Mank

V prvních minutách, ne-li vteřinách, mě ohromilo, jak Mank vypadá - doopravdy jako před 80 lety natočený, krásně zrestaurovaný film, který se letos dostal na Netflix (a bohužel ne do kin, kde by mu to TAK slušelo). A nejlepší na tom je, že mě to ohromení nepustilo do konce filmu, který je navíc skvělý i co do scénáře, herců (Gary Oldman je ještě lepší než si myslíte), hereček (kouzelné Amanda Seyfried a Lily Collins) a hudby (netypičtí, ale výborní Reznor a Ross). Jestli nebudete mít chuť si před Mankem pustit Občana Kanea, tak po Mankovi ano. A potom si nejspíš pustíte zase Manka. (04.12.2020)

Formálně precizní a jazykově vytříbený snímek o tvorbě scénáře k Občanu Kaneovi. Nenabízí bohužel krom dobového kontextu nic moc nového. Fincher točící podle scénáře svého otce opečoval srdeční projekt ve všech směrech a prezentace tématu stylem srovnatelným s filmy čtyřicátých let minulého století je rozhodně na místě. Nejde poznat rozdíl. Herci do jednoho skvělí. Hudba je dokonalá, Reznor a Ross brutálně umírnění, poslušně slouží příběhu. I když bylo zvláštní poslouchat Trentovu typickou hru na piáno u filmu, který se očividně musel natáčet před osmdesáti lety... (06.12.2020)

Původně jsem dal o hvězdu víc, protože Fincher, ale pak se mi to rozleželo v hlavě a ten film si to nezaslouží. Tady můj oblíbenec zcela nečekaně spadnul do nudného rádoby pseudo umění s věčně ožralým a blábolícím hrdinou kterej mi byl ukradenej a ukradený mi je i to jak nakonec z deliria dokončil svoje vrcholné dílo které jsem jenom tak mimochodem neviděl a nikdy neuvidím. Tohle prostě nebyl Fincher jak ho znám a nebylo to poprvé, tak já doufám, že naposled. Po perfektní zmizelé kdy jsem měl pocit, že je opět ve formě jsem tohle nečekal.15% (14.12.2020)

Nie, nie je to žiadna "veľká retronádhera", žiadna vyumelkovaná nápodoba a "fetiš" z dôb niekdajších. Mank je presným opakom prívlastkov, ktoré mu tu mnohí dávajú. Je filmom komplexným, náročným, značne deziluzívnym a v neposlednom rade až šokujúco aktuálnym. Tak, ako (pre mnohých pochopiteľne značne nedivácku, čo je aj dôvodom hodnotenia) ústrednú tému zasadzuje do omnoho širšieho spoločenského a politického kontextu, aj formálne postupy a motívy ktoré preberá ako zo samotného Občana Kanea, tak obecnejšie klasického Hollywoodu len neprejíma, ale používa ich veľmi inventívne a často kontrastne vo vzťahu k svojim predobrazom. To všetko je súčasťou sofistikovaného kritického obrazu systému a priemyslu, v ktorom sa Mankiewiczova pokrútená figúra pohybuje. Je paradoxné, že jeden z najpozoruhodnejších filmov o filme poslednej doby v skutočnosti pojednáva o niečom úplne inom. A práve ostrým strhnutím ružových okuliarov sa vymedzuje voči skutočnému (klamlivému) fetišu, akým je The Artist. Ale vlastne ani neviem, prečo sa tu rozpisujem, keď už všetko perfektne a do detailu napísal Bluntman. Každopádne film, ktorý si ako divák znovu asi tak skoro nepustím, a zároveň vynikajúci Fincher, opakovania ktorého sa z analytického hľadiska už teraz neviem dočkať. P.S.: Príde mi tiež príznačné, že samotný Mank vznikol mimo "továrne na sny", a zároveň s mierou kreatívnej slobody nie nepodobnou voľnej ruke, ktorú kedysi dostal Welles. Produkčné pozadie tak vlastne brilantne dopĺňa celkový kontext a výpoveď snímky. (09.04.2022)

No a co, že to vypadá jako by to spatlali v roce 1940! No a co, že to předabovali přes plechovku od fazolí, aby to i znělo jako z roku 1940! No a co, že všichni ti panáci hrají jako o život a vypadají a pohybují se téměř totožně jako jejich předlohy z roku 1940! No a co, no a co, no a co, když je to bestiální nuda k posrání o nesympatickém dědkovi, který se tváří a mluví, jako by právě vylízal Adinu Mandlovou, a jenž jakože píše scénář k už tak přeceňovanému a prudivému Občanu Kejnovi, přičemž zažívá všeliká naprosto strhující dobrodružství. Například třeba večeří, leží v posteli, jede v autě Holým Údem roku 1940, unyle a nezáživně žvaní s prominentními židy nebo dokonce naprosto dechberoucně diktuje stenografce text. Bez dramatizace, bez příběhu, bez nápadů a totálně bez koulí, jen vyňuňané až do posledního hřebíku z roku 1940. A to jsem toho Finčra míval tak rád, než znolanovatěl a začal točit egomasturbační sračky pro hloupé snobské pozéry (mrk, mrk, Marku), artové hnědopichy a technohoniče nad dobovými kulisami. Tak s tímhle jdi do prdele, Davčo! Film má být především zábava a mě opravdu nikterak nerozptýlí dvě hodiny ve smyčcce čumět na, byť technicky dokonale retropřetočený, Příjezd lokomotivy, nebo na to, jaxi Burian nekonečných 131 minut sáhodlouze, ale autenticky!!! voskoval kníra, než se postavil k pokladně! To si příště raději večer infrákem nasvítím špajz a budu s nadšením do úmoru pozorovat, jak mi v něm nádherně dobově a černobíle plesniví cikorka po dědkovi, kterou v roce 1940 koupil u Meinla a jež se v naší rodině z úcty k předkům jakožto cenný historický artefuckt dědí z generace na degeneraci, a to až do doby, než ji nějaký zadek prohlásí za dávno prošlé plesnivé svinstvo a spláchne do hajzlu. (07.12.2020)