbírky hodnotných uměleckých děl měl i speciální kabinet kuriozit. Právník a režisér-diletant Vojtěch Trapl je takový český Ed Wood, na rozdíl od něho ovšem netočil z lásky k filmu, ale z lásky ke straně. Interiéry jsou zařízené tak uboze, že i televizní Bakaláři jsou proti tomu výpravným velkofilmem. Ale díky tomu je portrét Julia Fučíka od Maxe Švabinského v kanceláři hlavní hrdinky na té prázdné papundeklové stěně nepřehlédnutelný. A ta soudružka prokurátorka je poetická duše: když se prochází městským parkem, v hlavě jí znějí verše. Exteriérové scény jsou vůbec výživné, např. ta, ve které se pomýlení vlasatí mládežníci („vypadají všichni stejně, jsou zarostlí jako opice,“ říká o nich postarší uvědomělá svědkyně) srocují za účelem zlynčování soudružky Balcarové, která se bude vracet z pietní návštěvy hrobů rudoarmějců, a za zvuků maďarského bigboše si krátí čas demolováním zaparkovaných aut. Scéna z továrny, kde přesvědčují soudruha Balcara, aby podepsal prohlášení „2000 slov“, je trochu slabší, ale taky ujde. Soudruha Balcara hraje herec Karel Vochoč. A pak je ve filmu ještě jiná postava, která se jmenuje Karel Vochoč, ale tu už nehraje herec Karel Vochoč, tu hraje nějaký jiný herec. A hlavní soudružka všechno neochvějně ustojí, v závěru i za pomoci sekretářky s geniální pamětí, a ještě stihne vlepit morální políček svému oportunistickému manželovi. - Co s tím? Pět hvězdiček i odpad zároveň, záleží na úhlu pohledu. A ten by v případě takových bizarností asi neměl být jen striktně esteticko-humanistický, ale zároveň i historicko-sociologický. A jako dokument doby je toto dílo nenahraditelné. Ještě že byl JUDr. Vojtěch Trapl tak dokonale talentuprostý, jinak by jeho film upadl v zapomnění a nestal se málem kultovním. - A obžalovaný Brebera byl usvědčen, zamyslel se, konečně prohlédl a řekl: „Pane předsedo, jak jsem jen moh bejt tak blbej?“ (14.08.2012)

,,Můžete soudit dav? Nepřemýšlí, nemá tvář!" Zvláštní, hodně kontroverzní zážitek (jako film samotný). Kdybych hodnotil "Hranu" čistě jako politický film (nímž bezpochyby je), tak by měl hodně blízko k šílenému odpadu – asi první půlhodina o komunistickém pohledu na Pražské jaro '68 včetně opravdu silných hlášek typu "bez Sovětského svazu nejsme nic" je někdy k uzoufání, jindy nechtěně k smíchu (i když film tím autenticky vykresluje jednu z problematik doby, ve které vznikl). Nicméně jako film ze soudního a právnického prostředí i navzdory kontextu doby oceňuju. Nejdřív mě zaujala pasáž, kdy redaktor zachycující na kameru davovou vraždu je obviňován z toho, že coby přímý svědek patřičně se nesnažil tragedii zabránit, ale místo toho jí natáčel (byť měla i tato zápletka nakonec politické rozuzlení)... připomíná mi to současnost, kdy u podobných incidentů často místo pokusů o zásah či zavolání na patřičné místo lidi vyberou mobil a začnou incident natáčet. Podruhé se mi postupně vcelku začla zamlouvat i zápletka s pevnou soudkyní dělající za každou cenu svou případ, navíc když je tento její cíl konfrontován se vztahem s jejím manželem. Do třetice mě naprosto vtáhla do dění druhá půlka filmu, kdy začal soudní proces. Otázka, jak řešit zločin davu, typický alibismus ze strany obžalovaných či špinavá protekce vinníků ze známostí jednoho ze soudců (Růžek) – to jsou aspekty, díky nimž možno najít v tomhle filmu nadčasovou hodnotu. Jestliže hodnotím film podle osobního přínosu, musím s klidným pocitem říci, že tenhle (byť kontroverzní a propagandistický) film mi určitě měl co přinést a čím upoutat. 55% (04.09.2018)

Přidávám se k udivení Woodyho, kterak je možné za toto dát i pět hvězdiček. Vše podstatné již Woody napsal, kromě toho, že jsem se u některých scén královsky sarkasticky bavil, mě jako právníka nadzvedl soudní proces a jeho formální vedení, to nemohl nikdo z tvůrců filmu nahlédnout do trestního řádu (vydaného v roce 1961 a platícího samozřejmě ve znění novel dodnes)? Člověku zůstavá rozum stát, co za tupost po všech stránkách se dá natočit. K uvedení filmové podoby díla se dlouho neměla ani bezedná studnice budovatelských a normalizačních filmů – kanál CSFilm. Zřejmě není divu, neboť jde o jednu z nejohavnějších zhůvěřilostí, která kdy u nás vznikla. Slovy Vladimíra Tichého v této hře a filmu „poprvé přišel československý autor s tématikou krizových let v rovině etického dramatu, které obnažilo morální defekty tížící dezorientovanou veřejnost. Ještě uprostřed kvasu doby reagoval na palčivý problém z nadčasového hlediska“. A aby aura tohoto díla byla dotažena k dokonalosti, nutno ještě uvést, že v roce 1978 získala československá kinematografie díky Traplově unikátu hlavní cenu Laceno d´Oro na XIX. mezinárodní přehlídce neorealistických (!!!) filmů v italském Avellinu. (04.08.2008)