Úsměvy smutných mužů

Čirá dávka deprese rovnou do žíly. Vysoce intimní portrét nemoci, která velice dlouho nebylo jako nemoc klasifikována a připisovala se slabé vůli, která na tom má do určitého momentu zlomu, dle mého odporného názoru, také pořádný vliv. Obstojně zahrané silné poselství. Na české poměry neobvykle kvalitní snímek. Vůbec se nemohu ztotožnit se zařazením filmu mezi komedie. Humor je to poslední, o co by tu člověk mohl zavadit. Pozitivně oceňuji každý český film, který se netočí jen kolem vztahů a sexu, ale zkouší řešit velice aktuální téma. Krásné vykreslení toho, jak se může člověk dostat z vrcholu na úplné dno. Zpočátku probíhá tento pád velice nenápadně, až se člověk dostane do bodu, ze kterého se svépomoci dostane málokdo. Ideální snímek k tupláku piva nebo sedmičce vína. (09.03.2019)

Švehlík se mi nějak vryl do paměti svým Adamem Klosem, takže jak někde vidím jeho jméno, automaticky pouštím play, bo mě tenhle frajer neskutečně baví. Nehomosexuálně samozřejmě. Možná, jako ano, tolik vlasů jako má von bych taky chtěl. Ale to sem odbočil. Jinak on ty léčebny umí. Už s Langošem zvládl předvést jednu solidní odmašťovnu a tady to není jinak. Českej film je sice ve velké žumpě, ale občas z té žumpy vyleze někdo jako právě Švehlík a i s tím Ulice, Ordinace kástem se na to dá kouknout. 80% P.s.: Jarda Plesl opět výbornej. (13.05.2019)

Méně depresivní než by bylo záhodno. Téma alkoholismu slibuje emočně vypjaté scény plné degradace lidské osobnosti. Náznaky tam jsou, ale Svátek sklouzává ke klipovitosti a nepůsobí to moc realisticky. Švehlík je však přesvědčivý a kdo jiný by měl hrát blázna než Dušek. Chtělo to údernější tečku na závěr, ale jako výzva k zamyšlení se nad naším národním sportem to funguje. (22.05.2019)

Není to špatný film, ale osobně mě moc neoslovil (a nebavil). Jednak mi přijde, že k alkoholismu už snad nejde sdělit nic nového (v tomto smyslu mi Formánkovy osobní zkušenosti - ač to může znít krutě - nepřijdou nijak výjimečné - ve státě, kde jsou na alkoholu závislých statisíce lidí, včetně samotného prezidenta, si něčím podobným prošly a prochází zástupy dalších bezejmenných existencí; nemluvě o tom, že Úsměvy se jistě nevyhnou srovnání se staršími filmy na podobné téma, především pak Dobří holubi se vracejí), a za druhé na mě celý film působil až nepříjemně agitačním dojmem, jak moc se snažil ukázat, jak je pití špatné (viz to posvěcení od ministerstva zdravotnictví v závěrečných titulkách apod.). Na to by vážně jeden nepřišel! K těm, kdo už chlastají stejnou ligu jako filmový Josef, se to stejně nedostane, a ty ostatní to odstraší možná tak na pár dnů, než přijde nejbližší páteční hospoda. A obecně mám problém s filmem, jehož hlavní motivací zřejmě je "pouze" osvěta, navíc u tématu, u něhož už bylo řečeno - nejenom ve filmu - vše (na mysl se dere kupř. připomínka výtečné Londonovy autobiografické prózy Démon alkohol). Nesedlo mi moc ani obsazení, mladistvě vyhlížející David Švehlík s tím vypracovaným tělem fakt nevypadá jako někdo, komu je 45 a propadl těžkému pití (byť mu v době natáčení skutečně tolik bylo) a jeho postavě všechno prochází až neskutečně snadno (kromě toho, že si evidentně nežije špatně, má atraktivní manželku a zdravou dceru, a když se pokusí zabít, vybere si k tomu zrovna asi nejbezpečnější auto vůbec - velké SUV Volvo - z něhož samozřejmě po nárazu do stromu vyleze bez jediného škrábance). Ta postava mi nebyla sympatická, přišla mi nevěrohodná, a celkově jsem si z toho odnesl hlavně to, že jeden alkáč se chtěl vypsat a asi mu to pomohlo, ale film, který podle toho vznikl, jde s klidem ignorovat a člověk o nic nepřijde. Pokud tedy nepatří mezi skalní přívržence Duška, který zde pravděpodobně hraje sám sebe, podobně jako většina ostatních (ne)herců. (04.12.2018)

Bohužel, Úsměvy smutných mužů jsou pouze slušným filmem z protialkoholické léčebny. Původní text je zřejmě považovaný za svou syrovou autenticitu, filmový přepis mu v tomto nezůstává nic dlužen. Nicméně žádný přesah tu nemá smysl hledat. Alkohol je metla lidstva a postižení jedinci jím ničí nejen sebe, ale i své rodiny. Dušek nic nového nepředvedl, ten ostatně stagnuje už celé roky, a ani všichni ostatní nepřekročili ani v nejmenším svůj standard. O dekádu starší Pravidla lži zůstávají nepřekonány, pro fajnšmekry jsou stále k dispozici takové pecky jako Dobří holubi se vracejí (1988) nebo Dnes naposled (1958). (08.09.2019)