Nový papež

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. 1) Nová řada papežské story převzala od Mladého papeže jeho nejvýraznější negativum - kodrcavé nevyrovnané tempo._____ 2) Spoiler. Prostředí a postavy už nepůsobí tak mimózně a z jakoby jiné galaxie. Silně chybí Lennyho expresivita hraničící s transcendencí. Piovi následovníci už ani v nejmenším nepůsobí jako vyvolení Bohem. Zvěstování v metafyzické podobě v Lennyho režii se mění v jakýsi Soubor opatření (Jakeš a spol. jistě prominou) nových mocipánů. Šokující fascinace první řady se transformuje do sarkastické kritiky církevních poměrů._____ 3) Aby tento odklon od charismatu k pragmatismu nějak okořenil, používá režisér stále dráždivější a výstřednější vnější podněty - rockovou hudbu, sexuální scény. Kdybych použil církevní terminologii - autoři se rouhají, seč mohou, ale chybějícícho charismatického vůdce nahradit nedokáží. Konec pak jen podtrhuje tuto tvůrčí bezradnost, která vrcholí v pointě, kterou si sice přejeme, ale jejíž pragmatismus volá do nebe (kam také jinam v tomto prostředí)._____ 4) Není ovšem všechno jen horší. Méně nadpřirozena, více emocí. A ta hudba!_____ 5) Výstižný koment: tron***, ledzepfan****. (04.06.2020)

Možná si Sorrentino místy až trochu hrál a "pouze" rozvíjel to dobré, co stvořil v Mladém papeži, každopádně dokázal stvořit dva (vlastně tři... vlastně čtyři!) úžasné a velice komplikované charaktery papežů. A ačkoli J. P. III. kraloval výrazným intelektem a charismatem, je to Lenny, kdo stvořil hlavní mystérium a emoce celého seriálu. Oba však pod taktovkou nejsympatičtějšího, leč neméně nejednoznačného Voiella. Netřeba pět znovu ódy na Sorrentinovu estetiku a vizuál, vždyť ono zachytit krásy, byť často studiového Říma a Vatikánu je v podstatě jednoduché, stačí zapnout kameru... ale ano, Sorrentino to opět všechno pozvedl na vyšší metu. Důležitější ale je, co zobrazuje hlubšího, abstraktního, neviditelného, niterného. Fascinující, kterak zde režisér funguje spíše jako básník, který zde pomocí obrazů a vložených vět do úst postav, přemýšlí o světě kolem nás, o víře, Bohu, lásce a obyčejných lidských strastech, to vše obohacené o nevysvětlitelné zázraky. To vše v postmoderním prostředí a špíně nedobrého lidského chování. A naopak jako sochař jemně ohmatává nejrůznější morální a filosofické otázky, hněte je v ruce, ale nikdy nedá jednoznačnou odpověď, kterou by nakonec vystavěl na podstavci. Dogmatický katolík seriál brzy znechuceně a uraženě vypne, ale i militantní ateista si zde se svými postoji vyláme zuby, až zůstane zcela bezzubý, protože se zde funguje na zcela jiné mentální úrovni. A nakonec střídavě zlý, šílený, dobrý a svatý Lenny budiž krásnou ukázkou a symbolikou církve... bývá hrozně fajn, dokud nemá moc a nevládne. (10.02.2023)

Nového papeže vlastně vnímám úplně stejně, jako toho Mladého. Sorentino opět intrikuje, filosofuje, rozesmívá, dojímá a okouzluje vizuálními kouzly. Jediný rozdíl je v tom, že Lawa vystřídal na papežském stolci Malkovich, což sice změnilo charakter samotného Svatého otce, ale nikoliv celkové vyznění. Navíc Voiello zůstává a já mám neodbytný pocit, že především o něm to vlastně celé je. Dokonalost takřka božská. 100% (20.09.2020)

Nový papež je pokračováním a rozvíjením obrazu postmoderního Vatikánu zrozeného z divokých vizí mistra imaginace Paola Sorrentina, se kterým se diváci seznámili už v předchozí sérii o mladém papežovi. Konzervativní revoluci Lennyho vystřídá kratičké intermezzo - sociální revoluce Františka II., aby následoval terminologií francouzské revoluce thermidor v podobě instalace kompromisního kandidáta papežské kurie - snobského a slabošského, snadno zkorumpovatelného Brenoxe, kterého si s chutí zahrál typově přesný John Malkovich. S obrazově vytříbenými ale obsahově vyprázdněnými snobsky vyznívajícími snímky Paola Sorrentina se už nějaký čas míjím, jeho seriálové odbočení je pro mě ale delikatesou. Jde o jeden z mála seriálů současnosti, který lze považovat za opravdu originální a provokující k úvahám o povaze moci a projevech víry v konzumně nasycené evropské společnosti 21. století. Je mimo jiné i o tradici vystavené erozi tří sexuálních revolucí a vlivu masových médií. Režisér ve druhé řadě přidal na dekadenci, nešetří obrazy plnými erotické symboliky, nicméně bigotní katolíky stejně spolehlivě odradila už první série, takže těch, co by se pohoršovali nad smyslnými záběry jeptišek mnoho nebude. Sorrentino je tradičně silný v soundtracku a obrazové stránce díla, rovina vyprávění pokulhává, ale to u něj není žádným překvapením. Na Sorrentina se chodí kvůli atmosféře. Celkový dojem: 90 %. (03.11.2021)

Pokračování Mladého papeže v podobě Nového papeže na mě dlouhou působilo, že na sebe bude nepřímo navazovat. Nakonec se to ale protnulo a i Jude Law se tu ukázal v krásném hereckém světle. Původně jsem si totiž myslel, že herecký prim tu bude mít John Malkovich. Nakonec se ale Nový papež stal seriálem plným překvapení a nic není tak, jak se na první pohled zdá. Paolo Sorrentino takřka dokonale pracuje s muzikou, to je zatraceně znát při úvodních a závěrečných titulkách, které jsou každý díl jiné a pokaždé stoprocentně hypnotické. Chápu, že církvi nejvíc vadilo to. Každý díl funguje jako taková samostatná filmařská jednotka. V každém díle jsem se totiž dočkal dokonalého režisérství. Skvostně nasnímaných záběrů, momentů, které mi ve filmografii už zatraceně chybí. No a nebyl by to Paolo, kdyby trošku nezajel i do samotné církve, což je vlastně hlavní tahoun celého seriálu. Všechno to ale dělá uvědoměle a šikovně a tak je dobré si seriál pouštět díl za dílem v přestávkách, protože každý z dílů vytvoří mnoho otázek, které je třeba chvíli zpracovávat. Symbolismus lidských vlastností v kontrastu s historií církve ve Vatikánu je tu snad ještě výraznější, než v první sérii. I proto jsem chvílemi přemýšlel nad pěti hvězdami. Nakonec ale zvítězil symbolismus nad příběhem a já se nakonec ucelil na solidních čtyřech hvězdách. Nicméně hodně solidních čtyřech hvězdách. (27.09.2021)