Tenkrát na Západě

Režisér Sergio Leone prorazil s neobyčejnou lehkostí tradici Američanů. Vytvořil realističtější život amerického západu a v pohodě konkuruje hollywoodským tradičním westernům, které jsou většinou vytvářeny podle zažitých schémat. Jinými slovy, italský režisér zvolil originální metodu, tvrdší styl s neuvěřitelnou gradací děje v plném prokreslení jednotlivých postav filmu. Není pochyb o tom, že to je jeden z nejlepších westernů. (23.03.2008)

Westernový opus jehož sledování zaručuje absolutní blaho diváka. Jediná záporná role Henryho Fondy v celé jeho kariéře nemohla být "lepší", Charles Bronson nikdy nebyl větší machr a Claudia Cardinale je neskutečně krásná. Hudba je tady tak dokonalá, jako snad v žádném jiném filmu nikdy nebyla. Skvost mezi filmy. (16.03.2011)

Nikdy som nevedela prísť na chuť westerňákom a tvrdým chlapom v nich, s revolverom za opaskom, tečúcimi kvapkami potu či cigarou v ústach, s pekelne vážnym výrazom tváre: ,,Ja som chlap, tak sa ma stráňte, ak nie, tá guľka skončí vo vašej srdcovej komore." Faktom však zostáva, že takýto western nestvorí len tak hocikto. Že taký vibrujúci soundtrack plný emocionálnych nuansií nezloží skladateľ od vedľa. Herci sú vynikajúci, Ennio Morricone... je hudobný boh!!! a Sergio Leone tvrďas, ktorý to naložil nielen hlavným postavám, ale aj samotným divákom. A ja mu za to nekonečne ďakujem. PS: Dúfam, že po druhom pozretí sa moje hodnotenie vyšplhá na piedestál. (23.08.2009)

[ THE BEST OF SERGIO LEONE ]. Kultovní western. Sergio Leone je bůh westernu a jeho režie je brilantní pastva pro oči. Skladatel Ennio Morricone dodal hudební zvuk jako by se k Zemi blížil zlatý déšť' (životní forma - geniální hudební doprovod, který očistí i tu nejšpinavější duši pod sluncem). 175 minutový skvost TENKRÁT NA ZÁPADĚ přepsal historii westernu. Nezapomenutelná filmová krása. (11.02.2012)

"Tví přátelé mají vysokou úmrtnost, viď Franku." Přiznávám, že mi nikdy nebylo na Západě tak dobře, jako v tomto na prvním pohled loudavém westernu. Kaubojové, pokud netasí, přitom nikam nespěchají, jejich motivace se odhaluje s očividnou leností, jejich hlášky, s ďábelskou frekvencí jedna za hodinu, suše skřípou mezi zuby a napětí by se v každém okamžiku dalo krájet dle libosti na kostičky, hranolky či jehlánky. Největší silou snímku je však hudba Ennia Morriconeho, při které mi naskakuje husí kůže a při pohledu do očí Jill se ve mně zase probouzí touha chránit její "počestnost" se Smithy & Wessony zavěšenými proklatě nízko. (21.07.2011)