Žaby bez jazyka
Cook F**k Kill
Režie:
Mira FornayScénář:
Mira FornayKamera:
Tomáš SyselHrají:
Jaroslav Plesl, Petra Fornayová, Regina Rázlová, Jazmína Cigáneková, Irena Bendová, Mária Fornayová, Cyprián Šulej, Monika Čertezni, Bohuslav Zárychta (více)Obsahy(1)
Rodinný příběh jednoho dne Jaroslava K. (Jaroslav Plesl) a jeho nejbližší rodiny. Jaroslav K. bojuje o svoje děti, a aby je získal od svojí krásné ženy Blanky (Jazmína Cigáneková), musí se vyrovnat nejen se svojí dominantní matkou Dorotou (Regina Rázlová), ale hlavně se musí poprat se svými nejtemnějšími stránkami a démony. Na jeho metaforické cestě, která je strukturovaná jako počítačová hra, bude muset obětovat víc než by kdokoliv z diváků předpokládal. (CinemArt)
(více)Recenze (61)
Je několik typů režisérů. Nikdo se soustředí na výdělek a diváckou oblíbenost, jiní zase objíždějí filmové festivaly a názor diváků je zas tak moc nezajímá. S Mirou Fornay jsem se potkala na besedě její prvotiny Lištičky. Už tehdy jsem měla dojem, že je příliš pohlcena svou prací, než aby jí zajímalo, jak jí vnímá divák. Přesto, že se pohybujeme na rozdílných vlnách, zajímá mě, kam se za těch pár let posunula. Žáby bez jazyka začaly docela slibně, i přes jistou roztříštěnost až psychedeličnost jsem objevila pár zajímavých momentů. Třeba mě napadlo, že i když dobří herci hrají jako o život, nemusí jít ještě o skvělý film. ()
Divnost. Pleslost. Nemá procent dost. Takže speciálně pro Dadela za 4* ♥ Love must die ()
Mira Fornay si ve svém novém filmu vzala na paškál dynamiku dominance v partnerských vztazích, potažmo hry s tím spojené a role, které při jejich hraní na sebe přijímáme, až se v nich ztrácí naše vlastní identita. Tato témata zpracovává - adekvátně jejich povaze - formou absurdního dramatu, kde si nonsens a dadaismus podávají ruku s videoherní logikou inherentně obsaženou v pohádce o kohoutkovi a slepičce (na jejímž principu je postavena drtivá většina RPG her), ale také narativních konstruktech filmů "Lola běží o život" či "Na hraně zítřka" (jehož alternativní název "Live Die Repeat" se zajisté stal inspirací pro zahraniční festivalový titul "Cook F** Kill"). Zásadní roli zde pak haje až papouškovsky přesně odpozorované prostředí obyčejných maloměstských vztahů, umocněné slunce-senovskou estetikou, které ale radikálně odmítá sklouznout do přístupnosti či veselé bodrosti zmíněných refenčních klasik, ale naopak sveřepě kráčí cestou autorského experimentu. Není sice nikterak snadné odolat prvoplánovému odmítnutí snímku coby nesoudného bizaru, protože vedle popsaných atributů prokládá autorka film celou řadou enigmatických a současně provokativně radikálních i směšných elementů. Nicméně film se právě svou vyhraněnou osobitostí a současně neoddiskutovatelnou cílevědomostí zaryje do mysli a vynutí si reflexi, která může dojít až k plnému docenění. "Žáby bez jazyka" jsou jedno velké WTF, a Mira Fornay je tvůrčí magor, ale za vším tím šílenstvím se skrývá metoda, logika a nečekaně silná výpověď o povaze vztahů, síti nevyhnutelných tragédií a mrzení, které z toho všeho vyvstává. A také o tom, že i s malou žábou se dá sehrát velké divadlo. ()
Naprosto nezvládnutá pseudoartová slátanina, která jen bude lidi odrazovat od těch dobrých uměleckých filmů (pokud to tedy nějakým omylem někdo z normálních lidí uvidí, myslím že i většina diváků na ČTart přepne po 15 minutách). Prostě takové to ryze české sociální drama, ale ozvláštněné tím, že autorka asi viděla filmy Roye Anderssona, možná i film U zlaté rukavice, a pokusila se to napodobit. A jako bonus tu máme naprosto mimoňskou anotaci od Cinemartu. Ne, film fakt nemá s počítačovými hrami společného vůbec nic. Možná tím mysleli to, že je tam jeden záběr na padající jukebox, který zamrzne v čase. Pánové a dámy z Cinemartu, kdybyste chtěli tipy na nějaké zajímavé počítačové hry mladší 30 let, můžete mi napsat dotaz do pošty:) ()
„Mně je zle. Mně je špatně. Už nemluv!“ Honzíku, dáš si ještě nějaký česko-slovenský filmový pseudoart? Nie, radšej knihu! Hysterií a „metaforami“ k depresi aneb až příliš toxické rodinné vztahy…Jardo, ty kluku nešťastná, do čeho jsi to vlezl?! Ale pak už jsem se neptal Jaroslava, protože se zjevila Jaroslava (ehm), a otázka se stočila k mé motivaci vidět toto dílo. Zvědavost? Asi. Zřejmě jsem podvědomě po řadě (většinou) nadprůměrných snímků potřeboval vidět takový, vedle něhož jejich kvality skutečně vyzní. Stalo se. A za to děkuji 1 hvězdou. A soudě dle některých komentářů návštěvníků LFŠ je škoda, že jsem nebyl na besedě po projekci. Zeptal bych se režisérky, jak přesně se žena může uspokojit žábou bez jazyka. Rozumějte, čistě technicky, neb jsem zoufale primitivní, přízemní muž bez fantazie, kterého zajímá, jak věci fungují (a pod tou vodou nebylo nic vidět). Hádám ovšem, že by mi její odpověď nedávala smysl. Ostatně jako existence tohoto filmu. Pokud jsem však jen neklouzal po povrchu místo toho, abych šel dostatečně do hloubky… ()
Zázrak. Spolu se Supernovou a Cestou domů jednoznačně vrchol LFŠ 2020. ()
Love Must Die! Mira Fornay je šílená. Po stránce tvůrčí a v tom nejlepším slova smyslu. Její společenské, děsivě absurdní a temně komediální zrcadlo v podobě tohoto experimentální filmu, který bych se nebál porovnat s podobnou tvorbou šedesátých let minulého století, je na tom stejně. Násilí jako forma komunikace. Maximální životní zoufalost v podobě skládání rodinného puzzle, což je jediná cesta, jež nás konečně dovede k onomu vytouženému rodinnému obědu...chybí u něj děti, pro které to všechno děláme, jsou zamčené na zahradě a čekají, až se ty dospělé děti domluví, nebo pozabíjí...Možná toho na sebe režisérka vzala trochu moc, opravdu by mě zajímalo, jakou reakci od diváků sama čekala. Do onoho oběda jsem byl opravdu nadšen, samotná scéna u stolu fantastická, nicméně potom už to nějak nebylo vono. Každopádně tento film vykročil cestou, kterou se v současných česko-slovenských vodách jen tak nikdo neodváží. ()
Totálny úlet! Tu rozum zostane stáť. ()
Takýto dramaturgický experiment nemá doslova na Slovensku obdobu. Dá sa ale s istotou tvrdiť, že pre väčšinu ľudí bude spôsob rozprávania nestráviteľný a to mám na mysli návštevníkov filmových klubov, pretože iní diváci film nikdy neuvidia. Fornay sa rozhodla, že sa nebude pozerať na súčasné rodinné vzťahy cez prizmu sociálnej drámy, tej už bolo u nás dosť, ale práve cez niečo značne experimentálnejšie. Občas to síce zaváňa rozpakmi, najmä repliky amatérskych hercov, častokrát sa ale pristihnete pri myšlienke, že Fornay to má premyslené a skúsenosťami získala pevnú ruku. Na prvýkrát asi všetko nepochytíte, čo je dá sa povedať ďalším kladom snímky. Inak Žaby bez jazyka mi pripomenuli v istom smere Roya Andersona, zaujímalo by ma, či bol pre režisérku inšpiračným zdrojom. ()
Kdybych se narodil jako žena, chápal bych filmy Miry Fornay? Nebo by se mi dokonce líbily? Děkuji pěkně, nemám zájem. Sledovat zlé, sobecké a nesympatické postavy, kterak dělají svému okolí ze života peklo, k čemu to může být dobré? Třetí režisérčin film, který se mi hrubě nelíbil (10%). ()
Víc než 15 minut se tomu dát nedalo. A to jsem pověstný tím, že dokoukávám i ultra shity. Tohle ale ne, i dno má své dno. ()
Na jedne strane je to originalni film, na druhe trochu podivny a malo divacky vstricny. ()
Veľmi ťažko uchopiteľný film. A to som veľkorysý. ()
"Leží tam v oboře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře." Bezostyšně absurdní studie lidského chování zachycená v pohádce. Sklony se předávají, prázdné sliby se opakují, řecký sbor všechno vidí. Mira Fornay shrnula své Žáby bez jazyka nejlépe: agrese nemá logiku. (LFŠ 2020) ()
Hrůza, která se nedá sledovat do konce, ale bez mála polovina mi naprosto stačila k tomu, abych věděla, že to nestojí za ten čas. Nejdivnější film za delší dobu co jsem viděla. Nezachránil to ani Jaroslav Plesl, kterého mám jako herce ráda. ()
Zbytek filmu respektive psycha a týrání diváka si nechám velmi ráda ujít 🤔😰🤤😥😭 ()
Kéž žabičko, kéž bys promluvila.... Chtěl jsem dát pět hvězd, ale přišlo mi to příliš zákeřné, přestože bych rád nalákal další nadšené, ale i zbědované diváky. Dívám se rád na ženské autorské filmy (ať už Jessicy Hausnerové, Jane Campionové, Chantal Ackermanové či Kelly Reichardtové), po jejichž shlédnutí jsem naplněn zvláštní nostalgii, tušením poznávání nepoznatelného; i určitou poddajností a tvárností vzhledem k uvedeným. I zde, v tomto filmu, poznávám ženský rukopis, ale sdělené mě neuvolňuje, neformuje, spíš blokuje a petrifikuje. Ani použité formální prostředky - od hovězí porážky po LGBT - mě sotva mohou oslovit. Prostě mi na začátku filmu chybí titulek: mužům nad 70 let nepřístupno. - Poznámka: akronym LGBT, nyní už pokročil k LGBTIQ+ zahrnuje genderové identnity: lesbian, gay, bisexual, transgender, intersex,queer a lidi s různou sexuální orientací (+). Pokud chcete vědět, který gender natočil tento film, pak vám to i přes dobrou vůli nepovím. ()
Hodně artová alegorie sestavená z menších etud o vztazích v rodinách, které mohou vést až k násilí i fatálnímu. Jedna modelová rodina vždy jen v trochu jiných obměnách. A působení i nejbližšího okolí, místního veřejného mínění ve formě sboru místních dam menšího města. ()
originalitě se meze nekladou a tohle je tak originální až se na to skoro nedá koukat.Upřímně si z posledních let nevybavuji jakýkoliv film,u kterého bychom si se ženou vyměnili tolik zmatených WTF pohledů.Pro to aby se v žábách divák trochu orientoval potřebují jeho plnou pozornost což se ale dost tluče s tím,že už asi v polovině bude většině jedno co že se to tam vlastně děje a úplně všem (čest výjimkám) bude úplně jedno proč a jak to nakonec dopadne.Na druhou stranu je ale takováto psycho artovka pořád lepší než libovolný současný rom-kom...40% ()
Související novinky
46. ročník LFŠ odhaluje program
Od pátečního poledne 7. 8. až do středeční noci 12. 8. 2020 nabídne Letní filmová škola plnohodnotný program, vedle historických a současných filmů se dostane i na divadla, koncerty a další… (více)
Geniální propojení schématu české bajky (variace té o kohoutkovi a slepičce) o podmíněnosti ochoty zastavit utrpení, o podmíněné "lásce", a antické tragédie o lidské neschopnosti řetězec rozetnout a utrpení - tragédii - včas zastavit. *** Až zázračně autonomní vtahující variace na všední vztahové drama mytologických rozměrů. *** Sledujeme odhodlané, k nezdaru dávno předem odsouzené pokusy hlavního antihrdiny do úmoru se znovu a znovu prodírat zaslepeným bludištěm nemocných, gordicky zauzlovaných rodinných vztahů a zkoušet a zakoušet doslova všechno možné i nemožné - protože chápejte, jde přece o děti (no ovšem, jistě, když nejde o život, jde vždycky o děti). V nevyhratelné hře o život se tu marně pere s démony svými i svých “blízkých” a se všemi myslitelnými nepřízněmi osudu, místa, času a okolností najednou, které - ať už jsou zapříčiněny genetikou, historií minulých ublížení, jež nelze odestát, rodovým či osobnostním nánosem zauzlovaných nevraživostí, atavismů, příkoří, prokletí, vražednými partnerskými, rodičovskými či sousedskými kombinacemi, špatným načasováním, nesprávnými rozhodnutími, která nelze vzít zpět, pudy, emocemi, strachy, patologiemi a kauzální logikou - jsou nepřemožitelné. Po generace korodující, neopečovávané, eskalačně a kumulativně se zhoršující vztahy dospěly ke katastrofické konstelaci, do níž je svým životem vržen náš "hrdina" (tak jako my všichni, neboť to je naše společná doba, která se tím minulým eskalováním pod koberec zametaných problémů do vrcholného rozklížení stavu věcí definuje) a která se nedá uprostřed jednoho uštvaně běžícího života najednou celá prolomit, rozmotat, uzdravit, a v plynoucím čase se bude jedině dál zhoršovat, bez ohledu na to, co hrdina-sám také násilník udělá. V žádném případě se nevyhne tomu tak či onak dokonat osobní tragédii, selhání, příběh s řadou možných špatných konců, z něhož už dávno před jeho vstupem na scénu nebylo úniku - ačkoli jako doufající lidská/krutá bytost to nepřestává s nasazením všech sil do posledního sebeobětování zkoušet - jako by se tím snad přece jen mohlo něco v tom spojitém do sebe zavinutém poli minulosti, přítomnosti a budoucnosti odčinit a vykoupit? Jako by se tím neustálým opětovným vrháním, narážením, doufáním, odžíváním, rozbíjením se, novým ubližováním, selháváním a zklamáváním v očistci či pekle s adventurní herní strukturou člověk přece jen dobíral jakéhosi poučení, pochopení, katarze, možná i posunu věcí, vykoupení? Nebo jen úlevy z marnosti snažení? Nebo ani to ne? Na to nikdo nemůže dát odpověď, což neznamená, že je lepší se nevrhat. *** Mira Fornay se tu projevuje jako formálně svrchovaná, zdatná režisérka, která se nebojí objevovat a používat ty nejnepříjemnější a nejpřekvapivější cesty, jak dát fascinovanému divákovi naplno pocítit, o čem přesně je řeč. Jako ženská, která se nebojí pustit se s námi všemi s vyhrnutými rukávy do vivisekce společné bolesti a děděného násilí, které si netrpělivým zacházením se sebou a vztahy donekonečna způsobujeme jako zbytečně (nezbytně?) na sebe navzájem uvalované sisyfovské utrpení. Film naději na očistu a prolomení a zastavení řetězce násilí takovou vivisekcí nedává, ale přinejmenším skrze svou vlastní existenci nám ji ani nebere. Smekám. *** Mimochodem není vůbec marné přirovnávat Miru Fornay k Benedeku Fliegaufovi (Lily Lane, Je to jen vítr...). *** (Febiofest, Slovanský dům) *~ () (méně) (více)