Utøya 22. juli
U: July 22
Utøya, 22. júla
Utøya: July 22
Režie:
Erik PoppeKamera:
Martin OtterbeckHudba:
Wolfgang PlaggeHrají:
Andrea Berntzen, Aleksander Holmen, Brede Fristad, Elli Rhiannon Müller Osbourne, Sorosh Sadat, Hang Tran, Solveig Koløen Birkeland, Jenny Svennevig (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Norský snímek Utøya, 22. července zachycuje masakr na letním táboře Svazu dělnické mládeže na ostrůvku u Osla v létě 2011. Skutečnou tragédii, při níž přišlo o život sedm desítek převážně mladých lidí, režisér Erik Poppe zpracoval jako drama natočené v reálném čase bez hudby a střihu – vytrvale sleduje mladou Kaju, která se snaží bezhlavé střílení přežít a zároveň najít v chaosu a panice svou mladší sestru. Snímek vznikl na základě reálných svědectví, scénář filmu je založen na hloubkových rozhovorech s přeživšími a snaží se co nejvěrněji zachytit pocity mladých, kteří byli v moment útoku na ostrově. Popisuje události z jejich perspektivy a skládá hold jejich odvaze. (Film Europe)
(více)Recenze (246)
První setkání s výstřely a chodícím magorem je naprosto odzbrojující. Postupně se však ve filmu nenápadně vytrácí tempo a divák tak dostane jen nicneřikající pohledy na skálu nebo křovíčko. Klobouk dolu před hlavní hrdinkou. Herečka dokázala naprosto fantasticky ztvárnit k smrti vyděšenou teenagerku zmateně pobíhající po ostrově. Na druhou stranu se v druhé části filmu děj nepříjemně vleče, a to hodně vleče. A informace na konci, že děj i postavy jsou fiktivní mě tak trochu nasrala. Zpočátku se to vypadá jako solidní hororová vyvražďovačka s vřeštícímí teenagery, a na konci je to konverzační drama na útesech. 65% ()
Já nevím, nějak mě to nechytlo. Van Santův tematicky spřízněný Elephant mě před lety sevřel pod krkem a až do závěrečných titulí nepustil. To se tady nestalo. Asi jsem čekal větší peklo (viz Saulův syn), tohle je spíše lehce strojené melodrama bez autorsky důraznějšího tahu na bránu. Uvidíme, jak se s tím ještě letos popere Paul Greengrass. Zatím vše nasvědčuje tomu, že by to mohla být ta pravá trefa do černého. ()
Trochu som si spomenul na Blair Witch Project - miestami som nedýchal. Akurát presah by človek hľadal asi márne. (MFF Cinematik) ()
Prvních patnáct minut sledujete tak trochu dokument o teenagerech na táboře, ale pak zazní první výstřely. Výstřely, které všechno změnily. Kamera v podstatě neopouští hlavní hrdinku Kaju a umožní divákům stát se téměř přímými účastníky nastalého pekla. Některé scény sice mohou diváka ukolébávat (když se parta kamarádů několik minut skrývá za stromem a sem tam si něco zašeptá, skoro si přejete další útok), po většinu času ale dění na plátně neumožní vydechnutí. Dobrou volbou tvůrců byla zajisté i absence samotného útočníka - v nepravidelných intervalech slyšíme střelbu, spolu s Kajou míjíme mrtvá těla, ale se zlem se nikdy nestřetneme tváří v tvář. Tento fakt podle mého názoru sledování filmu ještě znepříjemnil a prožitek z projekce byl o to intenzivnější = hnusnější. Nezbývalo mi jen kroutit hlavou nad tím, že nesleduji klasickou filmovou fikci, ale hranou rekonstrukci skutečné události. Podobně na mě před lety zapůsobil Greengrassův "Let číslo 93". ()
Rozhodně odvážný a dobře myšlený počin, který ale ve výsledku má ten účinek, že divák si zoufale přeje, stejně jako děti na ostrově, aby to už skončilo. A o to přeci nemůže jít žádnému režisérovi. ()
Vůbec není lehké takový film hodnotit. Po skončení jsem si říkal zda jsem to chtěl vůbec vidět, když jsem viděl už dokument. Stalo se a ocitl jsem se na 90 minut v letním táboře a vůbec mi nebylo dobře. Je to dobře zahrané a působí to zatraceně opravdově. Tak 8/10, ale po druhé už opravdu NE! ()
Film sa nepokúša nič vysvetliť. nie je v ňom tipická dejová stavba- chýba záver a meno útočníka a mimo 1 vety ani jeho motivácia sa vôbec nezmieňujú. Možno tým pán režisér chcel poukázať na nezmyselnosť podobných činov, neviem. Čo je skoro isté, je že americký remake bude lepší ako tento film, lebo on nepochybne bude viac pracovať s emóciami divákov. Toto mi prišlo ako čistý a morbídny voyerizmus. Do kina sa na to neoplatí chodiť. ()
Docela jsem se bránila to vidět - ale tvůrci to pojali nečekaně, navíc to natočili na jeden zátah. Bylo to drásavější než všechny vymyšlené horory dohromady. Hned tak to z hlavy nedostanu. Hlavně, že to hovado Breivik za to dostal jen 21 let a ještě si ve vězení diktuje podmínky... ()
Na předloze filmu Utøya 22. juli spolupracovali hlavně přeživší oběti, o to je pro mě toto podání působivější a mnohem silnější. Vše je bráno pouze z jejich pohledu - kdo zahlédl Breivika, většinou nepřežil. .. Ke konci masakru se ´naštěstí´ útočník střílením bezbranné, vystrašené a zmatkující mládeže unavil, jinak bylo obětí určitě mnohem víc - času měl, kupodivu, dost. .... https://en.wikipedia.org/wiki/Gj%C3%B8rv_Report ... Záměrně, na just mnohému nízkému hodnocení dávám plnou palbu. ()
Popravdě, bál jsem se stejného konceptu, jako u Je to jen vítr (tz. celý den sledujeme život jedné romské rodiny, absolutně nic se neděje a ani nejsou náznaky, že by k čemukoli mělo dojít a pak, 5 minut před koncem, to nastane), ale dočkal jsem se toho druhého "extrému". Hele, chápu, co tím chtěl Poppe říct - chtěl vystihnout tu krutou a nejistou atmosféru a strach mladých při Brevikově úroku. Bohužel je to ale všechno, protože o ničem jiném ten film není. Sledovat tenhle film někdo, kdo absolutně neví, o co go, absolutně nepochopí kdo, co a proč. Ano, všechno je v závěrečných titulcích napsané, ale snad by mi to především měl říct ten film sám o sobě, ne? Ve filmu jen vidíme puberťáky (fakt děcka tam jsou málokdy), jak jsou na táboře, pak tam někdo (bůhvíodkud) začne střílet a oni pak zmateně běhají po lese a po pláži. Nějaké náznaky toho, kdo jsou a že se nejedná jen o obyčejný tábor? Snad jen ta cedule na jednom z těch stanů, ale to je sakra málo. Nějaký náznak toho, kdo na ně útočil? Ne. Nějaký náznak toho, proč na ně útočil? Ne. A ta varování před hrozbou pravicového extremismu (ačkoli přiznejme si, že nebezpečný je jak ten pravicový, tak ten levicový, jen jednomu z nich se věnuje víc pozornosti...), vyplývá přímo z filmu? Ani náhodou, jen z přidaných závěrečných titulků. Ani z dialogů postav nic moc nevzejde, vše je jen lehce načrtnuto (tím myslím jejich názory), ale nic natolik, aby si z toho divák o postavách něco vyvodil. Navíc o žádné vůbec nic nevíme, jen asi 25 minut před koncem se Kalja schovaná v útesu trochu rozkecá a ten kluk, co tam s ní je, taky. To je vlastně jediná chvíle, jediná silná scéna, kdy mi to přišlo silné. Zbytek je strašně ledabylý, utvořený ze scén a "zvratů", jejichž patetičnost je úplně stejná, jako z těch nejprůměrnějších amerických thrillerů. Věřím, že někoho mohla strašně chytnout forma. Mě osobně sice minula (i když cením, že to Poppe natočil beze střihu, ale popravdě to nakonec bylo víc ke škodě než užitku), ale když si odmyslíte její sílu a pořádně se nad ní zamyslíte, dojde vám, že šlo jen o efekt a jak obsah, tak podání formy, je ve skutečnosti strašně prázdné (což je celkem průser, když si to hraje na art). Ne nadarmo to drtivá většina mých oblíbených uživatelů neohodnotila víc, jak 3*. Já dávám 2* za skutečně autenticky působící kameru, ale ten zbytek je fakt strašně odfláknutý a vycucaný z prstu. Hlavně úvod je moc krátký a závěr ještě víc. 2* ()
Kamarádi, nikdy jsem nezažil v kině tak hrobové ticho, jak bylo po konci tohohle. Utøya je 90 minut koncentrovaného stresu, paniky a pravěké hrůzy ze smrti. Ve tmě kina jsem viděl lidi s našponovanými nervy, jak si doslova cpou pěsti do pusy, aby nekřičeli. Nevím, jestli to potřebujete vidět, já jsem asi nepotřeboval, ale stejně je to za mě teda nejsilnější film za poslední roky. ()
film,který sází na realističnost a strach z "neznámého",kdy celou událost sledujeme očima jedné dívky a útočník prakticky není vidět.Jako celek je to nepříjemný zážitek,ale krom úzkosti nenabídne nic víc.Teď když vím,že stejnou událost velmi brzo zprostředkuje i Paul Greengras,věřím,že to teprve bude masáž...60% ()
Utøyské peklo z 22.júla. Rozhodne pozoruhodný film, nielen pre svoju traumatizujúcu tému, ale predovšetkým pre spôsob spracovania. Po celý čas sme sledovali kroky jednej z účastníčok tejto tragédie, sympatickej Kaje. Tá dynamická perspektívna kamera v pätách Kaje síce mala čosi do seba, len na môj vkus v tom bolo viacero hluchých miest, ktoré atraktivite filmu moc nepridali. Breivik bol po celý čas prakticky neviditeľný, jeho prítomnosť symbolizovalo len echo lietajúcich guliek a stonajúcich obetí. Aj keď samozrejme chápem, čo tým chceli samotní tvorcovia povedať. Proste sme to mali prežiť spolu s Kajou reprezentujúcou všetkých ustráchaných účastníkov krvavého táboru. Celkový efekt bol teda naozaj pôsobivý. Aj keď, nedá mi to neporovnať s druhým filmom opisujúcim tragický deň 22 July z americkej produkcie - ten sa mi páčil ešte o kus viac, najmä kvôli širšiemu záberu a taktiež prítomnosti samotného útočníka. ()
Hodně akustické, spíše pro TV než velké plátno. Vrah zde po celou dobu není úmyslně nikde vidět, jen jeho řádění slyšíme, což podporuje napínavou atmosféru (a je to i originální přístup), ale pak vám dojde negativum tohoto směru... že výstřely budou vždy mimo hlavní hrdinku, a tak se o ni přestanete bát a tedy i chápat nějaké její nelogické rozhodnutí. Natáčení na jeden jediný záběr tomu dává až dokumentárně-hororovou atmosféru, která tomu sedne i s tou roztřesenou kamerou. Proto říkám, že toto není moc pro kino plátna (však je to i navíc točené na videokameru). Charaktery moc silné nejsou, sledujeme je jen proto, abychom viděli jejich boj o život, více je nepoznáme. Takže suma sumárum: jde o povedené drama, které věřím věrně ukazuje hrůzy, které se odehrály a dýchne to na vás fakt děsivou atmosférou. Ale tu se nedaří držet stále a druhá půlka a hlavně část u skály je fakt úmorná. Palec nahoru a jsem zvědavý, co předvede Greengrass. Jinak taková malá závěrečná třešnička... Film se snaží tím, že neukazuje vraha držet linky obětí, aby zločinec nedostal více prostoru než ti, které zabil či jinak poznamenal. Ale po samotném filmu toto tvůrci poruší při závěrečných titulcích, kdy se začnou rozepisovat o tom, proč dotyčný vraždil a co tím chtěl říci. 75% ()
Místy to občas bylo statické, proto ta půlka hvězdičky dolů, ale jinak teda kurevská jízda, kde atmosféru dělá ta nevědomost a neznalost toho, co se kolem děje. K tomu parádní psychologický rozbor lidí pod extrémním tlakem a naturalismus, jak by měl v něčem takovém být. 90% ()
Byl by to jistě zajímavý thirller, kdyby se nejednalo o film, podle skutečné události. Kdyby ne, tak si to divák užívá, ale ta pravdivost člověka nutí si to neužít. Což je v tomto případě dobře. Místy mi přišlo moc natažené, byť takovéto ve skutečnosti bylo. ()
Ackoliv jsou postavy a pribeh smyslene, tak ona desiva predstava, jak to na onom ostrove zrovna vypadalo je az neskutecne desiva. Vyborne natoceny thriller, na ktery se uz mozna nikdy nepodivam (neni uplne prijemne deset minut koukat na 15-ti letou holku, jak umira), ale dojem zanechal silny. U nekterych uzivatelu nechapu tak nizke hodnoceni a pred tvurci klobouk dolu, ze do tohoto nametu sli tak relativne brzy od incidentu. ()
7/10 ()
Les Blair Witch ožívá v Norsku. Prožijete přesnou časovou stopáž skutečné události. A když si člověk uvědomí, že je to podle skutečné události, vědomí musí tu hrůzu dlouho zpracovávat. ()
Související novinky
Be2Can hlásí rekordní počet zapojených kin
Be2Can: rekordní počet zapojených kin, Zlatá palma, současný německý film, čínská senzace ve 3D a čerstvá cena Fipresci z Benátek pro maďarský film Be2Can – přehlídka soutěžních a oceněných filmů… (více)
Utoya dobře rekonstruuje, ale věnuje se banalitám. Útoky v Norsku v roce 2011 jsou bez pochyby jedním z nejdrastičtějších činů 21. století. Kam až sahá lidská zlost a myšlenky? Na tuto otázku nalezlo odpověď 70 studentů na ostrově Utoya a mnoho dalších, co tam byli s nimi. Člověk, jako je Breivik by měl s prominutím místo doživotí, buďto to viset, nebo být doživotně mučen, což by bylo snad vůbec nejlepší řešení. Je těžké na filmu o tak strhující a hrůzné události cokoli kritizovat, a když ho budeme brát jako spořádanou rekonstrukci, která nám přibližuje pocity jednotlivých studentů na ostrově, už od ranního útoku v Oslu, až k děsivému řádění "neznámého" útočníka, nemůžeme ani nic moc vytýkat. Řemeslně v podání režiséra Erika Poppeho Utoya, 22. července neztrácí, ba naopak, solidně nám události osudného dne přibližuje. Ovšem, jakmile se na snímek podíváme trochu více okatě, zjistíme, že se věnuje banalitám a bohužel je na nich i postaven. Scénář má dobrou rekonstrukční podobu, avšak pod kapotou umění, o které se tvůrci snaží, selhává. Příběh vede hrdinka Kaja, jež je na ostrově na táboře (ostatně jako všichni), a jakmile se ozvou první výstřely, začne její zběsilá honba za přežitím, přivoláním pomoci a nalezením vlastní sestry, která uprostřed řádění neznámo kam zmizela. Což není zas takový problém - není to nic velkého, ale funguje to. Ale jakmile se v úvodních scénách filmu dostáváme ke studentským řečičkám, které jsou jen těžko v podání slabších herců uvěřitelné, a poté co všichni po ozvěně prvního výstřelu začnou bezmezně prchat do lesů a bojovat o život, dostáváme se k dobře řemeslně natočené, ovšem umělecky banální, nepřerušované jedné dlouhé sekvence, kde se o hrdiny bojíme, dokonce si i zapláčeme, ale přitom k nim nemáme žádný pevnější vztah. Je to napsané banálně. Banality typu: "To je určitě cvičení?" či diskutování v lese o příjezdu policie, jsou opravdu efektně hloupé. Podobně jako scéna, kdy postřelená dívka chce, aby Kaja našla její matku, kde však můžeme najít jistou lidskou přirozenost, která se v nás skrývá a jednou v životě jí prostě vypustíme. Jediný charakter filmu opravdu dobře funguje a je napsán vskutku výtečně, a to samotný útočník, jehož identitu divák, stejně jako děti na Utoye, nezná. Režisér nám ukáže jen jeho řádění a stíny, z nichž mrazí. Nevíme, kdo to je. Nevíme, jak vypadá. Nevíme, co chce. Je jasné, že jde o Breivika, ale režisér nás dostane do situace a vypětí, že pochybujeme i o svém jméně a klademe si stejné otázky jako děti. Autentičnosti filmu pomáhá specifická, ale jinak nepříliš silná kamera, která jede na jeden dlouhý záběr, což je však velice slušné. Hudba vcelku ujde. Herecky to sama táhne Andrea Berntzen, ale je vidět, že je to příliš těžké břemeno. Chtělo by to mnohem lépe napsaný scénář, který by nám tu půlhodinu Breivikova řádění odvyprávěl prostě lépe. Ale i tak zůstává Utoya velmi dobře natočeným filmem, který má své řemeslné kvality, a diváky do události a příběhu studentů hodně silně ponoří. Nechováme k postavám žádné sympatie, ale alespoň je chápeme, protože to, co prožili oni, během jedné jediné chvilky, nechceme prožít za celý život. 60% a pěkné tři hvězdičky. Ovšem s přihlédnutím k rekonstrukci by film získal o deset procent více. Nejlepší scénu nedokážu určit, ale vzhledem k lidskému přemýšlení, bych to viděl na scénu, kdy na místo konečně dorazila zásahová jednotka. () (méně) (více)