Såsom i en spegel
Ako v zrkadle
Through a Glass Darkly
Through a Glass Darkly
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Erik NordgrenVOD (1)
Obsahy(2)
Karin, trpící několika psychickými poruchami, se právě vrátila z léčebny ke své rodině. Tu tvoří otec David - spisovatel stále na cestách, manžel Martin - lékař bez schopnosti pomoci Karin s léčbou, bratr Minus - osamělý hoch s vlastními problémy. Téma odcizení, hledání lásky a víry tentokrát Bergman zasadil na komorní scénu ostrova, jejž bičuje příboj. Nelze z něj uniknout a nelze čekat změnu. Bez pomoci nejbližších se Karinin stav zhoršuje až za hranici možného návratu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (87)
Oscar 1 : Cizojazyčný film (1962) + 1 nominace (1963): Scénář. . . . . Zlatý Medvěd - výběr ()
Připomnělo mi to Felliniho 8 a 1/2. Těžký, bezvýchodný film, který se vleče jako by mu někdo přerazil obě nohy. Dusivé a potemnělé svědectví o rozpadu osobnosti, hledání boha a lásky k bližnímu, zároveň tápavé tázání se po ceně umění tváří tvář konkrétní tragédii života. Vynikající exteriéry ostrova Fårö (?) dodávají tradičně strhujícím hereckým výkonům ještě více autenticity. Někdy jde film tak hluboko, až mrazí, jindy se trochu zmítá v jakési tvůrčí beznaději... Dan9K: nad tvým komentářem mě napadá neodbytná otázka, kolik jeho filmů jsi skutečně viděl. Tipoval bych dva a z rychlíku Stockholm—Göteborg... Nebetyčná kravina, bohužel. ()
Nebudu tenhle film s ničím srovnávat, ono to v podstatě ani nejde. V každém filmu se najde nějaký prvek, který nám cosi připomene. Je to jako s lidmi, také je možné, že v každém najdeme něco, co nám připomene někoho jiného nebo dokonce nás samotného. Tohle je originál a těžký originál. Sama si ho dávám stranou, protože ho chci vidět ještě jednou, abych mohla poodhalit další vrstvy, které jsou tam zcela jistě skryty. Sama ho považuji za silné, psychologické drama. Osamělý ostrov, kde se sejdou čtyři lidé, kde je každý sám sobě opuštěným ostrovem. Středobodem tohoto dramatu je psychicky nemocná Karin, ale nenechte se mýlit. Od ní mnohdy vychází myšlenky, které by nás samotné asi nenapadly, ale mají také svojí hloubku. " Výzva od kajda.l 2019" ()
Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
Tisíc a jedna z Bergmanových variací jak pronudit hodinu a půl. ()
Film začíná relativně poklidně, o Karinině nemoci se sice mluví, ale divák nevidí nic fatálního (někdo to může brát jako nudu). Avšak zanedlouho začne před jeho očima postupný dívčin rozklad projevující se úzkostí, slyšinami, přecitlivělostí, únavou, záchvaty paniky, návaly a stavy transu, přičemž Harriet Andersson to vše zdobí svým výborným hereckým výkonem. Na přetřes dochází i ostatní členové rodiny, ale ti vedle výše zmíněné herečky jakoby jen přihrávali. A ani v tomto díle si Bergman neodpustil otázku (ne)víry v Boha. Jako kaňky však působí 2 nesrovnalosti v podobě až příliš jasného vyjadřování hlavní hrdinky po podání uklidňujícího prostředku, stejně jako helikoptéra-sanitka, která tu fungovala jako taxík na počkání. Každopádně solidní 4* si film zaslouží. ()
Dnes lze sledovat již uzavřenou monumentální filmografii dalšího velkého Skandinávce. Je možné činit obecnější závěry nad dílem mimořádného tvůrce stříbrného plátna. Je pozoruhodné, že autor tak plodný je i tvůrcem dělným, že oddán vlastně jednomu tématu, kterým je individuum, drcené mlýnskými kameny naší doby, si zachovává nejen řemeslnou kvalitu, ale i mimořádnou invenci. Tragédie mladé ženy Karin, postižené postupující duševní chorobou (počínající schizofrenií?), která vrcholí viditelným rozpadem osobnosti v závěru ZRCADLA, je i velkou - a beze zbytku využitou - příležitostí další méně známé bergmanovské herečky Harriet Anderssonové. Až do - byť nedokonaného - incestu přerůstající vztah s mladším, zřejmě literárně nadaným bratrem jen uzavírá minisvět ostrova, samoty a 4 lidí, kteří v několika málo dnech, spíše hodinách prožívají mimořádné drama, jež je jen zdánivě zanechává nedotknutými. Že prostřednictvím lidských osudů Bergman dohlédá do obecnějších témat lidského bytí, je druhou samozřejmostí jeho tvorby. (Je pochopitelné, že milovníci triviální akčnosti nebudou po zhlédnutí filmu nadměrně nadšeni.) Velkolepý celek jedinečného díla je i v tomto případě obohacen o démant nepomíjející krásy a hodnoty. ()
Dievčina menom Karin potrebuje ústavnú starostlivosť a predsa je doma. Otecko intelektuál sa trápi jej stavom a píše knižku. Dokonca odíde na tvorivý pobyt do Švajčiarska (odkiaľ sa na začiatku filmu vracia), čím dáva jasne najavo, kto je pre neho najdôležitejší. On sám. Manžel Kariny je lekár, no utrápenej duši pomôcť nevie. Brat by sestre pomohol, ale bojuje s vlastnými ťažkosťami. Problémy intelektuálov a lekárov, ich potomkov v typicky pochmúrnom bergmanovskom ladení. Bez východiska. Teda ak za východisko nepovažujete permanentnú ústavnú starostlivosť o mladého, fyzicky zdravého človeka. ()
Bergman točil jeden film pořád a neustále dokola a už poprvé to byla trochu nuda, ale prochází mu to, zdá se, dál... každopádně mi Ingmar (opět) připomněl, jak dokáže být film o hovně. ()
Bergmanův styl vyprávění je mi bllízký. Zde je zrcadlo nastaveno na jednu poklidně vyhlížející rodinu. Otec, jeho syn a dcera, její manžel, odříznuti od civilizace, uzavřeni do svého světa na ostrově. Znánlivě banání činnosti a rozhovory postupně odhalují vztahy, zranění i napětí mezi čtveřicí. Zaměřeno je hlavně na Karin, která trpí psychickou poruchou, ale afektivní jednání a náhlá změna nálad je patrná i u otce a bratra. Nemocná je obklopená třemi milujícími muži, každý z nich může být jistou oporou, ale stejnou měrou může být z její strany ohrožen. Deresivní nálada a vnitřní nejistota je podtržena vypracovanou kamerou, která si hraje se světlem a stíny. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií ()
Čriepky čistého šialenstva. Totálna duševná dezintegrácia, ktorú predvádza hlavná hrdinka, je jedným z najlepších zobrazení mentálnej poruchy na filmovom plátne. Tu sa aj dá veriť, že Boh v podobe pavúka vyšiel spoza tapety a pokúsil sa ju znásilniť. Pre mňa ale ešte fascinujúcejším elementom je nehasnúca láska jej manžela. Také niečo nie je ľahké. Hoci aj samotná láska sa podľa niektorých psychiatrov dá čiastočne charakterizovať ako duševná choroba, zamilovaní jedinci údajne vykazujú určité príznaky schizofrénie. Každopádne, ďalší ťažkotonážny psychologický film. A divadelná hra napísaná Minusom nemá chybu! ()
Áno, ďalší Bergmanovský "psychický teror a nápor na city". Tentokrát sa poháva s hraničnosťou normality versus abnormality a existenciálnymi témami. Úprimne musím priznať, že s témou a s akou takou pointou vyrukoval až v samom závere filmu, okrem posledných 30 minút to bolo v podstate dosť nudné a o ničom...Nemôžem si odmyslieť začiatočnú "fimovú vatu", preto len priemer tentokrát. ()
Stojím pevně za Bergmanem a respektuji jeho tvůrčí myšlení, v tomto případě hledání lásky a boží naděje skrze duševní utrpení milovaného bližního, ale Jako v zrcadle mi až moc nápadně připomínalo melancholické snímky Michelangela Antonioniho. Ukrutně vleklé tempo, spousta existenciálních dialogů, dlouhé detailní záběry na obličej klíčové ženské hrdinky a hlavně spousta povinné tématické vaty, která vyplňuje prázdný prostor v jednoduchém, ale zbytečně nafouknutém příběhu čtyř postav. Opět oceňuji mystickou formální úroveň a působivou hru stínů, ale obsahově jsem zklamán - zápletka kolem těžké duševní choroby vypadá zajímavě, ale v souhře s tradičně neuchopitelnými charaktery svých postav, více racionálních než emocionálních, působí dost neuvěřitelně a falešně. Kéž by Ingmar raději napsal trochu více uvolněných komedií, Úsměvy letní noci mě oslovily daleko více.... ()
Bože, tolik depresivity jsem hodně dlouho nezažil (jestli vůbec někdy)! Každopádně mi Bergman připomněl, jak obrovskou sílu má film. ()
Seversky chladné, temné a depresivní. Na takový film je zapotřebí člověka. Ne každý je schopen jej přijmout bez výhrad. Když se to ale podaří, je to radost. ()
Typická Bergmanova komorná dráma, ktorá cez postavy, dialógy a jednotlivé situácie rozoberie problém až na kosť. Každá postava je tu čo sa charakteru týka unikát a bolo zaujímavé sledovať ich vzájomnú konfrontáciu. Po psychologickej a dramatickej stránke to bolo brilantne vymyslené, teda až na ten záver. Ten mi sem akosi nesadol a možno si to žiadalo ešte aj pár minút na hlbšie rozobranie pointy a dovysvetlenie pár vecí. 80/100 ()
Čtyři osamělé bytosti na osamělém ostrově debatují o Bohu, o umění a o nevyléčitelné psychické chorobě jedné z nich. Je to celé jistě hluboké a má to přesah, ale já jsem se Bergmana někdy během dospívání zřejmě přejedl, protože teď už ten chmurný severský existencialismus téměř nemohu snést. Míjí se mou zkušeností; nelíčí svět, jak ho znám. Zaujala mě postava spisovatele, který si příliš pozdě uvědomuje, co všechno ztratil, když všechno – včetně svých nejbližších – obětoval na oltář umění. Jeho jen naznačené prozření stejně jako nečekaný záblesk naděje na závěr potěšily, ale ani tak jsem si film nezamiloval. ()
Už jsem to psal. Ingmar Bergman je ve světě filmu pojmem. V tomhle ohledu jsem ale filmovej barbar a Through a Glass Darkly je teprve třetím filmem co jsem od něho viděl(alespoň se mám pořád na co těšit a co objevovat). I zde Bergman divákovi předkládá silný drama. Tentokráte psychologický rozklad osobnosti trpící schizofrenií. Slabší 4hvězdy. ()
Necelé dva dny, a přesto jako celý život. Bez mrknutí oka tu klasičtí i nárazoví bergmanovi herci sehrávají hru o naplnění lidských představ. Jsou lákavé, ale děsivé...zvrácené, málem incestní. Karin___zajatá ve svém těle a mysli bloumá kolem zdí, ve kterých hledá odpověď pro svou existenci. Raději nalézt neměla. Minus___talentovaný poeta toužící po pozornosti, ale také slabý chlapec ovládaný psychicky nemocnou sestrou. David___(ne)dobrovolný pokrytec, milující své bližní stejně, jako sebe a svou profesi...tíha na jeho srdci je proto velmi velká. Martin___oběť, snažící se pomáhat, pochopit, léčit...v jeho srdci svádí boj marnost s nadějí. Bergman opět vše rozbíjí na atomy, aby nakonec přispěchal s rychlým řešením. A proto můj plný počet odletě společně se závěrečnou helikoptérou. ()
Naprosto dokonalý film a troufnu si tvrdit, navzdory obecnému názoru, že velmi pozitivní, na Bergmana až nezvykle. Předně klobouk dolů před tím, jak pečlivě vytvořil své postavy - nejednoznačné jako život sám, přelévající se od pochybností k naději a zpět, ale přesto životných, uvěřitelných a pochopitelných. Navíc schopnost vytvořit tak životaschopné a sdělné drama s využitím pouze jednoho domu na ostrově, čtyř lidí, jedné lodi a jedné makety vrtulníku, bez nutnosti explicitních a rádoby realistických záběrů, to je už podle mne umění nejvyšší. Nu, co tu máme jako hlavní téma? Nemožnost lidí komunikovat mezi sebou. A jako vedlejší pak... Schválně, napadlo vás někdy, že Karin není šílená? Bergman musel číst nějaké vlastní životopisy světců. Tam je to podobné. Čím blíž jste skutečně Bohu, tím rozervanější jste. Se píše v těch knihách. Žijete v hmotném světě této planety a lidí na ní, ale vaše duše už je v jiných sférách. A vy pak připadáte všem kolem sebe jako blázen. Jste mimo realitu. Jako Pavla Bušová (můj Honzík, pokud to bude číst, pochopí) nebo Terezie z Avily, Terezička z Lisieux, Jan z Kříže nebo Padre Pio (pro ty ostatní). Závěrečný dialog je naprosto geniální. Jak to o lásce směšné i vážné, tak to, že Karin díky lásce jich všech byla obklopena Bohem, tak po závěrečné překvapivé a ulehčující konstatování, že „otec se mnou mluvil!“. Protože každá z těch postav má nějaký problém, který teprve postupně odkrýváme. Otec prahne po slávě, ale uvědomí si, že jeho život je prázdný stejně jako jeho vymyšlené knihy bez náznaku skutečnosti a že opomíjel sebe i své děti; Minus kromě problémů se sexualitou, kdy se bojí žen, protože to představuje sex a on se ho bojí jako můj starší syn - dokud nedojde v tom vraku k přechodu do jiné reality, tak kromě toho trpí nedostatkem zájmu ze strany svého otce: tak rád by si s ním povídal o svých problémech, tak rád by ho měl chvilku pro sebe! A protože to nejde, vymyslí a zahraje mu divadelní hru - což je naprosto neotřelý a dokonalý prvek, který jsem nikde jinde neviděl. O Karin už jsem psal, takže zbývá její manžel Martin, skvěle vystižený dokonalým Maxem von Sydow. Ten na vše jde logicky, je pravým opakem duchovní Karin, v lásce vidí jen ten sexuální podtext, a chybí mu jistá podvolenost manželky manželovi. Ale jeho hlavním problémem je, že neumí na věci pohlížet z nadhledu, bez odkazů na rozum a vědu, jinak řečeno mu chybí víra, i když její nedostatek dokáže rozpoznat u druhých. Myslím, že tady Bergman popsal sám sebe. Jinak je vidět, že Bergman měl ženské dokonale přečtené - chvílemi jsem měl u některých scén ze začátku filmu pocit, že koukám na vlastní manželku a její naprosto nelogické chování, resp. říká se tomu ženská „logika“. Určitým způsobem je film i o oběti, často pro vyšší účel: otec chtěl spáchat sebevraždu (oběť), ale díky náhodě, že auto chcíplo, si uvědomil, že tu musí být pro své děti; Karin obětuje manžela kvůli Bohu. Trochu mi vadily inscenační kiksy (v noci je v pokoji otce v jednom záběru okno otevřené, ve druhém zavřené; při scéně s Martinem a otcem na lodi je vidět stín kameramana; ta maketa vrtulníku je až moc okatá) a nelíbila se mi scéna incestu, ale to jsou fakt drobnosti a v případě incestu to mělo svůj důvod nakonec (muselo dojít k něčemu velmi neobvyklému, aby to vyšinulo tu dosavadní uplichtěnou vazbu). Vynahradily mi to jiné scény - nejen v tom prázdném pokoji, ale třeba noční pohled z okna na moře - mělo to v sobě všechny ty pocity, jaké mělo mít. A líbilo se mi, jak Bergman dokáže umělecky inscenovat prosté chvíle našich životů (třeba jak si Martin stříhá večer před spaním záděru), v tu chvíli jsem byl v Poděbradech u babičky kluků, obyčejný večer, jistá pohoda, klid jednoho obyčejného, ale vlastně neobyčejného večera - a tady v té scéně ta atmosféra toho všeho byla. A je tu ještě jedno drobné podtéma (vida, jak mnohovrstevný ten film je!), a to otázka pravdivosti či vyprázdněnosti umění, odtrženosti od reality a skutečného života. --- EDIT: Vlastně v tom filmu všechny postavy dopadly dobře. Martinova víra v logiku a vědu je nahlodána a začíná vidět i duchovní část života. Otec zjistil, že jeho díla jsou prázdná sláma a že by měl najít vztah k dětem. Minus přijme sexualitu jako běžnou součást života a navíc konečně může mluvit s otcem jako rovný s rovným (trochu mi to připomnělo Comeback, když Lexa říká Simoně: "A mami, mami, ty se mnou mluvíš!"). A Karin má, co chtěla, protože nedokázala žít ve hmotném a duchovním světě současně, tak se rozhodla jen pro ten duchovní, i když to znamená pobyt v blázinci. Ale K-Pax byl taky blázen, že? ;-) () (méně) (více)