Přítelkyně z domu smutku

Více, než režií, která si mohla lépe pohrát se střihem a občasnou rozvláčností, film zaujme hereckými výkony. I sama o sobě excelentní Ivana Chýlková musela valit zraky na to, co předváděla Jiřina Bohdalová. To byl prostě úlet. Jako se T. A. Edison narodil pro vědeckotechnické vizionářství, tak tato paní pro hraní. Byť by se jistě našly shodné rysy, bylo tam dost odstínů, jimiž svou Helenku odlišila od svého dalšího retardovaného alter ega, Fanny. Helenka byla navíc první. Vynikající byla i Simona Stašová, Zdena Hadrbolcová, či Vilma Cibulková. 80% (28.04.2014)

Čtyřdílný seriál, který spoléhá převážně na tíhu daných okolností, což by samo o sobě stačilo. Tento základ je však doplněn o výborné herecké výkony. Jde hlavně o Ivanu Chýlkovou, Jiřinu Bohdalovou a Helenu Růžičkovou, které zde předvedly zcela jiné polohy, než v jakých je známe. Mladičké představitelky vezenkyň kterým je dnes kolem padesátky a jsou etablované na hereckém nebi, se tu také snaží, ale jejich postavy nejdou tak do hloubky. Spíše se stručně nastíní jejich povahy a chování, aby mohly být přibližně po půl hodinách prostřídány a tím nám ukázat další postavy, na které se ve vězení dá setkat. Jedna věc, která mi vrtala hlavou (kdyby se příběh neodehrával na ploše 5x5 metrů, tak bych se o to nezajímal) - kdy, kde, jak a z čeho hrdinky pijí. Ok, odpověď by byla pravděpodobně ze splachování tureckého záchodu, ale pokud ano, tak myslím, že tahle skutečnost by tam být mohla, protože ve stavu, v jakém se cely nacházely, muselo mít spousta vězenkyň jistě bakteriální záněty apod. Druhá věc je, že paní Kantorková (Sílová) víceméně příběh vymyslela tak, že hlavní postava Marty je vlastně její autobiografie. S přihlédnutím k tomu, že paní spisovatelka byla do roku 1968 ve straně a vystoupila až kvůli okupaci, tak je její filmové ztvárnění neskutečně jak z knih pana Foglara, naprosto bez poskvrnky a pomáhající lidem až do svého úplného vyčerpání. Ok, to bylo pár slov z mých dojmů, ale s Přítelkyní/němi z domu smutku jsem byl jinak velmi spokojen a trávil jsem u ní/nich rád 4 hodiny života. Jen závěr mohl být více doslovný a ukázat, jak Marta vlastně dopadla. (06.11.2019)

Je zajímavé, že na záběry do kriminálů padesátých let jsme si museli počkat až se Sedláčkovým 20. stoletím a na film o komunisty zavražděné Milady Horákové asi budeme čekat ještě dlouho, tak ukázka onoho "nezměrného" utrpení, které nám tady soudružka Kantůrková prezentuje, stačily pouhé dva roky po tzv. sametové revoluci, ve skutečnosti jedné z těch zdařilých akcí STB. Inu, bylo potřeba udělat z lidí jejího typu hrdiny a ukázat, že největší zločiny a nejhorší zvěrstva se nepáchaly v padesátých letech, kdy mladá soudružka stejně jako většina ostatních disidentů - osvoboditelů patří k i díky rodinným vazbám ke komunistickému establishmentu, ale děly se až v sedmdesátých letech, kdy vrcholem útlaku bylo pár měsíců ve (v porovnání s 50. léty) fešáckém kriminálu...tvrdit, že lidem jako je Kantůrková vděčíme za svobodu je stejné jako oslava Rudé armády. A stejně je zajímavé, jak pro tyhle Kantůrkové, Dienstbiery nebo Kohouty začínají jejich životopisy až rokem 1968 (ačkoliv tyhle události byly jenom střetnutím mezi starými kádry a po moci dychtivými mladšími kádry a jelikož ty staré kádry byly stále ještě do morku kostí stalinistické, začali si ti k moci se deroucí včerejší fanatičtí mládežníci ohánět lidskými tvářemi a demokratizací. Když si přečteme Dva tisíce slov, není to nic jiného, než požadavek na výměnu kádrů z důvodu budování "lepšího" socialismu. Takže, milá paní Kantůrková, já nad tímhle tím vaším furt dokola omílaným opusem řeknu jediné, dostala jste jenom zlomek toho, co jste si zasloužila a věčná památka obětem (skutečným) režimu, který jste v mládí tak příkladně budovala. (01.03.2017)

Tento seriál mě dlouhá léta míjel. Doma jsme se na něj nikdy nedívali, protože babička si komunistický kriminál prožila a tohle období se jí nerado připomínalo. Teď jsem na něj náhodou narazila a bylo jasné, že je na pořadu dne.  Seriál krásně ilustruje tehdejší morálku, situaci ve společnosti a ukazuje, jak se s tím vším dalo poprat. Člověk se mohl poddat nebo bojovat. Hlavní hrdinka si zvolí tu druhou cestu a já jí při sledování fandila. Ve vedlejších rolích vystupují figurky kriminálů, asi stejné jako dnes - zlodějky, podvodnice, prostitutky,... Jaké různé povahy a osudy! Opravdu úžasné herecké výkony Ivany Chýlkové a ostatní se nenechávají vůbec zahanbit. Role Helgy byla šitá Heleně Růžičkové na tělo. To stejné s paní Bohdalovou.  Určitě si to dám někdy ještě jednou. (19.08.2021)

Smutné, dechberoucí, drsné, ale PRAVDIVÉ. Výjimečný seriál, který mi stačilo vidět jednou (pokud ne za život, tak určitě alespoň za deset let), přesto DĚKUJU všem tvůrcům za možnost něco takového zhlédnout. Tohle má divákovi opravdu co říct... Z osudů několika žen z jednoho vězení se vyjíma postava spisovatelky Marty, jež se ocitá v dlouhém pobytu ve vězení "jen" proto, že v zahraničí vydala knihu, kde nesouhlasí s komunistickým režimem. V těch dobách ještě nikdo nemohl tušit, jaký bude konec režimu a kdy přijde, postava Marty má můj obdiv za udržení si vlastního názoru i za absurdních podmínek nebo během všech těch vyčerpávajícíh výslechů a že se dokázala správat za každých okolností v temné společnosti svých "přítelkyň" velice inteligentně a nikdy neztratila slušnost. Mimo poukázání na jednu z nejnegativnějších stránek minulého režimu jsou Přítelkyně z domu smutku i důvěryhodným pohledem do světa ženské věznice, kde máme možnost nahlédnout do smutných osudů různých zlodějek, prostitutek a psychicky šílených žen. Osobně se mi líbila postava Zdeny Hadrbolcové, která za celý pobyt v takovém prostředí s otřesnými podmínkami neztrácela smysl pro humor a optimismus - taky obdivuhodné. Jinak je tenhle seriál ukázkou (překvapivě) výborných dramatických výkonů Ivany Chýlkové, Heleny Růžičkové a Jiřiny Bohdalové. (07.07.2017)