Playtime
Play Time
Playtime
Režie:
Jacques TatiScénář:
Jacques TatiHudba:
Francis LemarqueHrají:
Jacques Tati, Barbara Dennek, Rita Maiden, Yves Barsacq, Reinhard Kolldehoff, Billy Kearns, Alice Field, Laure Paillette, Gilbert Reeb, Michel Francini (více)Obsahy(1)
Pan Hulot se ocitne v modernistické části velkoměsta, uprostřed chladné architektury ze skla a chromované oceli. Ztratí se v labyrintu neosobních úřadů sídlících v těchto palácích a poté je stržen invazí amerických turistek, hekticky objíždějících evropské metropole. Film natáčený v kulisách nákladně vybudovaného městečka "Tativille" u Paříže (modely 1 : 5) předznamenal pozdější architektonický experiment - pařížskou čtvrť La Défense. Každý záběr je výsledkem dokonalé choreografie pohybů, gest a manýr, zachycuje i drobné reakce postav v odlidštěném prostředí mrakodrapů. Obrazy jsou doprovázeny kakofonií zvuků a jen zlomky dialogů. Tatiho tabló obsahuje nepřeberné množství komických detailů, které při jednom zhlédnutí nelze všechny postihnout. Ve své době nedoceněné arcidílo - komediální vize na pomezí halucinace a abstrakce - je dnes považováno za nejvýznamnější vizuální inovaci ve filmu 60. let. Film původně natočený na 70 mm byl později rekonstruován a převeden na 35 mm. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (124)
Film, který ocení málokdo a který nedocení asi nikdo. Fíha, tak nabitá mizanscéna a tolik vtipu. Je jasné, že tu máme co do činění s genialitou. I když i zde asi budou malinkaté chybky. ()
Kamarád mi psal, když jsem se mu snažil Playtime (1967) přiblížit, že to co mu říkám, zní jako ztráta času. Ale je to přesně naopak, právě kvůli těmhle filmům se tomuhle všemu vůbec věnuju, abych narazil na ty jemné odchylky, rarity, mezníky a poučil se z nich, jak dělat věci jinak, jak přemýšlet jinak. Ambiciózní projekt. ()
Jacques Tati podruhé a bohužel ještě hůř. Po jeho první grotesce Prázdniny pana Hulota (kde stvořil pana Hulota), jsem si dal druhý pokus a pustil si jeho film Playtime. Ufff, kde začít… bylo to celkově dlouhé a záběr byly často přetažené. Občasné vtipné situace se ztrácely v dlouhých chvílích nudy. Dobrých vtípků a gagů bylo jako šafránu a většina byla utopena v nicneříkajících záběrech. O nějakém příběhu, hereckých výkonech, dialozích se nemá cenu bavit. To by možná ani nevadilo, kdyby byly gagy lépe vypointovány a kdyby lehká nadstavba v podobě neosobní moderní společnosti nevyšla úplně naprázdno. Ani v téhle rovině film nefungoval. Přišlo mi to jako experimentální filmové cvičení čerstvých absolventů filmu… ne moc povedené. Navíc tam sám Jacques Tati ani moc nebyl. Společnou řeč jsem s ním zkrátka nenašel a do dalších pokusů už nepůjdu. Sám jsem se opravdu snažil a vracel se k filmu asi čtyři večery, než jsem to zvládl. Tu jednu hvězdu dávám asi hlavně sobě, že jsem to nakonec dal. :-) ()
Jeden z nejvíce poetických filmů, které jsem měl možnost vidět. Jacques Tati je pro mě snílek s duší dítěte, Playtime je balzám. Nejspíš je potřeba být naladěn na Tatiho notu, pokud rezonujete stejně nebo podobně, čeká vás jedno dvouhodinové pohlazení. ()
Tenhle film je originál. Při sledování jsem se výborně bavil... Ale chápu, že někoho to může nechat absolutně chladným. ()
[3,5*] "It's not my fault it's not written in French." Tati oproti predošlému filmu opäť trochu zvážnel a stvoril akúsi smutnú grotesku s futuristickou víziou Paríža, ktorá je satirou modernej spoločnosti. Paríž je predstavený ako odľudštené, pretechnizované mesto so sivými, unifikovanými budovami, rovnakými, ako v ostatných svetových metropolách. Napriek tej pochmúrnej vízii sa v priebehu filmu toto mesto postupne poľudšťuje, čo možno chápať ako závan Tatiho optimizmu. Playtime je veľmi zvláštne, vizuálne úchvatné dielo, s dokonalou choreografiou ľudského mraveniska (ako v muzikále), s ohromujúcim množstvom detailov. Film je vďaka tomu náročný na sledovanie, vyžadujúci plnú divákovu pozornosť. Ale ani to divákovi nezaručí, aby sa občas nestratil, ako Hulot v tom modernom svete. Ako bolo viackrát spomenuté, na úplne pojatie filmu je nutné jeho viacnásobné zhliadnutie. Je tu množstvo drobných, nenápadných gagov, ktoré si musí divák v obraze nájsť, keďže Tati nepoužíva priblíženie. Parádne sú aj rôzne trefné narážky, ako narážka na Francúzov ("Can't they use French like everyone else?"), či narážka na Američanov ("That's not my table. That's my table over there!"). Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. ()
Tati nenavázal na své předešlé zábavné i krásně kritické snímky a naservíroval snímek čistě jen kritický, vtipu je zde opravdu poskrovnu. Je sice pěkné, že nám ukázal život v moderní městě, ale jednotlivé úseky jsou časově přetažené, divák tak ztrácí zájem stále sledovat to samé dokola. Pokud by se jednalo o nízkorozpočtovou komedii, tak mohl slavit úspěch, takhle se opravdu jedná o propadák. ()
Neuvěřitelná hříčka se scénou a nenápadnými, nevtíravými situacemi komických postav, které se ale vůbec nechtějí tvářit komicky. Postavička pána Hulota se nachomítá do eskapád, které ožívají vlastním životem a hlavní hrdina se ztrácí a zase objevuje v ultra-moderní čtvrti Paříže spolu s její obsluhou a nenasytnými zákazníky. Perla pro mě scénka s nepřirozeně dlouhou chůzí v dlouhé chodbě šéfa firmy k panu Hulotovi, sluha u rozbitých dveří používajíc pouze kliku ve vduchu a smutný číšník, odevzdaný věšák na nepatřičné oblečení do luxusního podniku. Doporučuji shlédnou vícekrát, protože každá scéna je úžasně promyšlená a všude se děje něco nového k objevení. 85% ()
(1001) Až po treťom zhliadnutí považujem tento Tatiho film za najlepší s pánom Hulotom. Ani nie tak vtipný,ako skôr dramatický dokonca aj na konci trochu smutný. Film ktorý u divákov prepadol a Tatiho skoro zničil finančne. Až po rokoch vidieť jeho kvalitu v podstate odkaz na Chaplinovu Modernú dobu trochu inak. ()
Bohužel, do tohohle jsem se nějak nedokázal dostat. A v tomhle případě můžu říct, že je mi to fakt upřímně líto... Ten set design je totiž skutečně fantastický, a prostředí, které se Tatimu povedlo zobrazit dokáže vtáhnout, navíc bych řekl, že se i pro komedii dost hodí. Ale smysl pro humor s Tatim zřejmě nesdílím, většinou jsem ani nechápal, čemu se mám smát (výjimkou byl možná antický odpadkový koš). Ze začátku mi ta nevtipnost ani nijak zvlášť nevadila, jen jsem si užíval tu odlehčenou, příjemnou atmosféru a vizuální orgie, ale v druhé půlce začala být nuda celkem nesnesitelná. Ústřední myšlenka má něco do sebe a zpracována je příjemně nenuceným, nekritickým způsobem, ale na dvě hodiny mi to prostě úplně nestačí. A pan Hulot je hrozně nevýrazný protagonista (chápu, že nemá jít o žádnou komplexní postavu nebo tak něco, ale stejně bych od něj čekal trochu víc, když vystupuje v celé sérii filmů). 6/10 ()
Ač je Playtime velmi hravým filmem, tak není moc zábavný - je přinejlepším úsměvný. Film často zabírá nějaký betonovo-prosklený prostor, v němž se míhají lidičky a divák je vybízen, aby kmital očima po obrazu a hledal si, co kdo kde vyvádí. Jeho největším nedostatkem ovšem je, že mu chybí příběh, který by tam zajisté dostat šlo. Příběhy lze vystavět i kolem pasivních postav, ačkoliv je to trochu těžší. Zdejší protagonista (pokud ho tak lze vůbec nazvat) nám zůstává cizí a většinou se zaplete do zmatku, případně upadne v nějaké nedorozumění, čehož prostřednictvím se nám poodkrývá další vrstva témat, která si autor předsevzal k vykreslení. Musím dodat, že zde se poněkud zdráhám vynášet soudy o tom, jaký by takový svébytný a originální film měl být. Možná, že by důraz na nějaké dějové drama nebo postavy narušil tvůrčí záměr, kterým je odosobněnost, ztráta individuality, unifikace, zmatečnost lidského mravenčení, technologie, které spíše obtěžují a obchod zaprcaný různými debilními serepetičkami, které člověk nepotřebuje. Vše, co Tati satiricky kritizuje, je ukazuje v jisté poťouchlosti - myslím, že to je to správné slovo. Osobně ale nevěřím tomu, že by to nešlo skloubit. Naopak si myslím, že postavy a děj jsou ve vyprávění klíčovými prvky zábavy (nikoli ve smyslu humoru) a zábava je pro diváky účinným zprostředkovatelem významů/přesahů, které jsou dílem neseny. Nuda toto zprostředkování naopak tlumí nebo znemožňuje (jak u koho). Tím nechci tvrdit, že Playtime je film vyloženě nudný - na to je moc originální. Jen by mohl být více dramatický, více strhující a více osobnější. Já jeho významy uchopil poměrně rychle, tudíž to pro mě nebyla taková záhada a přál bych si, aby mě u něj drželo víc rovin, než kolik tak činilo. Po hodině jsem tím byl už docela otráven a měl pocit, že mě autor zdržuje. Přitom dodávám, že nemám problém zkouknout třeba i 4h film, ale chci, aby tvůrce udělal maximum pro to, aby si mě u díla udržel. ()
Naprosto úžasná záležitost. V dokonale propracovaném odcizeném světě sledujeme boudění zmatenců, kteří si jen myslí, že vědí, co dělají. Všechno je špatně, i když všechno vypadá tak pěkně. A to už před 40 lety. ()
Tati nám předkládá vizi moderní, odciziné společnosti, používá přitom neotřelé režijní postupy a zajímavě pracuje se zvukem a spousta scén je opravdu groteskních v tom nejlepším slova smyslu (moderní byty, scény v restauraci), ale film mě nebyl schopen vtáhnout do sebe a já se místama celkem silně nudil a byl pro mě celkem problém dokoukat film až do konce. Rozhodně to není komedie, ani drama, jak je tady uváděno, já se nezasmál ani jednou a drama by mělo mít nějakou zápletku a nějaké vyvrcholení a toho se divák taky nedočká. Ale jako zamyšlení nad úskalím moderní civilizace, to přece jen funguje, ale mohlo to být atraktivnější, takhle to spoustu diváků asi odradí a přitom je to svými nápady zajímavý, ale bohužel nudný film. A jen tak mimochodem má to skvělou hudbu. ()
Perfektní kritika moderního světa. Tati dokáže kvůli formálnímu vyznění shodit i vlastní film (teda doufám, že to tak zamýšlel a že jsem neobjevil něco, o čem Tati neví) . Hlavní postavy usazené v zadních plánech, zdůrazněné kompozičně dávají tušit ztracenost jednotlivce v moderním velkoměstě, stejně jako všudypřítomné technické vychytávky, které často spíše komplikují život. Komediálnost je velmi teatrální a přitom tak podivně skryta, že člověk nevybuchne smíchy a přitom ví, že by se měl smát. Monumentální architektonické řešení je možná až příliš velkolepé, ale jedinečné. Hra s odrazy Eiffelovky k nezaplacení, stejně jako rituály ve snobské restauraci, kde není příliš výhodné dávat si rybu. V celém mumraji se děj jen občas zastaví u nějaké postavy a tak se seznamujeme s podivným ředitelem, který nemá moc času nebo je divný, dvěma krásnými turistkami a podivínským Hulotem, který zde však nemá tolik prostoru a také se svým způsobem ztrácí v moderním městském davu. Film svým zdrcujícím pomalým tempem a minimem detailních záběrů není pro každého, ale díky tomu dokáže vyvolat dokonalý pocit klidného života minulosti, který se dnes ztrácí ve spoušti vynálezů a neustálého spěchu za něčím, co možná ani nechceme. *** Ve zkratce: Nadčasový film. ()
Když jedna ruka neví co dělá druhá. Z chaosu vycházející absurdita přímo k popukání. Vizuálně groteskní satira, která mě donutila k mnohému přemýšlení. Hulot připomíná marťana. Porouchané kolečko v soukolí ruchu života. Zvláštní je, že se stačí občas zastavit na ulici nebo v obchodním domě či na úřadě nebo v nemocnici a po kratším pozorování zjistíte, že se ten humbuk co sledujete příliš neliší od tohoto filmu. Některé věci je těžké vnímat, dokud vám je někdo neukáže. Potom dojdete k uvědomění a jste velmi překvapeni, jak že je ten svět vlastně zvláštní místo a že jeho nejpodivnějším projevem je právě život sám. ()
Ano, je to arcidílo. Ohromující propracovanost a dokonalá imitace nahodilosti. ()
Tatiho vrcholné dielo o posadnutosti výdobytkami modernej techniky. Výborne používa rôzne ruchy, zvuky. ()
Film jen pro vyvolené. ()
Som tatiovský nezasvätenec a preto ma úvodných dvadsať minút, plných zvláštnych uhlov, surových skokov cez os a veľkých celkov bez náznaku hlavnej postavy šokovalo. Po prvotnom znepokojení som si uvedomil, že Tati je génius, keď nás väčšinou diela vedie len prostredníctvom útržkovitých dialógov, ktoré vyslovujú okoloidúci neznámi a ktoré sa viac ako na štylizovanú grotesku podobajú na situácie v bežnom živote, bez akéhokoľvek ďalšieho vysvetľovania počutého. Neviem či je správne nazvať dokonale zladenú plejádu postáv mihajúcich sa v každom zábere „komparzom,“ nakoľko každá časť záberu funguje napriek absencii strihu ako samostatný detail a ani najpozornejšie oko diváka nezaregistruje všetky drobné drámy, ktoré sa na veľkom plátne stihnú v jednom staťáku odohrať. Pohyby sú priam tanečné, keatonovský humor je zjemnený, zintelektualizovaný a predovšetkým si na vyzretie gagu necháva čas – pokojne skočí do ďalšej sekvencie, len aby sa k vtipu vrátil a pripomenul nám: aha jasné, ten chlapík držiaci fiktívne sklenené dvere tam ešte stále stojí. Chladný funkcionalistický svet postupne začína hýriť farbami, novootvorená reštaurácia sa postupne rozpadá tak ako hranica medzi očakávanou predstavou úspešného, distingvovaného podniku a surovou realitou nedokonalosti života (brilantne ukázaného v drobnostiach akými sú uvoľnujúca sa dlaždica, čoraz otrhanejší čašníci či sedadlá nechávajúce na chrbtoch hostí svoje odtlačky). Komédia nemého filmu je nie len znovuzrodená, ale posunutá o niekoľko významov vyššie, vďaka premyslenej zvukovej dramaturgii, dotvárajúcej dve tretiny celkovej atmosféry. Humor spočíva v obraze, geste a zvuku. Bez akejkoľvek nutnosti dialógu sa dostávame k samotnému jadru filmového umenia a k jeho nemej, statickej a vizuálnej kráse. ()
FILM POSOBÍ PO 40.ROKOCHOCH NEOBYCAJNE SUCASTNE A MODERNE HLAVNE KVOLI SKVELEJ,OPAKUJEM-SKVELEJ MODERNISTICKEJ ARCHITEKTURE.ak ma niekto rad postmodernu,alebo baroko a odmieta modernu,tak je to jeho problem. kompozicia zaberov ucinok len zosilnuje.ak boli komercnejsie prazdniny pana hulota blizsie k chaplinovi,playtime mi svojou poviedkovostou pripomina skor felliniho film roma. ()