Ošklivost
Repulsion
Hnus
Režie:
Roman PolańskiKamera:
Gilbert TaylorHrají:
Catherine Deneuve, Ian Hendry, Helen Fraser, Valerie Taylor, Mike Pratt, Yvonne Furneaux, Roman Polański, Renee Houston, James Villiers, John Fraser (více)Obsahy(1)
V londýnském bytě spolu žijí dvě naprosto rozdílné sestry Helen (Yvonne Fourneaux) a Carol (Catherine Deneuve). Společenská Helen nachází plné uspokojení v milostném poměru s ženatým Michaelem (Ian Hendry), Carol, která se straní mužů a lidí vůbec, pracuje jako manikérka. Když Helen odjede s milencem k moři, přestává se její osamělá sestra kontrolovat: omluví se z práce pro nemoc a uzavře se ve svém bytě, soužená hrůznými sexuálními sny...
Režisér Polanski vytváří hororovou studii mentálního rozpadu osobnosti dívky, zatížené sexuálními zábranami. Snímek, který u nás nebyl nikdy uváděn (leda výjimečně v Ponrepu pod názvem Ošklivost), obsahuje drastické sekvence násilí a děsu, nikterak je však nekomentuje a neanalyzuje: kamera zachycuje děj tak, aby divák vnímal obraz z úhlu pohledu labilní Carol, a tak se stávají její hnus a samota také jeho hnusem a samotou. Šílenství se ve filmu nejeví jako osud jedince, nýbrž jako choroba celé společnosti. Film, který napsal sám Polanski se svým dvorním scenáristou Gérardem Brachem, získal na MFF v Berlíně 1965 Stříbrného medvěda. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (226)
Velmi atmosférický film, ve kterém Polanski pomocí zdařilé práce s kamerou, hudbou a střihem dokázal velmi sugestivně znázornit pocity mladé zakřiknuté dívky, která ve svém prázdném bytě zvolna propadá šílenství. ()
(1001) Tenhle film je osoba, která ráno vstala, vybrala si květované šaty, vykašlala se na culík, vyčistila si zuby, ukousla z rohlíku a potom ho položila zpět na stůl, vyšla z bytu a vydala se po Ruské ulici, protože ji to zrovna tak napadlo. A nezabočí na jinou, i kdyby všichni chtěli, aby zabočila. - Další z iniciačních filmů "perverti jsou taky lidi", i když se zejména soustředí na tu část věty "perverti jsou". ()
Přerostlá holčička Deneuve čučí hodinu a půl do blba, v lepším případě na praskliny na zdech. Bolestně pomalá evropská artovka. ()
Zneklidňující Polanskiho studie paranoi s tehdy mladičkou kráskou Catherine Denevue - BTW kam se na šarm hvězd šedesátých let hrabou dnešní, mnohdy laciné, krásky! ()
Polanski a jeho maximalizácia minima. Látka, z ktorej by za iných podmienok a z iného uhla pohľadu nezostalo nič, len celoluidová hatlanina. Polanski nám predstavuje príbeh, ktorého účelom je silné znepokojenie a rozrušenie, ktoré príde ku koncu, po pomalom, no skvele naštartovanom rozjazde s ladením obyčajnej drámy. Látka, ktorá diváka nevydesí nezmyselnými a často neúčinnými ľakačkami dnešnej doby, či brutálnymi explotation zábermi, ale udrie vždy presne tam, kde to dokážu len tí ozajstní majstri napätia. Len škoda, že si tak kvalitný námet nenechal na neskôr, keď mohlo byť spracovanie ešte kvalitnejšie. Hercov sa to však netýka. 80%. ()
Mám dojem, že si režiséri radi berú na paškál vnútorné problémy žien, ich feministické sklony, večné útoky samoty, bolesti, zúfalstva... Sme melancholické stvorenia, takže si to môžeme dovoliť :) Carol je zosobnením duševnej trosky, ktorej sa priam bytostne dotýka každý mužský pohľad, mierna náklonnosť či túžba po zblížení sa. Trpiaca introvertka obkolesená tieňmi deprimujúcich stien, postupne šalie a stráca pojem o čase a priestore. Psychická analýza vnútornej roztrieštenosti, ktorá je pre osamelú ženu priam charakteristická. Námet rozhodne zaujímavý, no mrzí ma, že občas tento film skĺzol do neželanej nudy. Väčšie množstvo obsahových perličiek by mu rozhodne prospelo. PS: Catherine Deneuve ma katapultovala do sedadla. Ktorá iná herečka by sa dokázala tak úprimne vcítiť do trápenia svojej hrdinky? ()
Solidní psychárna s párem skutečně hnusných scén a skvělou Catherine Deneuve. Bohužel snímek nedokáže bavit po celých 100 minut a místy se dostavuje silný pocit nudy - námět tak na 50 minut. Jeden z průměrnějších (tj. horších) Polanského filmů. 55%. ()
Po tomhle filmu dostanete chuť ne na jednoho, ne na dva, ani na tři panáky, ale rovnou na celou flašku. ()
Ze začátku sledujeme sesterskou partii; černá versus bílá. Jenomže po pár minutách se vybarví, že ta bílá asi nebude tak nevinná, nýbrž zčernalá zkažeností. "Sladká hudba, tlumená světla, trocha ginu s citrónem..." a každá je povolná, ale tahle ne. Tato slečna je hořké sousto. Je sex opravdu tak velké tabu? Nebo to z něj dělá společnost? Roman Polanski s tímto tématem laškuje už dlouho nebo spíš ještě dlouho bude. Tentokrát vše rozpracoval do úplné krajnosti, až do totálního šílenství, rozpadu osobnosti a hnusu. Minimální hudba zahušťujé tíživou atmosféru. Vše plyne pomalu, ale všichni víme, jak to dopadne. Tikající budík vše podtrhuje. Catherine Deneuve je výborná, kamera ji jenom hltá. Vizuální stránka komorních šíleností je nadprůměrná a odpovídající veškerému dění. Závěrečná promenáda bytem alias estráda sousedů je krásnou kritikou společnosti. ()
"Ten, kdo žije osaměle, se musí sám k sobě chovat slušně a s dávkou hrdosti, nechce-li klesnout v očích toho posledního člověka, který mu zbyl, totiž v očích sebe sama." Eduard Petiška. Pokud jste ke konci neprocitli, hluboce vás lituju... ()
Brilantní studie šílenství jistě nesedne každému. Psychologické drama se postupně mění v halucinogenní horror. Přesvědčivou C.Deneuveovou snímá šerosvitná kamera se smyslem pro detail. Oko - do duše okno...tak se film začíná i končí. Minimální nepříjemný hudební doprovod je střídán tichem nebo rozličnými zvuky (telefon, domovní zvonek, zvony, tikot hodin, kapání vody...). Snímek plný symbolů (rozkládající se králík) a metafor (pukající stěny). Zdařilá práce se svícnem a břitvou. Deformace obrazu. Ruce rostoucí ze stěn. Znásilnění. Samostatná dějová linka v druhém plánu obrazu (autonehoda, příchod sousedky ad.). Nejednoduchý film velkého režiséra vyžaduje trpělivost a spolupráci diváka. A vůbec nezestárnul! ()
♫ Jsem holka magor a vostrá jako břitva… ♫ Film na mě bohužel neměl zamýšlený účinek.No spíš na mě neměl téměř žádný. A to i přesto, že jsem si atmosféricky změnil barvu titulků na zelenou. Scéna s dělníkem mi připomněla film od Brazzers s Tory Lane: "Get in there you blue collar mother fuckers, you minimum wage bitches, pay your fucking taxes." ()
Jeden z nejzdařilejších Polanského kousků, ve kterém jako hvězda hnusu září krásná Catherine:-) ()
Filmařské kvality i úmysly nezpochybnitelné, ale k vysoce sugestivnímu zážitku má Hnus pořád daleko. V neúprosné subjektivizaci vůči hlavní hrdince podobně laděné jako pozdější Rosemary, která ale měla vynikající Miu Farrow, zajímavé vedlejšáky a emocionálně silný, perfekcionisticky gradující vývoj. Repulsion má sice krásnou, ale herecky nemotornou Deneuve, a bezpochyby vynalézavou režii, která však nedokáže zcela zastínit šíleně zdlouhavou expozici a sám o sobě rutinní námět. Druhá půlka je ovšem zásluhou nepříjemné zvukové stopy a enormně sílícího pocitu mentální i fyzické izolace, vyvolané zmíněnou subjektivizací a promyšlenou prací kamery ve vztahu k bizarnímu prostředí, vskutku silnou filmovou zkušeností, kterou zpod kůže jen tak nevyškrabete. Škoda, že si takovou úroveň nedrží Polanski celou dobu... 70% ()
V poradí tretí Polanskiho film a spolu s Les Parapluies de Cherbourg lacná vstupenka mladučkej Catherine Deneuve, telesne vyvinutej, no herecky ešte v počiatkoch do seriózneho filmového sveta. Spoly amatérska, spoločensky nonkonformná štúdia ženskej psychiky vystavenej kontraproduktívnej spoločenskej debate o sklonoch mužského pokolenia k sexuálnemu násiliu ako parafráza na množiace sa prípady domáceho násilia v dôsledku masívneho emancipačného hnutia (v tej dobe ešte stále dobre vryté do pamäti mužov a žien po celom svete). Výsledkom je asexuálna, asociálna a introvertná mladá žena s tendenciou všetko skrývať a utápať svoj strach a paranoju hlboko v útrobách svojej mysle. Polanski vsadil na minimalizmus, eliminoval všetky nadbytočné prvky a nechal sa (zjavne) ovplyvniť čiernobielym výtvarným expresionizmom nemého hororu z počiatku 20. rokov (Kabinet doktora Caligariho). Klaustrofobické prostredie a vízie uprostred bytu, v ktorom sa hlavná hrdinka väčšinu času nachádza, sa pretvára vplyvom jej vnútorných pocitov. Polanski s radosťou využíva všetky možnosti, ktoré poskytuje expresionizmus a budovanie atmosféry prenecháva čiastočne tieňom, detailom, desivým výjavom, halucináciám a sugescii (opakovaná ilúzia znásilnenia). Taylorov kameramanský kumšt postavený na detailoch je vskutku na pohľadanie (že točil s Hitchcockom kontroverzné Frenzy a s Donnerom The Omen ma vôbec neprekvapuje). Znepokojivosť dolaďuje do záverečného štádia hudobná zložka (a teraz nemám na mysli ten príjemný mestský soundtrack, to vážne nie). Čo do amatérizmu by som vedel vytýkať len jedinej scéne, keď Carol zaútočí svietnikom na príchodzieho muža; tu sa najviac prejavujú podmienky, za akých film vznikal. Viac mi vadilo, ako je Repulsion egoistický a do seba zahľadený film, ktorý občas zabúda na také faktory ako je príbeh, logika či divák a nezdá sa, že by mu to vadilo. Zážitok je to však jedinečný a neopakovateľný, s jemnou a krásnou Catherine ako čerešničkou na chutnej torte. 85% ()
Jestli jste někdy zůstali zakuti v déletrvající samotě, pak vás tento film musí oslovit. Prožijete ho "zevnitř" pocitu Carol a ani si k tomu nemusíte přimýšlet sexuální deformace. ()
Hned, jakmile začne film cca minutovým detailním záběrem na pohybující se zornici v oku Catherine Deneuve, podbarvený silně sugestivní hudbou, je i každému filmu neznalému divákovi jasné, že ho nečeká žádná pohodová podívaná, ale set sakra duši drásající zážitek. Celý film je vlastně od začátku až dokonce dokonalou studií rozkladu osobnosti prostřednictvím paranoidní schizofrenie. Začátek tomu sice nenasvědčuje, ale je to jen prostředek k dosažení cílového efektu, kdy nás režisér nechává nahlédnout do běžného života hrdinky před propuknutím psychózy. Divák tak na začátku sleduje poněkud stereotypní příběh dvou spolu žijících sester, z nichž Helen (Yvonne Fourneaux) je aktivní života si užívající bohémka, zatímco její sestra Carol ( Catherine Deneuve) je sice krásná, ale tichá do sebe uzavřená, přecitlivělá, ustrašená osoba, bojící se života a mající problém navázat jakýkoli vztah. V tomto srovnání se Carol stává přirozenou hrdinkou, které divák fandí a přeje si, aby nalezla své štěstí, které nemá a které každý z nás chce mít. Tradiční příběhová kostra je však časem stále více nabourávána. Divák postupně zjišťuje, že vnitřní porucha, kterou Carol trpí je mnohem vážnější. Zatímco se o ní pokouší sympatický mladý muž, ona místo aby postupně odbourávala předsudky, staví další a další hranice, což je v rozporu s očekáváním a přáním diváka i tradičních filmových postupů. Divák začíná chápat, že její strach z mužů v jakémkoli sexuálním kontextu nabývá až patologických rozměrů. Přesto divák stále doufá v nějaký silný impulz, který bude znamenat pozitivní zlom v chování hrdinky, protože s ní soucítí a vžívá se do její role, což jde vzhledem k vhodnému provedení velmi snadno. Zlom následně skutečně nastává, ale negativní. Jakmile odjíždí Helen se svým přítelem na dovolenou, zůstává Carol doma sama a v samotě bytu propuká její psychóza naplno. V samotě hlavní hrdinky tak vnímáme jen jí a její psychiku ještě více a zcela se s ní sžíváme. Následují první scénky zhmotnění hrůzy stihomamu. Ve scénách znásilňování se režisér úmyslně vyhýbá jakýmkoli erotickým záběrům a jsou navíc promítány bez zvuku. Vylučuje tím jakoukoli míru sexuálního vzrušení diváka. Divák tak vnímá jen čisté utrpení, které snáší hlavní hrdinka a neztrácí s ní přímé duchovní spojení. Vskutku geniální myšlenka, která zabírá. Další významnou změnou v chápání celé situace divákem, je příchod Carolina nápadníka, který o ní jeví starost a chce jí pomoci. Celou dobu až do této chvíle divák žije v napětí a očekávání, že Carol bude od svých představ a duševní nemoci zachráněna prostřednictvím probuzení citu lásky. V momentě, kdy Carol přetáhne onoho muže svícnem po hlavě, dochází k uvědomění si strašné reality, že démon šílenství nelze porazit žádnými přirozenými prostředky. Od této chvíle již divák pouze sleduje další rozklad osobnosti dívky bez víry v jakoukoli záchranu. Z na pohled krásné drobné dívky se uvnitř stává monstrum a již není cesty zpět. Následují další halucinace trhlin ve stěnách, rukou vystupujících ze stěn. Další stihomam po kterém se Carol probouzí v křeči v rouše Evině někde mezi pokojem a obývákem. Zajímavým prvkem v celém ději jsou opakované záběry na klíčící brambory a na hnijícího z kůže staženého králíka. Na první pohled jde pouze o signály vzrůstajícího nezájmu hlavní hrdinky o reálný svět. Když se ale člověk zamyslí nad hlubším významem těchto záběrů, může si uvědomit, že jde vlastně o symbolistické metafory, které nám vizuálně symbolizují Carolin duševní rozklad. Je to vizuální zhmotnění neviditelného pomocí symbolů. Stejně jak se rozkládá její vnitřní já, rozkládá se i svět kolem ní včetně bytu, který se jí stává útočištěm i vězením zároveň. Za pozornost stojí též srovnání první a druhé vraždy. Jelikož postava domovníka se jako jediná v celém ději profiluje jako záporná, má divák pro druhou vraždu vnitřní pochopení, které je založeno na racionální úvaze. U první vraždy tomu tak není. Z toho plyne závěr, že démon šílenství si nevybírá a nedělá rozdíly mezi skutečným pokusem o znásilnění a upřímnou snahou pomoci člověku. To je názorná ukázka rozdílu uvažování normálního člověka a člověka trpícího duševní poruchou. Konec příběhu přicházející s návratem sestry. Následné hromaděním se zvědavých sousedů na místě činu, je jakýmsi varováním před lhostejností společnosti. Pozdě lidé projevují zájem o lidi kolem sebe. Většinou až když se něco stane a to už bývá pozdě. Když pak naleznou ještě žijící Carol pod postelí, je na pokraji svých sil. Nikdo v tu chvíli nezná celou pravdu. Tu zná jen divák, protože měl možnost si to prožít. Jen divák ví, že ona je vlastně oběť. Oběť nezájmu společnosti. Její tělesná schránka přežila, ale duše už je pryč. Závěrečný záběr na rodinnou fotografii, kde je Carol ještě jako dítě, je také geniální. Krom toho, že končíme tam, kde jsme začali, tj. detailním záběrem na oko hlavní hrdinky (tentokrát již jen pohled na fotografii), jde o jakousi výzvu k zamyšlení pohledem do minulosti. Nebyl náhodou psychický stav Carol ovlivněn traumatem z dětství? Na celém filmu není nejděsivější ztvárnění jednotlivých scén a šoků, ale dokonalá perzonifikace diváka s hlavní hrdinkou. Ani ve stádiích nejtěžší psychózy se divák nedokáže od mysli hlavní hrdinky odpoutat. V tom je vidět skutečné Polanskiho mistrovství. Měl i dobrý odhad při výběru herečky. Catherine Deneuve tento typ rolí velmi seděl (myslím výsledkově). Když se nad tímto filmem znovu a znovu zamýšlím, nahání mi ještě větší strach než při samotném sledování. Polanski ve své anglické prvotině nasadil při detailním studiu paraniodní psychózy laťku tak vyskoko, že ji dodnes nikdo nepřekonal a hned tak asi nepřekoná. 95% () (méně) (více)
Psychologický film o té nejšťavnatější frigidě, jakou jsem kdy viděl. Ona Catherine Deneuve je popravdě asi tím hlavním, kvůli čemu jsem se na to vydržel v pohodě dodívat až do konce. Když říkám frigidní ženská, tak tomu asi ještě přidávám, protože on ten film je o krásné ženské, které se tak hnusí muži, že z té své alergie na chlapy zmagoří. Kdyby tam nebyl takový kus, jakým Deneuve kdysi bývala, tak bych si asi tak od 15 minuty přál, ať si ta husička podřeže žile, nebo si hodí mašlu hned na začátku, abych se já mohl místo tohoto věnovat něčemu jinému. Psychologická stránka filmu, pomalá Polankého kamera a jedna super scéna s břitvou jsou atributy, proč na film mrknout, ale já ho hodnotím pouze jako průměrný a doporučil bych daleko více Possession. ()
Polanského minimalistická štúdia postupného rozkladu ženskej psychiky na podklade sexuality a domáceho násilia. Domáce násilie a dominanciu muža možno postrehnúť ani nie tak v explicitných násilných sexuálnych scénach hlavnej hrdinky ako skôr v partnerskom vzťahu jej sestry Helen, ktorá je s mužskou dominanciou evidentne zmierená. Protikladom toho je jej sestra Carol (nádherná C. Deneuve), ktorej podvedomé odmietanie mužskej dominancie a asexualita prerastá až do... Pekná, psychologická dráma s miernymi hororovými prvkami od tohto skvelého režiséra. 75/100 ()
Související novinky
Edgar Wright chystá psychologický horor
Britský režisér Edgar Wright (Baby Driver, Jednotka příliš rychlého nasazení) čerstvě prozradil detaily o svém příštím filmu. Tím by měl být psychologický thriller/horor odehrávající se v Londýně,… (více)
Psycho Film Praha 2009
„Psycho Film Praha“ je filmová přehlídka zaměřená na projekce filmů s tématy z oblasti psychiatrie, psychologie a sexuologie. 5. – 7. června 2009 se uskuteční už třetí ročník přehlídky, jehož zvolené… (více)
ROMAN POLANSKI, HNUS (1965). CATHERINE DENEUVE SAMA DOMA. Černobílá hrůzostrašná historka o světle a stínu. ___ Carol, váhavě, bez zjevného cíle, kráčí ulicí. Zvědavé oko kamery z neuctivé vzdálenosti nervózně zkoumá její duchem nepřítomný pohled. Obraz se jemně pohupuje v rytmu jejího kroku. Bez dechu sledujeme neznatelné záchvěvy – tváře i rozpuštěných vlasů. Vše podbarveno nervními jazzovými tóny, Sirénami chaosu dění uvnitř londýnské City. Elektrizující, napjatá atmosféra naznačuje, že postačí jediný nepatrný zádrhel, a 'cosi' exploduje. ___ Vypozorovali jsme tolik, a přece nejsme o mnoho moudřejší, v čemž se nelišíme od naivních mužů, kteří se s Carol setkávají. ___ Carol má v sobě pramálo z Evy. Ženy, kterou by muž mohl posvém ovládat. Nedaří se to ani divákovi. V Carol se v podání podmanivé, mladičké Deneuve Polanskimu daří vyvolat napovrch ducha nespoutané Lilith – (apokryfní) první ženy Adamovy. "Nechci ležet pod tebou“. Hrdé ženy, kterou Starozákonní Bůh - po té, co si na ní uražený Adam postěžoval "výše" - zatratil a vyhnal. Žena, která je odjinud. To proto ten nepřítomný pohled. ___ Kus téhle Lilith (na just!] zůstal v každé jedné z Vás. Znáte ji dobře. „Posvátná děvka“ uvnitŕ Vašich těl, co si bere, co chce. Co odmlouvá. A křičí: Tak dost! Co muže zpraží jediným pohledem. Nebo v jediné vteřině sežehne plamenem vášně… Téhle nepokořené ženě vzdává Polanski svým filmem hold.___ Svědčí její nepřítomný pohled o počínajícím šílenství? Tuze morální kategorie. Slovo, kterým lze lhostejně přikrýt cosi, co je jiné povahy. Lilith v těle Carol je především sama. Cizinka. Nepochopená. Příliš krásná pro svět vezdejší. Sama v anonymním, rušném, odcizeném městě. ___ Střevíce ležící uprostřed pokoje. Nesebere. Neuklidí. Už tu stejně není nikdo, kdo se dívá. Samota se mění z metaforické ve faktickou. Ostentativní mlčení. Zatažené závěsy oken. Čas odplývá.Kam asi...? Carol poprvé v životě dělá, co chce. A taky nedělá, co se jí nechce. A blíží se umanutě k bodu, z něhož již není návratu… ___ Jak říká Michel Tournier: druzí lidé jsou jako majáky, které kolem sebe vytváří světelné ostrůvky. Co se stane se světlem a všemi jeho myslitelnými odstíny, když tu „ti druzí“ nejsou? Kam tohle světlo nedopadá, tam vládne bezedná noc. Pak neživé věci ožívají. V zrcadlech se zjevuje, co není. Černá a bílá. Světlo a stín. Ostré surreálné záběry z neočekávaných úhlů. Atmosféra budovaná z nespatřeného. Promlouvá, co je mimo záběr. Umlčovaná zvuková stopa evokuje snový, halucinovaný charakter prožívání. V této fázi se filmová "řeč" proměňuje v dokonale sehranou symfonickou skladbu. Nikdo se nedívá. Bůh by mohl. Kdyby se uměl zastydět... ___ Post scriptum: Ještě teď si vzpomínám, jak jsem za velkou louží na ten film zíral v rámci výuky poprvé. Jako tele na nový vrata. Kladl jsem si spoustu nesmyslných otázek, a nenašel vůbec žádné odpovědi. Mezitím jsem něco málo prožil, a tentokrát už se skvěle bavil :) ___Hnus (1965) je první z trojice filmů ze 60. a 70. let, ve kterých Polanski prozkoumává domnělá (i reálná) ohrožení, jímž jsme vystaveni při pobytu ve městě, chtělo by se upřesnit: v městském bytě (Rosemary má děťátko (1968), Nájemník (1976)). Více o skvělém soundtracku: Chico Hamilton ( http://www.dougpayne.com/repulsio.htm ). ___ Ještě jedno post scriptum: Text věnuji všem nespoutaným ženám, co si i dnes udržují zvyk ke všemu čichat a naslouchat svým divokým instinktům.. … Zajímavé komentáře: Jeanne, Jordan. Komentář unaveného profesionála postiženého žalostnou slepotou: Djkoma. () (méně) (více)