Po strništi bos

Má to několik magických momentů, které dokazují, že mladej Svěrák je fakt dobrý režisér, oceňuji pohled na válku dětskýma očima, ale ten příběh je příliš rozháraný. Chtělo to nějakou jednotící linku, příběh strejdy Vlka, který to celé vyprávění měl tmelit, není tak nosný, aby utáhl celý film. Je to škoda, fakt jsem ten film chtěl milovat. (01.01.2019)

Po strništi bos natloukl si nos. Ani omylem nechci snižovat kredit žádného ze Svěráků, ale tohle jejich poslední dílo mi připomínalo Kamču ze střední. Kamča byla milá, milá a milá. To se hodilo třeba když jsem potřeboval zachránit v matice, ale emoce ve mně nikdy neprobudila. Což je škoda, protože byla vážně moc milá a já s ní čas trávil rád. Strniště bylo taky príma a nemám vlastně nic proti, akorát že na poli je větší dobrodrůžo při žních. (09.09.2017)

Dobré postřehy, čím se lze nechat zaujmout, vypočítává Matty, ale zdůrazňuji, že jde o celkem snadno odhalitené záměry tvůrců, které nefungují i z dalších důvodů, než Matty uvádí: ať už proto, že dramatické momenty v rodině neodpovídají povaze ani vývoji naznačeného a odkrývaného konfliktu, takže některá rozhodnutí vyznívají neodpodstatně, nechtěně směšně, absurdně či přímo rozčilujícně, anebo proto, že u dospělých herců je občas silně poznat, že hrají, jak jsou nepřirození (především Vetchý a Voříšková) - hlavně v komických (Vetchý) či sentimentálních (Voříšková) momentech. Čili tam, kde to divák cítí nejpalčivěji. Další nepříjemností je, že tam, kde stará poetika Zdeňka Svěráka byla nemilosrdně vtipná a úderná proto, že byla podložená silným příběhem a pointovala se v čase organicky stále více s tím, jak se rozvíjel děj a prohlubovalo nosné sdělení, v tomhle sledu epizodických scén a vzpomínek to působí trapně jako vyprávění vtipů, aby utekl čas, a poetika jako obšlehnutá, vykradená, či násilně vzorová - vyprázdněná. Frustrace, která přijde se závěrem, kdy pocítíte, že jste se nakonec dozvěděli mnohem méně, než bylo ve filmu naznačeno a slíbeno, a že jste vlastně vůbec nedostali příběh, a přitom je ve vás teď nahodile uloženo lecos, co nebylo nosné a dourčené ani pospojované, a teď to ve vaší hlavě straší jako nadbytečné a ztracené, je hodně nepříjemná a snadno převáží to celkem příjemné dobrodružství momentů strávených s dětskou partou, zájmem o postavu Vlka v podání výborného Oldřicha Kaisera nebo připomínáním si typických rysů tehdejšího venkova, těch poutavých, vlídných, přitažlivých, i těch syrových, krutých, až odstrašujících, ale každopádně jako celek konstitutivních pro každého, kdo ještě měl tu čest (jako o několikerých prázdninách u dědečka ještě zčásti i já) - to byla přitom nejpřirozenější a nejvýživnější linka, která udržovala pozornost a sympatie, byť nakonec se ukázalo, že poněkud uměle a podvodně, že totiž byla také spíše samoúčelně zneužitá a v celku díla nikam nedovedená. A film jako takový tedy považuji za nezvládnutý, nikoli pouze za nedotažený. *~ (18.08.2017)

Silné zklamání. Bohužel jsem nucen s lítostí konstatovat, že Jan Svěrák upadl do uměleckého kómatu a svým nejnovějším snímkem nepřináší nic nového. Líbivé obrázky, ale jinak kolem toho všeho dost prázdno. Atmosféra protektorátu prakticky nulová, děj totálně rozpadlý a herecké výkony s výjimkou fantastického Oldřicha Kaisera takové nijaké. Problém je taky v humoru - je dost nucený a používaný na sílu, aby tam byly jakože vtipné situace. Přitom jiný Svěrákův film z druhé světové války Tmavomodrý svět (2001) patří k tomu nejlepšímu, co od roku 1990 v naší kinematografii vzniklo. O to je to zklamání bohužel větší. (Viděno v podobě předpremiéry na LFŠ v Uherském Hradišti.) (06.08.2017)