Ikiru
Living
Žiť
To Live
Režie:
Akira KurosawaKamera:
Asakazu NakaiHudba:
Fumio HajasakaHrají:
Takaši Šimura, Šin'iči Himori, Haruo Tanaka, Minoru Čiaki, Kamatari Fudžiwara, Nobuo Kaneko, Acuši Watanabe, Kin Sugai, Daisuke Kató, Seidži Mijaguči (více)Obsahy(1)
Kedži Watanabe celý život pracoval ako úradník na tokyjskej radnici. Za tridsať rokov vernej služby sa prepracoval až na miesto vedúceho oddelenia. Jeho celý život je len práca medzi štyrmi stenami kancelárie a vysoké stohy papiera na oboch stranách písacieho stola. Jedného dňa sa však pán Watanabe dozvie niečo, čo mu už nedovolí žiť svoj život tak ako predtým. Je smrteľne chorý a zostáva mu nanajvýš šesť mesiacov života. Uvedomí si, že za tých tridsať rokov nič nedosiahol, že žil iba pracovným stereotypom a neporozumením v kruhu rodiny. Tvárou v tvár smrti začne sám sebe klásť otázky o zmysle existencie a rozhodne sa zanechať po sebe na svete stopu. Muž, ktorého každý poznal ako zatrpknutého pesimistu, sa razom premení na láskavého človeka plného nádeje, ktorý s entuziazmom bojuje za výstavbu detského ihriska v chudobnej mestskej štrvti. To má byť jeho odkaz svetu, zmysel a naplnenie jeho životného putovania. Najznámejší japonský režisér Akira Kurosawa vytvoril svojím filmom Žiť dielo hlbokého humanizmu a porozumenia pre človeka, ktorému vedomie vlastnej smrteľnosti umožní mysticky prezrieť, pochopiť a precítiť lásku k životu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (147)
Zdánlivě je ten film nudný a o ničem - a on je o všem. Jeho délka vůbec nevadila tomu, abych se do něj nezakousl plnou silou. Skutečné velké dílo japonského filmařského velikána. Byla v tom tragikomedie, psychologie i satira, vše střiženo typickým japonským stylem, který nedovoluje porovnávat výkony západních herců s jejich japonskými kolegy. Především vyčpělý byrokratický aparát japonského města, kde si úředníčci pohodlně sedí léta na svých místech a nikdo nic neřeší, jenom si předávají akta podobně, jak to už náš Hašek ukázal ve Švejkovi. Watanabe dokázal takto nežít třicet let, než si uvědomil, jak krátký je život. Jako v té ponuré baladě. Film by ovšem skutečně diváka unavoval, pokud by ta poslední část nebyla brána jako retrospektivní pohled na závěr Watanabeova života z pohledu pohřebních hostí. Zde se zase vracíme k městským byrokratům, kteří postupně musí uznat, že vlastně oni sami na vybudování parku pro děti neměli valnou zásluhu. To, co slibují ve své opilosti, nikdo nemůže brát vážně. - A ještě jedna drobnost. Ve scéně, kdy Watanabe sedí s dívkou v restauraci, se ozývá melodie slovenské lidové písně (čobogaj nebogaj čáry nebogaj... - nevšiml si toho někdo?). ()
Jožko Púčik po Japonsky. Komunálna satira na najvyššej umeleckej úrovni. ()
Pozoruhodné jsou na filmu hned tři věci. 1. svět se vůbec nezměnil (svádění odpovědnosti z jednoho na druhého, pohodlnost a strach něco dělat, strach žít) a film je tak stále aktuální, 2. hlavní hrdina je velmi milý, velmi smutný a nešťastný, ač znavený bolestí vzchopí se k poslednímu velkému činu a já snad neznám smutnějšího filmového hrdinu, 3. to jak si pan režisér dělá, co chce, očekávaný vrchol tam klidně vůbec nedá, místo toho šoupne půlhodinou debatou, místo bombastické či patetické tečky volí krátkou minimalistickou pointu, jež vás nakonec zasáhne ještě více, a to právě svojí obyčejností, jež se tváří v tvář smrti stává věčností... ()
Tak tady mě velmi mrzí, že nedám plný počet. Být to tak kratší o 20 minut (hlavně ve slezině v závěru) s 5* neváhám. I když je myšlenka na smrt nemocného člověka, který má pár měsíců na to, aby začal žít vcelku triviální, Kurosawa to dokázal podat tak civilně, nekýčovitě a hezky, že jenom zíráte. A Takaši Šimura je herecký Bůh - jeho popěvek na večírku a na houpačce patří k nejpohnutějším filmovým scénám, jaké jsem kdy viděl. ()
Hlavní chybou tohoto jinak skvělého a hlubokého snímku je určitě zbytečně dlouhá stopáž(zkrátit to tak na 100 minut, určitě by zážitek byl mnohem působivější a pár scén je doslova zbytečných a kazí dojem). Námět je výborný, ale scénář se jistě dal udělat silnější, s více silnějšímy scénamy, aby divákovi film způsobil doslova katarzi. Ne že by dojem kazily výkony herců, to vůbec ne. Hlavně Shimura je naprosto špičkový a úplně z té postavy cítíte, že je to člověk který hodně trpí a jen čeká na vysvobození ve formě smrti a přijde vám ho až líto. Některé sekvence mi trochu připomněly film Poslední eskotra s Jackem Nicholsonem (v případě Kurosawova snímku šlo o to, že umírající potkal člověla, který mu ukázal cestu a nábidl mu, aby si poslední chvíle dositosti užil a aby zažil něco po čem toužil, ale nemohl toho docílt). Je to silně zamyšlení nad životem, a hlavně životem umírajícího člověka. A ti úředníčci na konci filmu, to je krásná ukázka lidského pokrytectvý a trapnosti. Možná po druhém shlédnutí půjdu s bodováním výš, nicméně zatím je to u mě tak na 3 a půl. ()
Jméno Watanabe je v Japonsku asi docela běžné... Jinak film to je výborný. Chytne "za srdce" . ()
U Sedmi samurajů jsem usnul už po deseti minutách. U Žít jsem vydržel až do konce, ale možná by bylo lepší, kdybych to taky zaspal. Dvě a půl hodiny o tom, jak se jednen bezvýznamný úředníček rozhodne konečně žít. Tak jestli je tohle jeden z vrcholů tvorby Akiry Kurosawy, tak já opravdu nemusím u jeho dalších kousků být. ()
Hodně dojemný, působivý příběh, navíc formálně neobvykle zpracovaný (o hrdinově "posledním boji" se dozvídáme až v retrospektivě po jeho smrti). A to i přesto, že pro nás můžou některé citově vypjaté pasáže vyznívat přehnaně. Prostě japonská mentalita je úplně jiná než naše. Například nezapomenutelná scéna, v níž Watanabe uprostřed prohýřené noci zpívá v utichajícím baru smutnou ústřední píseň. Detail jeho rozechvělé, plačící tváře může cynickému Evropanovi ve své hluboké tragičnosti připadat až groteskní. A to nemluvím o opilých úřednících na smutečním setkání - to je fascinující pohled. Není to film pro každého, dokonce i Kurosawovi ctitelé zvyklí na jeho samurajské eposy, mohu být zklamáni. Fajnšmekři si ale určitě přijdou na své. 90% ()
Siahodlhý príbeh japonského úradníka, ktorého až strach z blížiacej sa smrti rozhýbal po 30 ročnej byrokratickej nečinnosti k činu. Postaral sa o postavenie parku namiesto krčmy. V kontexte dnešnej doby plnej supov, vlkov a iných finančných dravcov, mi to prišlo trochu humorné. Inak pekná sonda do japonského života 60-tych rokov.. ()
Tenhle film jsem ze tří čtvrtin probrečela a taky jsem z následujících asi dvou - tří filmů nicmoc neměla. Síla, pan Watanabe a jeho tragickej výraz se mě dost dotknul, diváka ten film pak nutí naivně přemýšlet o takových věcech jako třeba jak žít, aby to nebylo úplně k ničemu. A pak přijde ten konec a hurá zpátky do reality, tohle na Kurosawovi miluju. ()
Zatr, kdyby to nebylo tááák dlouhý, tal dám za pět. ()
Pokornému úradníčkovi, ktorý posledných 30 rokov neustále pracuje v úrade a (ne)žije nadiagnostikujú rakovinu žalúdka. Starý mužíček a vdovec s rozvráteným vzťahom so synom (ktorého viac zaujíma dedičstvo), bez priateľov a prežívajúci zo dňa na deň sa musí postaviť realite a rozhodnúť sa, čo chce po sebe zanechať... Ďalší z výborných Kurosawových filmov. Témou filmu je jednak kritika byrokracie, zbytočnosť a dobrovoľná neschopnosť úradov a arogancia ich zamestnancov a štátu, na druhej strane je hlavnou myšlienkou ľudskosť a premárnený život. Takaši Šimura sa role zhostil so cťou (film je hlavne o ňom takže ostatné herecké výkony sú skôr v pozadí) a muža zomierajúceho na rakovinu zahral výborne. Skvelý film s významným posolstvom a krásnou záverečnou scénou na detských húpačkách... ()
Dojemný humanistický príbeh človeka, ktorý čelí svojej vlastnej smrteľnosti. Sila snímku a jeho dopad nespočíva len v uvedomení si tohto nevyhnuteľného faktu našej dočasnosti, ale hlavne v tom, že sa vďaka výborne stvárnenej hlavnej postave a následnému stotožneniu sa s ňou, prirodzene dostaví sebareflexia nielen doterajšieho života či otázky, čo by som s vlastným životom urobil v tej situácii, ale skôr čo s ním urobiť ešte predtým keby nastala. Z hľadiska večnosti je ľudský život krátkym okamihom ako žmurknutie okom, no mám pocit, že ho väčšina z nás nežije, ale len prežíva. Myslím, že málokto z nás by v podobnej situácii mohol s kľudom prehlásiť, že pokojne umrie, pretože svoj život naplnil a dal mu zmysel. Tento film a jeho posolstvo budú stále aktuálne, možno dnes ešte viac ako kedykoľvek predtým. ()
Dnešná premiéra. Zaujímavý počin A. Kurosavi. Film má veľmi peknú myšlienku a je aj veľmi dobre spracovaná. Pri svojej dĺžke 143 min sú veľmi dobre spracované charaktery postáv. Hlavný hrdina je starší pán, ktorý 30r. robí v práci stále to isté dookola. Čiže sedí na stoličke a dáva pečiatky. Po zistení rakoviny si uvedomí, že vlastne svoj život ani nežil a chce si posledných pár mesiacov svojho života užiť naplno. Film má veľmi pochmúrnu atmosféru. Nájde sa tu pár úsmevných momentov, ktoré trošku zdvihnú náladu. Bohužiaľ za mňa je to natiahnutý film. Chápem prečo režisér pridal aj tu poslednú cca pol hod kde vlastne spomínajú jeho kolegovia na neho ale podľa mňa to mohol buď skrátiť alebo úplne vynechať. Herecký hudobne aj vizuálne je to veľmi podarený snímok. Film môžem odporučiť. Pokiaľ vám neprekáža trochu natiahnutý film a hlavne svojim spôsobom aj trochu repetitívny. Celkové hodnotenie za mňa je 70%. O dosť lepšie to bolo za mňa vo filme Sedem Samurajov. ()
Vskutku rozporuplný film, alebo rovno dva? Totiž takto pôsobí. Prvá svojím spôsobom nezáživná polovica (snáď len úvodná ukážka byrokracie stála za to), vás núti váhať film dopozerať. Ale potom prídeme k magickému okamihu prerodu (okamih s happy birthsday to you je geniálny a ďalej je ich ešte viac) kde nám začína akási komorná dráma, ktorá stojí za to (alkohol nerozväzuje len jazyk ale aj pokrytectvo) až do samotného konca. Možno skrátiť úvod len na potrebné základy pre druhú polovicu šiel by som vysoko ale keď mám hodnotiť film ako celok nemožno. Jednoducho spracovanie prvej polovice nesadlo a nezachránil to ani výraz spoznania krutej reality hlavnej postavy. 6,5 s prižmúrenými očami, ale na film treba chuť! ()
Velmi dobré, ale pomohla by tomu poloviční stopáž. ()
Z knihy Antonína Límana Mistři japonského filmu : Na rozdíl od většiny světových kultur existuje v japonské kultuře koncept "krásné smrti". Celkový postoj ke smrti je u starých Japonců jiný než v křesťanské kultuře. Známá je například kaligrafie zenového mnicha Hakuina, na které je velkým znakem napsáno "Smrt" a pak menšími "Ten, kdo sem nahlédne, je opravdu osvícený muž." Život a smrt nejsou protiklady a člověk by si realitu smrti měl jasně uvědomit, nikoliv ji z vědomí vyhánět. Nelze si představit krásnější smrt než tu Watanebeho. Jako blažené dítě sedí na houpačce a v čerstvě napadlém bílém sněhu spočívá v náručí všeobjímající matky přírody. Policista, zřejmě poslední člověk, který ho viděl naživu, a přišel se poklonit jeho památce na tryznu, říká : "Možná že jsem měl něco udělat, jednat s ním jako s opilým, a tohle se nemuselo stát, ale když on vypadal tak šťastně". Watanabe se houpe na dětské houpačce ve svém parku a znovu zpívá píseň "Život je tak krátký", tentokrát s hlubokým pocitem štěstí, že on svůj život naplnil. Ano, život je strašně krátký, ale on na jeho konci opravdu udělal, co mohl. ()
Tento film nevyžaduje přílišnou inteligenci, možná proto má řada uživatelů problém s jeho poslední třetinou. :-) Ale ne, vážne: Až budu chtít někdy definovat Dokonalost, až ji někdy budu chtít pojmenovat, řeknu: ŽÍT!. A vzpomenu si na japonského Mistra. A uroním slzu. Takaši Šimura... ()
Zaujímavý film, nadčasový. Má vyše 50 rokov a pritom sa tam rozoberajú vzťahy, ktoré sú akoby z dnešnej doby. Rovnako aj byrokracia, akú dnes nájdeme u nás na Slovensku :). No jo, Japonci sú veru popredu. Výborný herecký výkon Watanabeho (Takashi Shimura) Inak trochu zdľhavé, miestami až nudné ku koncu. ()
Staré a hluboké psychologické drama z poválečného Japonska o jednom průměrném byrokratovi panu Watanabem, který již třicet let pilně pracuje na tokijské radnici. Léta poctivé práce mu přinesou povýšení na ředitele oddělení veřejně prospěšných prací. Do práce chodí každý den, veškeré činnosti provádí zcela bez zápalu automaticky, a není na něm absolutně nic zajímavého. Jednoho dne se na radnici objeví zoufalé ženské z jedné chudé čtvrti, stěžující si na zápach z žumpy na dětském hřišti a hledají někoho, kdo by ty sračky vybral a udělal novou kanalizaci a obnovil dětský park. Nikdo se k tomu příliš nemá a místo toho si je jednotliví úředníci přehazují jak otravný horký brambor, než se ženské naserou a chtějí se toho ujmout samy. Najednou však přispěchá úředníček s formulářem, které ženské vyplní a podají. Mezitím se pan Watanabe v nemocnici dozvídá, že má žaludeční vředy, avšak není třeba žádnou dietu, z čehož mu vyplyne, že mu doktor neříká úplnou pravdu. Ve skutečnosti má rakovinu žaludku a zbývá mu šest měsíců života. Najednou se mu totálně změní pohled na jeho dosavadní život a uvědomí si, že celé ty roky žil pouze svou prací a každodenní rutinou, neuměl si užívat a nic po něm nezůstalo. Kromě syna, se kterým měl od smrti manželky celkem chladný vztah. Synovi a jeho manželce totiž záleží především na otcově domě a na důchodovém pojištění. Neprojevuje o svého otce velký zájem, a tak se nedozví o jeho smrtelné diagnóze. Watanabe se rozhodne užít si poslední měsíce svého života, a tak se vydá do jednoho baru, ve kterém se seznámí s excentrickým spisovatelem, kterému sdělí svůj „rozsudek smrti“, dá si s ním pár panáků a poté vyrazí objevovat tokijský noční život, navštíví několik klubů, kde mu lehké děvy kradou kloubouky, takže si musí neustále kupovat nové. V jednom podniku předvede smutný pěvecký výkon, když zazpívá píseň o mladé ženě, která by měla hledat lásku, protože se jí čas krátí. Po zážitku z nočního života se snaží o bližší vztah se svou bývalou kolegyní, mladou a krásnou ženou, která odešla z radnice a začala pracovat v továrně na výrobu hraček. Watanabe se s ní neustále schází, a po chvíli ji to začne být podezřelé a ptá se jej, proč s ní chce pořád být, i když si už nemají co říct. Tak se jí tedy zeptá, co jí přináší takové nadšení a potěšení ze života a ona řekne, že je to její nová práce, ve které vyrábí hračky pro všechny japonské děti. V tom najde inspiraci také Watanabe a rozhodne se prosadit stavbu nového dětského parku, kterou požadovaly ony zoufalé matky na začátku filmu. Dojde ke střihu a poslední cca hodina filmu se odehrává na Watanabeho pohřbu. Zde se sejdou k poslednímu rozloučení jeho kolegové z radnice a také syn a jeho žena. Probírají především jeho změnu chování, to, že se snažil neúnavně prosadit stavbu toho parku, ačkoliv předtím jen dělal svou práci v obklopení stohů papírů. Zazní zde věta, že park byl postaven díky tomu, že brzy budou volby a že bez úplatků by to také nevyšlo, s čímž všichni souhlasí. Tohle byl přesně ten moment, který odhalil ty největší vady demokracie, a ty bohužel existují dodnes. Přou se o tom, jak moc se Watanabe svou vytrvalostí zasadil o stavbu parku. Jak neustále obtěžoval jednotlivé šéfy různých odborů, jak u jednoho seděl do té doby, než si prostudoval projekt a podepsal jej. Jak se všem uctivě ukláněl a jak pokorně jednal s obyčejnými úředníky. Dokonce se nenechal zastrašit ani mafiány, které na něj poslala konkurence, toužící po výstavbě obchoďáku na daném místě. Postupně se účastníci pohřbu dovtípí, že Watanabe musel vědět o své nemoci a o tom, že brzy zemře, a proto se tak horlivě snažil po sobě něco zanechat. Jeden z nich pronese, že „tak by se ve stejné situace zachovali všichni“, což je ale samozřejmě pokrytectví, jak věděl ten ubrečený chlápek s knírkem. Začnou Watanabeho vyzdvihovat a oslavovat a dají si předsevzetí, že odteď budou pilně a odhodlaně pracovat pro blaho lidí, stejně jako to dělal Watanabe. No, jejich nadšení jim moc dlouho nevydrží. Film tedy ukazuje na tři věci: na totálně zkorumpovanou a byrokraticky složitou tokijskou městskou správu, na absolutní obrat v přístupu k životu po sdělení „rozsudku smrti“ v podobě nevyléčitelné nemoci, a také na chladný vztah mezi otcem a synem, který byl dříve mnohem vřelejší. Film nebyl zrovna nenáročný, místy to bylo příliš zdlouhavé – myslím tím ty dlouhé záběry na výrazy v obličejích jednotlivých postav, obzvláště vyděšené a zoufalé výrazy pana Watanabeho, kterého mi bylo celkem líto. Nějakou stopu ve mně tento snímek určitě zanechal a možná také začnu konečně Žít (aspoň trochu) a budu odhodlanější k práci (jo, to určitě vyjde). () (méně) (více)