Zabijáci rozkvetlého měsíce

Uf, tak bezútěšný, a přitom tak skvělý film. Kvituji s povděkem, že se Martin Scorsese tentokrát nerozhodl prostě rozpohybovat knihu, jak to bohužel udělal v Prokletém ostrově, ale že se rozhodl příběh vyprávět znovu, po svém, tak, aby z něj něco měli i ti, kteří předlohu znají. Nepřekvapí, že film pojal jako gangsterku. Jako mrazivou studii toho, jak snadno člověka může spolknout zlo, pokud se ne(u)brání. A zároveň jako obžalobu médií, která o tom mlčí. Perfektní volba. A jak je to natočené! Těch nápadů, ty chladné scény vražd, jaké umí točit jen Scorsese, ty nádherné mystické scény, jaké bych od něj nečekal... No a k tomu herecké výkony. Leonardo DiCaprio hraje a vypadá jako Marlon Brando, Robert De Niro se s hodinářskou přesností pohybuje na hranici karikatury a očividně si opět užívá pořádnou roli, a Lily Gladstone... Ta se oběma vyrovná jediným pohledem, do něhož nějak dokáže dostat úplně všechno. Opravdový filmový zážitek, který si zaslouží každou z těch dvou set minut. A s dokonalou tečkou na závěr, jakou by si mohl dovolit málokdo. Ale Scorsese může. (28.10.2023)

Ve scéně námluv, kdy Ernest s Mollie sedí po večeři mlčky u stolu, je to Ernest, kdo nedokáže chvíli nemluvit a nehýbat se; pořád sebou šije a něco povídá. Scorseseho film je přitom spíš na Ernestově straně, než aby souzněl s klidnější Mollie. Potenciálně tichou scénu, u které jsem čekal, že aspoň pět deset vteřin záběr ulpí na mlčících postavách v dvojzáběru, záhy utíná střih. A neposednost a umluvenost je nakonec typická pro celé Zabijáky rozkvetlého měsíce, kde sice dostává prostor každá mikroakce, každý článek tragického řetězce, ale navzdory mamutí stopáži film ani na moment nespočine, nezastaví se, aby všechnu tu hrůzu zpracoval. Co naplat, Scorsese točí filmy podobné tomu, jako sám mluví: jsou to takové motorové myši, důkladně naolejované, hodinářsky přesně seskládané hračky, o tom žádná, ale nedokáží na vteřinu zavřít zobák, přestat se efektivně hýbat mezi záběry a sekvencemi. Není to přitom jen estetický, ale i etický problém. Když Scorsese takto natočil třeba Mafiány, dávalo to jakž takž smysl. Mohli jste říct, že bezskrupulózní sociopatické mordování lidí film ztvárňuje přehlíživě, s distancovanou a snad lehce pobavenou bezcitností, s chladnou krutostí proto, že přesně takoví (a navíc užvanění) jsou i samotní protagonisté. Jenže co tady? Má podobně kruté, strojově procedurální vyprávění místo i ve filmu, jako jsou Zabijáci, kde bychom alespoň papírově měli souznít i s optikou obětí? Podle mě ne. Scorsese poslední dobou točí filmy zhruba stejně dlouhé, jako je Jeanne Dielmanová, a přestože se toho v nich odehrává nepoměrně víc, nechávají mě zvláštně lhostejné, s respektem vůči řemeslu, ale vnitřně prázdné. Oproti tomu opus magnum Chantal Akerman portrétuje něco tak skromného, jako je život ovdovělé ženy v domácnosti během několika dnů, ale dokáže se mnou absolutně pohnout jen tím, že naruší Jeanninu rutinu; že jednoho dne po odpoledne stráveným s kunčaftem prostě převaří brambory a pak už se to jenom veze. Scorseseho novinka trvá subjektivně o hodinu míň a upřímně řečeno jsem doufal, že po závěrečné jevištní rekapitulaci přijde poslední akt filmu, kde budeme sledovat dožívající Mollie, její běžné denní úkony nebo zkrátka všednost poté, co se celá zápletka uzavřela. Nic z toho ale nepřišlo, film si vystačil se stručným faktickým (a snad i zábavným, haha) shrnutím. V nějakém tweetu jsem četl, že Zabijáci vůbec nevypadají jako film 80 letého režiséra a že tady snad Scorsese pro sebe objevuje nějaké nové obzory. S tím nesouhlasím. Scorsese maluje s menšími obměnami pořád tentýž obraz-pohyb, akorát teď na to má větší plátno. (29.10.2023)

Tak jak ropa nalezená na území kmene Osedžů mění lidi v dravce toužící po penězích, tak se i indiánská krev mění ve stále bělejší. Stala se z nich smetánka, která se nechala vozit auty a obsluhovat bělošským služebnictvem. V rasismem nasáklých Spojených státech věc nevídaná. Nádech deprese, hamižnost a chladnokrevnost mají zelenou a bílí vdovci si mnou ruce... Té spolupráce mají za sebou skutečně hodně. Scorsese a De Niro s ohledem na společné projekty už ze 70. let samozřejmě víc, nicméně poslední dvě dekády patřily zase DiCapriovi. Nyní pánové síly spojili a vznikla další košatě vyprávěná záležitost o úpadku společenství, kterou směrem nahoru táhne výprava, hudební dramaturgie, kamera i právě herecké výkony, značně dolů zase zbytečná a přepálená dvousetminutová stopáž, kterou prostě nejde obhájit. Co body rovněž ubírá je to, že nevlídný příběh Martina Scorseseho není divácký film. Zřejmě jím být ani nechce. A já mám pokaždé za to, že filmy jsou tu pro diváky, pro jejich emoce, zatímco my se motáme v přítomnosti dvou antihrdinů, s nimiž není zrovna příjemné trávit čas. Jeden má masku vřelého a štědrého souseda, který ovšem chladnokrevně kalkuluje a ničí životy i svých blízkých, druhý není vyloženě zlý, ale je prostě tupý primitiv a ušklebený zbabělec, který se sebou nechává ochotně orat. A bacha, i negativní emoce poskytují zážitek. Jenže tady prožitek chybí, stejně tak nějaký zvrat, je to monotónní a tvůrci ničím nezaskočí. Scorsese mohl být vlídnější, v mnoha případech svižnější a řadu scén by hravě uměl divácky zatraktivnit, ale asi jednoduše nechtěl. Prostě si „přál“, aby se publikum cítilo nekomfortně. A je otázka, zda je to tak správně. (19.10.2023)

Scorsese zase namaloval nějakou fresku, zííív. Jak to ten důchodce dělá, že dokáže skloubit působivé osobní příběhy s historickými reáliemi, že dokáže jít do hloubky jednotlivých postav a přesto komplexně vymalovat celý obraz od začátku do konce. Inu, tři a půl hodiny stopáže s tím mají co do činění. Tentokrát se divácký zájem nepodařilo udržet na vrcholu po celou dobu. Myslím si, že pointu lze alespoň částečně odhadnout již od počátku. Je pravda, že i Mafiáni měli svůj předvídatelný vzestup a pád, ale byli nesrovnatelně více vzrušující, než tahle výrazně odlehčená verze Kmotra. Chyběla mi tam větší údernost, možná silnější napětí, možná momenty překvapení, zkrátka "něco"... 7/10 (07.01.2024)

Scorsese je nepochybně režisérská legenda, která i mě ve většině filmů baví a rozhodně nenatočil film za tři hvězdičky. Ačkoliv tak od zhlédnutí cítím potřebu, že bych chtěl a vlastně i měl alibisticky šáhnout po sedmičce, ta nuda co jsem u filmu v kině prožíval mi to zkrátka nedovolí. Když pominu fakt, že si režisér podojil Apple o 200 mega a natočil film, který v dnešní době nemá v kinech obdoby (na což si pravidelně stěžuji) a zároveň na sebe nikdy nemohl vydělat, skutečně nechápu, že Marty nebyl tak soudný a nepřinesl divákovi buď nějakou o hodinu kratší verzi nebo rozmáchlejší minisérii (totéž cítím u Babylonu a jsem rád, že Ridley toho svého Napoleona nejdříve pokrátil). Žijeme v době dlouhých filmů a občas mi přijde, že se v tom tvůrci vyloženě předhání. Toto téma si stopáž nepochybně zaslouží, jedná se zjevně o vytoužený příběh svého tvůrce, který jej dlouho toužil zadaptovat a já věděl, že to chci vidět, jen jsem zkrátka netušil (ačkoliv kulturu kolem Indiánů obecně nevyhledávám), že Killers of the Flower Moon, film stejně tak dlouhý jako jeho název, mě tak moc může míjet. A je mi to líto. Jsem rád, že jsem tento zážitek podstoupil v kině a Leovi asi budu fandit v dalších úspěších na ceremoniálech, ovšem nedovedu si představit, že bych na snímek ještě někdy znovu dokázal koukat. (05.11.2023)