Poslední tango v Paříži

Poslední tango v Paříži je hlavně o vášni. O vášni, která buď je nebo není. Když není, většinou láska příliš dlouho nevydrží a za moc nestojí. Když je, je fantastická, ale dokáže taky napáchat hodně škody. Marlona Brando a Marii Schneider taková zničující vášeň ve filmu potkala a stálo to za to. Stále jsem si říkala, jak tohle jenom může skončit, aby to tvůrce nepodělal. A povedlo se velmi dobře. (09.08.2020)

Tento film předchází jeho "legenda". Ještě před shlédnutím se o něm často píše a je zapsán ve Zlatém fondu(kvůli tomu, že jsem ho tam našel jsem se na to podíval :)) . Mistr Brando hraje skvěle. Tomu neberu. Kontroverznost a jisté znechucení sexu (prsty v zadku, máslo již zmíněné v jiném komentáři) z toho dílka dělají spíše nadprůměr než geniální umělecké dílo. Snaha o to být umělecký je viděna od prvního příletu kamery a nastínění všech možných záběrů. Kontroverznost je zde patrná možná někdy až moc. Láska a sex. Tyto dvě věci se zde silně vylučují, ale přitom mají k sobě nejblíže. Není to jedno? Každý si udělá vlastní úsudek. Mě se film líbil a bude ještě hodně takových názorů, ale i opačných. Na tom mi nezáleží, vždyt jsem neznal ani jeho jméno.... :) (20.10.2004)

Na svoji dobu asi krapet odvážnější (scéna s máslem je dokonalá!), ale celkově bohužel nijak zvlášť uchvacující romance. Jiskření mezi ústřední dvojicí bylo fajn, vždy jsem se těšil, co ti dva při svém dalším setkání v bytě zase vymyslí, bohužel to přerušoval současně probíhající vztah hlavní hrdinky s pomateným přítelem-režisérem, který měl asi oslavovat zapálení pro film a zároveň diváka rozesmát, ale mě tahle linie vůbec ne(po)bavila. Flashbacky, které člověku otevíraly nitro rozervaného muže, se mi líbily, ale co se týče scény s ním a mrtvolou jeho manželky, která zjevně dýchala a dokonce i mrkla…to byl naprostý kameramanův amatérismus, který emocionálně obnažujícího se Branda nechal vyznít téměř do ztracena. A konec, při kterém se mi zkrátka nepodařilo vcítit (pochopit) do ženské hrdinky (přestože jsem se opravdu snažil), filmu v mých očích také moc nepřidal. Celkově tedy pouze průměr, možná za to částečně může i moje vyšší očekávání po zhlédnutí Konformisty. (15.06.2013)

Tohle mi moc neřiká, když už jsem si myslel, že je to trochu dobrý a že alespoň trochu chápu o čem to je, tak přišel překvapivý konec, který mě překvapil velmi nepříjemně. Přiznávám se,že mě to nezaujalo a že jsem to nepochopil, možná se k tomu jednou vrátím až budu strarší (v roce 2005 mi je 21 let). Takhle mě zaujal akorát skvěle hrající Marlon Brando (13.08.2005)

Úplně nahá žena, zobrazení análního sexu a vykřičení zoofilních erotických fantazií. Kulturní-sexuální revoluce si o takový plod říkala a Bertolucci ho na plátna kin dodal v roce 1972. O pár let předtím veřejnost ani nedýchala vzrušením, když rádiové vlny poprvé přenesly slovo „fuck“. O pár let později bylo pornografie a vulgárního jazyka všude plno. Bertolucci prolomil jednu hranici, to je asi pravda, takže vstoupil do historie. --- Ovšem ne každý vstup do historie si zasluhuje uznání. Někdo musel být první, kdo si před lidmi vytáhl holuba z nosu. Ostatní ho možná okřikli, možná obdivovali, každopádně dnes je ten čacký revolucionář po zásluze zapomenut. Má tenhle film v něčem větší hodnotu než první „fuck“ v rádiu? Pochybuji o tom. Charaktery citově unaveného a zhýralého dobrodruha a hrubým sexem fascinované mladice nejsou ničím pozoruhodné, navíc se s nimi Bertolucci zvlášť nepáral. Příběh je banální voyeurská erotická fantazie, a jsem přesvědčený, že Bertolucci jakýsi slabounký děj slátal výlučně proto, že tenkrát dost dobře nemohl natočit prosté a dějeprosté porno. --- Takže, vytáhněte si z nosu co tam zrovna máte a představte si, že jste na státní recepci. Čin je to banální, ale vaše společenská výpověď bude důrazná a náležitě skandální. Hurá. (09.10.2011)