Záhada Silver Lake

Halucinační neo-noir, který si střílí z diváků vyžívajících se v řešení neřešitelných filmových hlavolamů, z konspiračních teorií a z internetové generace, nezdravě posedlé popkulturou. Nakolik si ho budete užívat, nebo se u něj nudit, to záleží na tom, jak moc přistoupíte na jeho absurdní logiku. Ta připomíná logiku starých videoherních adventur z 80. a 90. let, ve kterých jste coby hráči prozkoumávali různé lokace, v nichž jste sbírali nejrůznější předměty a museli jste přijít na to, jakým způsobem je zkombinovat, abyste pokročili dál. Způsob, jakým jste je kombinovali, byl často nelogický, což vás dohánělo k šílenství a k obsedantnímu nutkání neustále kombinovat všechno se vším („je tenhle starý časopis obyčejný časopis, nebo se dá použít k něčemu důležitému?“). Ale nedali jste si pokoj, dokud jste nepřišli např. na to, že když podrbete sochu Jamese Deana, tak se vám zjeví král bezdomovců, který vás zavede do tajemného podzemí. Stejně tak je na tom hlavní hrdina Záhady Silver Lake, kterého pátrání po zmizelé sousedce přivede k rozkrývání popkulturní superkonspirace za oponou malebného Los Angeles. Poté, co začne objevovat kódované stopy všude kolem sebe (v reklamách, písničkách a filmech), nedokáže se ubránit pocitu, že všechno je se vším propojené. Režisér Mitchell výše zmíněnou absurdní logikou záměrně frustruje své diváky, ale dokáže je za to odměnit pohlcující atmosféru a zábavnou hrou s diváckým očekáváním a žánrovými konvencemi. (16.09.2019)

Vzhledem k tomu, že kdysi jsem matlal scénář k něčemu podobnému, tak lze říct, že by ten film měl mluvit mojí řečí, leč přesně v tomto aspektu se s Mitchellem strašně míjím. Hlavně tím, jak se film neustále snaží vytvořit onu surreálnou atmosféru metačasu, kterou ale permanentně nabourává neustálýma konkrétníma pastišema a citacema, které jdou až do takových extrémů, že se využívají jako pozadí malovaná plátna. Přesto si nedokázal vyřvat natáčení na film, takže sledujeme sebevědomé odkazy na noirové postupy v nehezkému a neodpouštějícím digitálu, kde pramalý rozpočet (8 a půl mega) vynikne několikanásobně hůř. Ve světě, kde existuje Inherent Vice, Brick nebo David Lynch nemá cenu Under the Silver Lake brát vůbec v potaz. (13.03.2019)

35%. Under the Silver Lake vlastně moc neví, čím chce být. Na jedné straně tématicky zachází do hlubokých filozoficko-konspirativních propastí, na druhé straně stojí na pomezí komediálního melodramatu, ze všeho nejvíc ale paroduje. To by bylo v pořádku, kdyby však schizofrenně nestřídal náladu a atmosféru v krátkých vlnách, kdy chvíli buduje reálné napětí a divákovu zvědavost, aby je vzápětí shodil ze stolu scénou (nebo sekvencí scén), která se dá nazvat skoro fraškou. Na Silver Lake mi chybí jednoznačnost v tom, co vlastně chce nabídnout; snaží se být multižánrový, ale asi až přespříliš. Umím si představit, že by se ubíral atraktivnější cestou, kdyby byl ryze mysteriózní lynchovinou (protože námět, ač je záměrně vyhnaný do extrémů, je bezpochyby zajímavý), nebo naopak ryze parodií zesměšňující netradičně pojaté hollywoodské "podsvětí". Místo toho se ale plácá mezi krutou vážností a parodickými prvky, a to není dobrá cesta. První zásada každého kvalitního filmu je, že by měl vždycky vědět, kam chce jít, co chce nabídnout a čím chce být. Mám dojem, že Silver Lake o tom nemá ani páru, protože je jak narativně, tak náladou a katarzí doslova roztříštěn. Motá se tak v kruhu, z kterého není cesty ven. Škoda, protože potenciál tam byl a lynchovskou atmosféru Mitchell budovat umí, třebaže po svém (s vědomím faktu, že Lynchovi se nikdo nemůže ani přiblížit). (10.12.2018)

Pěkné holky, nadprůměrný soundtrack a dvě vtipné scény za dvě a čtvrt hodiny. To je po dějové stránce vše, co se dá najít na tomto pozérském, překombinovaném a nesmyslném braku. Film by měl šanci uspět, pokud by zavedl víc současných popkulturních odkazů a narážek, hráli v tom pubertální idolové a byl koncipován výhradně pro teenagery. V tom případě by se cílová skupina díky obstojnému vizuálu ani neobtěžovala zkoumat, že ten film nedává smysl a je to jeden obří nevydařený pokus o romantický mysteriozní thriller. Bohužel Mitchellovi nedocvaklo, že od obsazení až po životní příběhovou stránku hlavního hrdiny (kterou sám napsal), je to film pro lidi okolo třiceti a ti mají trochu jiné nároky pro filmové uspokojení než odrostlejší děti. Nehrát v tom pusinka Riley, pro kterou mám slabost, lituji, že jsem to vůbec zapnul. 40 % (04.01.2019)

Myšlenka asi byla vymyslet něco hodně zvláštního a konspiračního. Základ se docela povedl, ale různé věci okolo jsou slepené i na místech, kde do sebe příliš nezapadají, nebo se jim těžko dá věřit, vzhledem ke spoustě zvláštním náhodám. Ani po více jak hodině nebudete tušit o co tam vlastně jde a navíc vám bude připadat, že film běží už tak 2 hodiny. Téměř na konci se konečně divák dozví hlavní motiv toho všeho a začne mít pocit, že přijde velké finále. Na to je už ale příliš pozdě a tak film paradoxně skončí nejvíc obyčejně jak to jen jde. I přes poměrně negativní komentář děj dokáže velmi dobře držet pozornost a rozjede něco, kde originalita rozhodně nechybí. (23.12.2018)