Přítelkyně z domu smutku

Hynek Bočan prostě seriály z komunistických lágrů umí. Postava Ivany Chýlkové je takový prostředník, který dává prostor i ostatním postavám/herečkám odvyprávět svůj úděl/ ukázat svůj herecký um - Yvetta Blanarovičová, Jiřina Bohdalová, Jana Boušková,Aňa Geislerová, Michaela Kuklová, Helena Růžičková. (08.07.2008)

Opravdu drsná atmosféra tohoto filmu ve mně chvílema spouštěla akutní chuť se zbláznit spolu s hlavní hrdinkou. Vynikající a mistrovské dílo, avšak plný počet dát nemohu řekněme z jakýchsi ideologických důvodů, neboť nevím jak z paní Kantůrkové osobně, ale z řady tadytěch "vězňů svědomí" se nakonec vyklubali nadšení instalátoři Nového světového řádu, a na takové je tenhle komunistický kriminál ještě málo. (16.06.2014)

Co mě na tomto čtyřdílném televizním filmu dost bavilo, byly herecké výkony a to především ve vedlejších rolích. Herecké výkony byly bez rozdílu super. To ostatní mě až tolik neoslovilo. Všechno většinou jen velmi pomalu inscenované, prostředí vězení však docela věrohodně podané, ačkoliv Bočanova režie byla hodně obyčejná a hnusně televizní, anebo to bylo tou vyloženě hnusnou kamerou. V podstatě je to dobré, ale spíše jen v jednotlivostech, než jako celek. 60% (28.11.2011)

Ivana to tady zvládla vážně perfektně. Já když jsem se na to díval, tak jsem byl v té komurce kam ji zavřeli s ní. Bylo to i zábavné hlavně díky Růžičkové , no a Bohdalové mi bylo i líto. Taková chudinka, HLOUPUČKÁ, MILUČKÁ, ale k sežrání. No a Růžičková rovná se v tomto seriálu:komunistická svině a udavačka.Pani Růžičkovou ale jinak miluji a bez ní si správnou českou komedii ani nedovedu představit. (04.03.2006)

Je zajímavé, že na záběry do kriminálů padesátých let jsme si museli počkat až se Sedláčkovým 20. stoletím a na film o komunisty zavražděné Milady Horákové asi budeme čekat ještě dlouho, tak ukázka onoho "nezměrného" utrpení, které nám tady soudružka Kantůrková prezentuje, stačily pouhé dva roky po tzv. sametové revoluci, ve skutečnosti jedné z těch zdařilých akcí STB. Inu, bylo potřeba udělat z lidí jejího typu hrdiny a ukázat, že největší zločiny a nejhorší zvěrstva se nepáchaly v padesátých letech, kdy mladá soudružka stejně jako většina ostatních disidentů - osvoboditelů patří k i díky rodinným vazbám ke komunistickému establishmentu, ale děly se až v sedmdesátých letech, kdy vrcholem útlaku bylo pár měsíců ve (v porovnání s 50. léty) fešáckém kriminálu...tvrdit, že lidem jako je Kantůrková vděčíme za svobodu je stejné jako oslava Rudé armády. A stejně je zajímavé, jak pro tyhle Kantůrkové, Dienstbiery nebo Kohouty začínají jejich životopisy až rokem 1968 (ačkoliv tyhle události byly jenom střetnutím mezi starými kádry a po moci dychtivými mladšími kádry a jelikož ty staré kádry byly stále ještě do morku kostí stalinistické, začali si ti k moci se deroucí včerejší fanatičtí mládežníci ohánět lidskými tvářemi a demokratizací. Když si přečteme Dva tisíce slov, není to nic jiného, než požadavek na výměnu kádrů z důvodu budování "lepšího" socialismu. Takže, milá paní Kantůrková, já nad tímhle tím vaším furt dokola omílaným opusem řeknu jediné, dostala jste jenom zlomek toho, co jste si zasloužila a věčná památka obětem (skutečným) režimu, který jste v mládí tak příkladně budovala. (01.03.2017)