Inspektor se vrací

Přijde mi, že někoho prostě už nasral způsob života a lidi kolem, a potřeboval se z toho vyřvat do kamery. Zvolil si k tomu jednoznačně nejpřijatelnější prostředí, kostýmy, časový úsek dějin i druh postav. Zabalil to do hávu detektivky a nakonec možná i mysteriózna. A proč jako ne!? Nebylo to špatné, ačkoliv se přiznám, že mě překvapilo zdejší vysoké hodnocení. Je na tom znát známka televizního filmu, ale to nesebere na napětí ani špetku. Pobavil jsem se, navíc to bylo velmi inteligentně natočené, s naprostou samozřejmostí nastavená zrcadla a kontrasty společnosti, takže si divák ani nevšiml, nebo mu nevadila, zcela banální zápletka. (27.07.2016)

Aneb jak se dostávat k filmům přes své oblíbené herce (Davida Thewlise). Morální stránku nechám být, i výpravu a kostýmy, ale spíš něco řeknu k divadelním adaptacím. Je to poznat. Prakticky vždy, když je nějaká adaptace divadelní hry (a hra nevychází ještě před tím z románu, případně jiného média - např. Trainspotting), je to poznat. Velmi brzy. Podle monologů postav a hlavně podle uzavřenosti scén. Ať už to byl Nicholsův film Closer (tam jsem si toho všiml poprvé) přes nedávné filmy Bůh masakru a Jméno. U všech je to poznat hlavně na herectví, na neustálé konforontaci a dialogu (není mnoho divadel, kde by se příliš dlouho nic neřeklo, kde by jen postavy seděly vedle sebe u stolu a každá si četla noviny a nic neříkaly několik minut, případně sledovaly konání bez nějakého zastřešujícího monologického nebo diegetického vysvětlení, tak jako to velice dobře umožňuje právě film) a na jedné místnosti, ze které prakticky není úniku (tady se uniká pouze ála Poeův William Wilson). U všech čtyř snímků (tří výše zmíněných a tohoto) mi to nějakým způsobem vadilo a kazilo zážitek. Divadelní hry patří na divadlo. A ve filmu se ani jako divadelní hry hodnotit nemůžou (máme zde fixovaný pohled kamery) a jako film (alespoň u mě) neobstojí. Takže je vždy hodnotím jako něco mezi; na co se rád znovu podívám pro nějaké scény, pro nějaké herce, pro pěkné dialogy, ale málokdy (prakticky nikdy) si je nepouštím znovu celé. (03.01.2016)

K najvyšším métam úrovne takmer 80% ťahajú tento snímok dialógy. "An Inspector Calls" je vhodný najmä pre priaznivcov divadla. Celý priebeh tohto filmu je zasadený do jednej miestnosti, takže pokiaľ niekto očakáva mimoriadne prvky pri vyšetrovaní, či nebodaj nejakú akciu, bude mierne sklamaný. Snímok má svoje čaro, no auru po mnohých nastolených situáciach pri kladení otázok a následných odpovediach, by som určite temnou nenazval. Možno skôr jemnejším výrazom - tajomnou - kedy človek netuší, akým smerom sa bude nasledovný dialóg (monológ) vyvíjať. Nato aby bol temným, nato obsahuje príliš málo charakteristických prvkov, ktoré nie sú postavené iba na komunikácii. Ale inak dobre ;) (07.09.2016)

Detektivka ze staré školy, ve které inspektor po většinu stopáže konfrontuje rodinu z vyšších vrstev s příběhem, jenž stojí za sebevraždou mladé dívky. Vlastně nic převratného, ale díky naprosto preciznímu scénáři, výbornému hudebnímu podkladu a takřka dokonalým výkonům všech zúčastněných je An Inspector Calls nevšedním zážitkem. Snad jen to závěrečné sociální moralizování bych dokázal oželet, ale s koncem přišel i překvapivý prvek mysteriózna, takže se ten levicový výlev dal odpustit. 90% (20.11.2015)

Brilantně rozehraná partie pokeru o lidské svědomí. Svědomí měli jen dva. Byla to taky krásná ukázka efektu motýlích křídel. Nepatrné mávnutí tohoto tvorečka na jednom konci může vyvolat tajfun na konci druhém. Tady se to dá taky použít. Jeden člověk někomu zasáhne do osudu. Vůbec to nemusí být ve zlém. ten člověk tomu nemusí ani přikládat žádný význam.Nevidí v té věci žádný problém. Ten "zasažený" to ve finále pěkně schytá. Následek takového chování pak může být tragický, zvlášť pokud jde o třídní systém v Anglii kolem roku 1912. Zajímavý filmový zažitek, který se hned tak nevidí a neprožívá. (27.07.2016)