Zelig

„Nesmíme se tak pevně vázat k našemu založení a ustrojení. Naší hlavní zdatností je umět se přizpůsobit rozličným zvyklostem. Držet se z nutnosti jediného způsobu znamená přebývat tu, ale nikoliv žít. Nejznamenitější duše jsou ty, jež v sobě mají nejvíce různosti a přizpůsobivosti.“ (Michel de Montaigne) (13.02.2018)

Woodyho nápady nepoznajú konca, ak si neberie na paškál citové prepletence vzťahového charakteru, tak prichádza na rad štúdia jedného komicky narušeného psychopata umocnená dokumentárnym spracovaním a autentickým zasadením do vtedajšej doby. Mala som pocit, akoby som sa dívala na večerné správy, Woodyho premeny boli síce vtipné a scéna, kde Hitler diktátorsky prednáša a Woody sa bezmocne krčí v jeho tieni, by si zaslúžila 10*, ale aj tak to nie je to pravé orechové a od rodeného cynika trošku slabý prejav. Na jedno pozretie bohato stačí. (09.09.2010)

Sorry, ale vo co go?... chce se mi říct. Jako pouhý filmový experiment to byla na můj vkus až příliš zdlouhavé a brát Zeliga jenom čistě jako originální komedii, v tom případě originalita a experiment převýšili humor natolik, že jsem se s výjimkou první třetiny vůbec nebavil. Na počátku byl skvělý nápad v podobě formy (fiktivní dokument natáčený na prastarou dobovou techniku) i v podobě obsahu (mýtus o lidovém hrdinovi na pozadí úseku dějin 20. století), potud fajn. Jenomže to by nesměl Woody Allen trpět tak silným egoismem, prošpikovávat film svým úmorně výstředním herectvím a přehnaně se vyžívat ve svých nápadech natolik, že původně středometrážní kus dodatečně uměle protáhne na celovečerní formát. Ve výsledku byl pro mě Zelig bohužel jen malou chvilkou fascinace nad originalitou, několika malými chvilky pro zasmání se a pak spoustou nekonečné nudy vesměs s pocity trapnosti. Jen doufám, že ten dokola hraný vlezlý song o chameleonovi už nikdy více neuslyším, ledaže by mě někdo chtěl pořádně mučit. 40% (16.12.2020)

Zamyšlení nad vlivem společnosti na jedince. Zelig byl od mládí bit svým otcem, otce byla matka, celou rodinu bili sousedé atd. Společnost se obrací zády ke svým vlastním plodům. To vedlo u Zeliga k permanentní přetvářce. Dokáže vyjít s každým, jelikož se změnil v jakéhosi chameleóna. Psychické strádání ho dovedlo až k fyzickým transformacím. Zelig je schopen změnit se v černocha, tlouštíka, Ira i rabína. Je schopen budit zdání, že rozumí tajům psychologie i medicíny. Jeho vlastní osobnost se ztrácí ve snaze zalíbit se, stát se přijímaným členem společnosti. To ho dovede až do nacistického Berlína, a to i přes to, že je ve skutečnosti demokratem. G.B.Shaw řekl: „Rozumný člověk se přizpůsobí světu; nerozumný se naopak tvrdošíjně snaží přizpůsobit svět sobě. Veškerý pokrok proto závisí na nerozumných lidech.“ Zelig je extrémním příkladem Shawova „rozumného člověka“. Je příkladem současného člověka, který přejímá informace pouze z komerční televize, nemá si vlastní názor, je částí davu. Není individualitou. Nevytváří nové hodnoty. Přizpůsobuje se. V Zeligovi Woody Allen varuje před celospolečenskou otupělostí (a to byla teprve 80.léta!!!), a je tedy asi jeho nejzávažnějším filmem. I přesto je tu humor, na který jsem od Woodyho zvyklí, dokonce bych řekl, že někteří lidé si ten závažnější tón ani neuvědomíNa filmu překvapí forma jakéhosi pseudokumentu, střídají se tu hrané pasáže, fotky i dobové týdeníky. Tedy trochu neallenovský Allen v nejlepší formě! (23.01.2006)

Don't apologize, mystify aneb Leo Zelig sedící, snící. Honba za autenticitou dovedená k naprosté dokonalosti. Mystifikace je v mnoha momentech natolik komplexní, uvěřitelná a sugestivní, že divák už nedokáže rozlišit rozdíl mezi fikčním konstruktem a skutečnými archivními záběry a informacemi. V pořadí má desátá allenovka a prozatím jednoznačně nejlepší. P.S. Zelig při jednom ze svých záletů nejspíš zavítal i do Venezuely. :-) http://about.me/leonardzelig (06.11.2014)