Tajemství velikého vypravěče

Martin Štěpánek mě přesvědčil dvakrát, v majoru Zemanovi a zde. Tady byl dokonce chvílemi i podobný tátovi. Bratři pěkně rozehráli soužití otce a syna. Ve velmi roztomilé roli se mihnul Jiří Císler. Značný problém jsem měla s intermezzi, děj v těchto vložkách zcela ochabl, kombinace animace s pantomimou mne neoslovila. (19.03.2013)

Priznám sa, že spočiatku som mal rozpačitý dojem z takéhoto roztopašného pohľadu na historickú osobnosť. Nemám rád skresľovanie životov osobností, ale v tomto prípade som všetko odpustil, keďže film je priamo aj o takejto úchylke dramatických tvorcov. Celý život je podaný vtipne a v rýchlom tempe s bleskovými fórmi, že kým jeden odznie, už nasleduje ďalší. Trochu ma nudili nemé pasáže s ukážkami tvorby, ale aj tie boli podané s výbornou hudbou. Nebyť tých častí, bol by film príjemne kratší, a dostal by poctivé štyri hviezdy. A bol to Victor Hugo, ktorý predniesol pred súdom nezabudnuteľnú poklonu spôsobu tvorby Dumasa. –––– Podívej se. Tady mi přinesli peměti jakéhosi pana d'Artagnana. Kdysi mušketýra u královského dvora. My z něho a jeho druhů uděláme lidi, kteří dělali dějiny na dvoře Ludvíkově. A když to uděláme dobře, tak už nikto nebude znát Ludvíka jinak, než jak jsme ho vymysleli my. –––– Psát s Dumasem znamená psát jako Dumas, a nijak jinak. –––– Váš otec zničil svou pílí sám sebe. (14.12.2015)

"Už jsem tady zažil všelijaké premiéry, Dumasi, ale tolik kytic nebylo ještě nikdy."                                                            "To mi připomíná, pane barone, jestli byste mi nemohl půjčit 500 franků?"                                                                   "Nač proboha?"                                                                                                                                                                         "V zákulisí čekají zahradníci, víte?!" (21.09.2014)

Karel Kachyňa v neblahé situaci na počátku normalizace sahá po kvalitní historické látce mimo témat z domácího prostředí, vybírá si Dietlův scénář již jednou adaptovaný pro televizi (triologie Alexander Dumas starší s Vladimírem Menšíkem) a inscenuje ve studiu pro filmové plátno barevnou podívanou s výpravnými kostýmy a hvězdným hereckým obsazením. I v téhle historické komedii a v studiovém prostoru vytváří Kachyňa doslova vyšperkované umělecké obrazy včetně zajímavých němých "videoklipů" k Třem mušketýrům a Hraběti Monte Christo, které svou poetikou i kombinací hraných pasáží s animací připomínají dobrodružné filmy Karla Zemana. Bratři Štěpánkovy sice Menšíka nenahradí, ale do rolí obou Dumasů se napokon velice hodili a nabízí se tak o něco zajímavější srovnání mezi charaktery otce a syna. Pak tu je Dumasův život, kariéra, vzestup, konflikty i pád, které jsou už taky zajímavé sami o sebe. Stejně jako spojení Dietla a Dumase do jednoho filmového díla (nebo tedy do dvou) je velice specifické, oba pánové měli veliký talent, stejnost závislost v neustálem psaní a v něčem snad taky trochu podobnej osud a pak i tu posmrtní pověst. Jak se ukázalo, bylo těžké nejen psát jako Dumas, ale i psát jako Dietl, když se podíváme, jak se další tvůrci neúspěšně pokoušely hned dvakrát navázat na jeho nejslavnější seriál. Jo, filmy tohoto typu určitě můžu a skvělých herců tu bylo dost (Otakar Brousek v roli barona, z hereček Dvorská, Hlaváčová,...) 90% (10.02.2017)

O Alexandru Dumasovi jsem toho nikdy moc nevěděl, kromě klasickýho: spisovatel z romantismu, specializoval se na dorbodružné romány oplývající širokým záběrem společnosti a byl hodně oblíbený. Tento film mi ale ukázal, jak skvělým fabulátorem byl Dumas a jak skvělým fabulátorem byl i Jaroslav Dietl. Jedna scéna z filmu mi ulpěla dodnes a budu si ji pamatovat ještě hodně dlouho, ne-li napořád. Když Dumase soudí, že ukradl jednomu svému spoluspisovateli jeho román, Balzac (Petr Kostka) vystoupí na jeho obranu, přestože se jako lidé rádi moc nemají. A říká: Psát s Dumasem znamená psát jako Dumas. A to řekl prosím člověk, který nechal své romány přepisovat, aby nikdo v budoucnosti nemohl podle jeho písma poznat, jak těžké pro něj bylo usmolit kloudnou větu. Konečná epizoda, kdy se Dumas snaží, jako už mnohokrát dříve v deliriu bavit pařížskou společnost svým vyprávěním, ale plete se a oni si z něj nakonec dělají legraci a tupí jej, je taky nezapomenutelná a krásně ukazuje, jak je úspěch pomíjivej a sláva vrtkavá. (30.07.2006)