Bonnie a Clyde

Bonnie and Clyde je tak intenzívny, atypický zážitok, že vám utkvie v mysli navždy bez ohľadu na to, či ste boli z neho nadšení, či sa vám zdal priemerný, alebo ste boli znechutení tým, že hlavnými hrdinami sú zločinci, ktorým sme donútení šikovnou a podvratnou Pennovou réžiou z celého srdca fandiť. Na konci nás potom režisér zákerne zradí. Bonnie a Clyde sa nestal našou televíznou klasikou zrejme preto, že pôsobí príliš americky. Ak ho chcete vidieť, na televíziu zabudnite. Jeden z najdôležitejších filmov 60tych rokov. (05.08.2012)

Filmu dominuje výrazná postava Bonnie, kterou lze vnímat jako matku všech akčních filmových hrdinek (seržantkou Ripleyovou a Sarah Connorovou počínaje a (brutální) Nikitou konče). Navíc se v B a C objevuje na svou dobu vizionářské zdůraznění tématu vztahu zločinců a médií, které později rozvedl Oliver Stone ve svých Natural Born Killers a které do krajnosti dovedli belgičtí tvůrci snímku Muž, který kousl psa. Westernový příběh odehrávající se v newesternovém prostředí, bolestivá závěrečná scéna, nadpozemsky krásná Faye Dunaway, dva výrazní muži jménem Gene ve vedlejších rolích a usměvavě impotentní gangster Clyde... tak má vypadat "svěží klasika". (14.11.2007)

Bonnie a Clyde je dalším snímkem, slavnou klasikou, jehož hodnocení po 40ceti letech už je trochu problematické. Někdo řekne, že takové filmy nestárnou, ale to je pravda jen do jisté míry. Herecky se těžko něco vytkne, herci plní, co mají (a Faye Dunaway je prostě neskutečně zajímavá žena...). Arthur Penn však celkově neobyčejnou jízdu točí obyčejně a zbytečně "rozkouskovaně". Film má své nedostatky nejen v tempu, ale i celkové zajímavosti pro diváka, kdy se některé momenty stávají "zbytečnými". Doba hospodářské krize však potěší všechny milovníky tohoto chmurného období americké historie (stejně jako mě). Svým způsobem je ale Bonnie a Clyde pokusem v mnohém ojedinělým. Ať romantickou linií, vyhýbáním se sexu, odstupem diváka i režiséra od ústřední dvojice... Je to škoda, ale s čistým srdcem více jak 3* dát prostě nemohu... Nebýt konce a Faye Dunaway, šlo by jednoduše zapomenutelný snímek. (25.10.2009)

Bonnie a Clyde, to je příběh za všechny prachy. Romeo a Julie v „gangsta“ hávu. Jenže nic takového se v Pennově podání nenalézá. Místo psychologie a motivace postav jsou tu jen nelogické skoky v chování (Loupíme, chceš taky? Jasný!). Namísto osudové lásky a vzájemné jiskřivé chemie je to one woman show Faye Dunaway, která zastiňuje Clyda Warrena Beattyho takovým způsobem, až je bolestně jasné, že by se bez něj film vlastně i obešel. Navíc ta všudypřítomná „buranská“ nadsázka to v mých očích v mnoha scénách pohřbívá. Nevadí, že tam je. Vadí, že se s ní nepracuje s citem. Vrcholem je pak scéna přestřelky Barrowova gangu s policií a okolo zmateně pobíhající Blanche se sekáčkem. To je u mě synonymum největší možné filmové trapnosti. Naštěstí zbytek šlape, má to šmrnc a především tu již vychvalovanou Faye, která to drží Beattymu navzdory. (21.12.2009)

Není vůbec jednoduché pochopit, jak věrně a úplně křiklavý formát tohoto díla odráží rozporuplná a fantaskní dobrodružství i zoufalství dvojice psanců, kterou představovali v době prožívané ekonomické, a tedy i morální krize Bonnie a Clyde. Nakonec ona roztěkanost, překotnost, bezradnost a hysterická krása naivních a lehkomyslných vzbouřenců svědčí o době, kdy bylo blíže k činům než reflexi a člověk mnohdy umřel dřív, než si stihl rozvážit, jestli mu to, do čeho se pustil, za to stojí. Byť by se tedy zdálo, že film nesleduje vnitřní vývoj hrdinů, jak ve vztahu mezi nimi, tak ani směrem k vnějšímu světu, a že místo ucelené a přehledně srovnané filosofie jejich jednání předvádí jen vytržené barvité a za vlasy přitažené výjevy, jimiž si divák nestihne postoje jednotlivých postav srvonat a utřídit, ve skutečnosti se právě takhle skutečnému osudu i povaze těch dvou psanců, jejich pronásledovatelů i přelévajícím se symaptiím a nenávisti veřejného mínění přibližuje nejpoctivěji. Byl to ráz doby, kdy se nová morálka, etika i reflexe teprve znovu začínaly rodit z popela minulé éry, krizí na prach spálené a zpronevěřené, a Bonnie a Clyde byli svérázní průkopníci, stejně nevědomí o tom, co se nesmí a smí, jako všichni ostatní, jen o rozhodující chlup víc odvážní. Byla to doba, kdy i nablblá mamina, upjatá dáma nebo zamaštěný mechanik cítili, jak nepatrný krůček je dělí od překročení hranice, rozesmáté a údivné rozjívenosti a pocítění větru ve vlasech, vlajících na útěku před žluklou zakolejeností se zatejeným dechem kdovíkam do nehostinného neznáma. Bylo tak svůdné a snadné spustit se a lehkovážně se přidat k elegantním banditům, že se to kolikrát stalo dřív, než si člověk všiml a přeříkal, co že to dělá. Nebyla to doba moralizování a hodnocení, ale bláznivého vytváření kultů zkoumáním vlastní svobody, za pomocí pstolí a fotografických přístrojů, kdy sebeokouzlení, mediální sláva a nově ocenovaná elegance pomáhaly bořit starý svět. Arthur Penn obdivuhodně dokázal o třicet let později to kouzlo nezlomit a nevykreslit příběh Bonnie a Clyda a všech ostatních psotav kolem nich z filosoficky či morálně ujasněného hlediska, nevnutil žádné rázné životní postoje a cílevědomost svým hrdinům, a naopak svým bravurním vhledem do divoké, dětinsky nakažlivé okouzlenosti i arogantně přehlíživé rychlosti tehdejší doby znemožnil hodnotící soud jak svým tehdejším, tak i dnešním divákům. Fenomenální citlivost a rozmyslnost dala vzniknout skvostnému dílu - svůdné rozbušce. (24.09.2014)