Courage for Every Day
Režie:
Evald SchormScénář:
Antonín MášaKamera:
Jan ČuříkHudba:
Jan KlusákHrají:
Jana Brejchová, Jan Kačer, Josef Abrhám, Vlastimil Brodský, Jiřina Jirásková, Olga Scheinpflugová, Václav Trégl, Jan Libíček, Jan Cmíral st., Josef Krameš (více)Obsahy(1)
Existenciální studie mladého dělníka, který našel smysl života v politické angažovanosti a po kritice kultu osobnosti hledá východisko z těžké morální krize, vypovídá o roztrpčenosti generace "podvedené historií". Schormův debut byl intenzivní provokací k zamyšlení se nad morální zkažeností doby (po osobních výhradách prezidenta Novotného se film dostal do kin s ročním zpožděním, cena kritiky, jež mu byla poté udělena, byla na příkaz oficiálních míst utajena, nesměla být publikována a film byl odstaven). Celý svět kromě Jardy je mravně a lidsky zpustošený, protože na lži a sebeklamu není možné nic lidsky hodnotného vystavět. Z prázdna deziluze se šklebí jiná víra, jež jakoby zvyšuje nihilistický výsměch jakémukoliv nadosobnímu cíli. Schorm přitom svým hrdinou nepohrdá, neboť i přes jeho omyly rozumí jeho trápení. Historie krutého vystřízlivění z ideálů, jež se ukáží být vírou v šikovně namalovaný plakát, je výstražným mravním apelem: kdo potlačuje hlas svědomí, sám se odsuzuje k trpkému osudu ztroskotance.
Mimořádným talentem 60. let se ukázal být Evald Schorm, který hned svou prvotinou Každý den odvahu rozbouřil veřejné mínění. Poprvé se s takovou otevřeností někdo dotkl hroutících se ideálů. Hrdinou je mladý dělník Jarda (Jan Kačer), někdejší svazácký funkcionář, který si zvykl schematické, černobílé uvažování, jedině v práci viděl smysl svého života. Zastihujeme jej však v situaci, kdy přestává rozumět dění kolem sebe, nechápe, proč jeho víra a nadšenectví se stává předmětem nepochopení a výsměchu. Nechápe, že kolem něho se změnil svět, zatímco on ustrnul v dávno překonaných frázích. Stále by chtěl jít příkladem, avšak svými snahami provokuje, zůstává nepochopen i svými nejbližšími, na holičkách jej nechávají i někdejší spolustraníci, kteří si z něho udělali výstavní praporek svých úspěchů. Schorm se však dívá nestranně. Shledává, jak "švejkování" a ležérnost se stávají bezděkým životním stylem, jak opovržlivě projevovaný nesouhlas se zprofanovanými metodami vůbec nemusí vést k hodnotnější nápravě.
(oficiální text distributora)
Recenze (77)
To nemá nič s kritikou komunistického režimu! A kto to bude tvrdiť, je slepý alebo pokrytec... a hlavne o nič menší hlupák, než papaláši, ktorí túto prvotriednu štúdiu rozorvaného charakteru vyplašene šupli do trezoru. Každý den odvahu nie je o dobe. Je to o človeku. Stále tom istom, nech je doba akákoľvek. ()
Schorm stvořil jednu z nezajímavějších postav (ne)straníka České nové vlny. Postava Jardy je zajímavá hned z několika stran. Jako mladý nadějný straník pracující v továrně má dveře ke komunistické kariéře otevřené. On však jakékoliv povýšení tvrdošíjně odmítá a dál pózuje fotografům u svého soustruhu. Přičemž tak činí s pohnutkami ryze idealistickými, což dokládá i jeho proslov na stranické schůzi. Zároveň už se pohybuje ve sféře stranických papalášů a finančně na tom také není špatně. Dalo by se tedy říct, že v mimopracovním životě už dávno povýšen byl, aniž by si to uvědomil. Postupně však začíná vnímat svou roli prorežimního šaška. Scéna, kdy ho kouzelník jako dobrovolníka vytáhne na pódium se slovy „děláte to přece pro ně“, pak působí až symbolicky. Vnitřní puzení, které ho poté pronásleduje, jakoby ale nemělo původ v ryze intelektuálním protirežimním vzdoru, ale spíše v existencionální bezradnosti. Lidé, kteří ho obklopují, jsou bez výjimky prospěcháři a pokrytci. Schorm zde v podstatě nestvořil jedinou kladnou postavu. Jardovo dilema překračuje meze komunistické reality a stává se platné v daleko širším kontextu lidské existence. ()
Večný svit budovateľskej mysle. ()
Jsou filmy, u kterých nevíte pár dní po shlédnutí, o čem byly. A pak jsou filmy, kdy na tuhle jednoduchou otázku nedokážete odpovedet ani v prubehu sledovaní. A to je přesně případ Schormova filmu. Právě v tom tápání hlavního hrdiny, který umí všechno, ale nedělá nic, je zakopaný onen kritický pes. Skutečně dokonalá výpověď o beznadějnosti doby, kdy padly vybásněné ideály let 50. a ještě nepřišlo šedesátkové uvolnění. Evald Schorm je zručný režisér. Neustále divákovi znesnadňuje orientaci v tom, kde se postavy zrovna nacházejí a jak dlouhá doba uplynula ve fikčním světě od scény poslední. Nevysvětluje a hodně toho nechává na domyšlení divákovi (smrt Abrahámova kouzelníka). Je vidět, že herci většinu doby "formanovsky" improvizovali dialogy. Každý den odvahu je dost nedivácký snímek, o dnes těžko představitelných problémech, což ho odsuzuje k roli nedoceněné šedé eminence Nové vlny. ()
Jen se podívejte na ten odvážný obal a nebojte se vydolovat z toho ten supr obsah. Ocenění opět na Grand Prix v Locarnu jako "Fádní odpoledne" ()
Každý den odvahu, každý den znovu na tahu...film se stále aktuálním názvem i aktuálním poselstvím, možná...ale v pohodě se na tendle film dívá i dnes, působí tak přirozeně a civilně, ostatně jako to nejlepší z nový vlny...člověk ani nemá pocit, že se dívá na film...a nebo naopak, uvědomuje si, že se dívá na film, ale diví se, jaktože to všechno v něm působí tak civilně a obyčejně? To nevím, ale proto se na to tak v pohodě dívá i dnes. ()
Existenciální socialismus v praxi. 1) Filmový debut 33letého Evalda Schorma mi dnes připadá už kapku vyšeptalý. 2) Socialistický "rebel bez příčiny" 25letý Josef Abrahám s manýry vlka ze seriálu "Jen počkej, zajíci" naslouchá Suchého "Klementajn". 3) "Poslouchá tě pan učitel?" ptá se chlapečka 44letý "zuřivý reportér" Vlastimil Brodský (mimochodem - sekne mu to stejně jako jeho filmové ženě 33leté Jiřině Jiráskové) zatímco úderník, který již zastával všechny funkce, 28letý Jan Kačer, vozí na kole svou milou okolo králíkárny...inu, ať se mládí vydovádí. 4) Zaujala mě trefná charakteristika práce socialistického novináře, tak odlišná od dnešní doby: Chválil jsem, chválím a budu chválit... ()
Na tomhle filmu je nejzajímavější úvodní citát, který předznamenává následující minuty a nutno podotknout, že minuty dosti nudné. Čekal jsem totiž něco zajímavějšího, něco s výraznější atmosférou a dějem, to se bohužel nedostavilo. Vyzdvihnout ale musím kvalitní herce a závěrečnou patnáctiminutovku, ze které lze konečně poznat potenciál celého filmu. 6/10 ()
Já prostě nebudu s novou vlnou kamarádka nikdy. Plus za Janu Brejchovou, jinak mě to totálně minulo. ()
Výborný film Evalda Schorma. Mladý komunistický funkcionář zjišťuje pravdu o procesech na začátku 50. let. Jedna z prvních rolí Jiřiny Jiráskové stojí za pozornost. ()
V první řadě zajímavá chemie mezi Kačerem a Brejchovou, která je tady skvělá. K tomu frackovitý Abrhám, sem tam vtipné momenty. Problém ale je, že ta hlavní struna příběhu narážející na tehdejší dobu a režim je vedená dost v náznacích a dnes už tolik neřekne. Rozervanost Kačera mi taky přišla místy moc na sílu. Lze souhlasit s tím, co jsem odposlechl při odchodu ze sálu, že jde o těžký film. Nepřekvapuje, že ho moc často v tv programech nevidíme. A nejspíš to nezmění ani restaurovaná verze ( díky všem, kdo na ní mají podíl ). 57. KVIFF ()
Doba, jež je sice pořád bolestně zarytá do českého povědomí, ovšem její rány se již pomalu zacelují, a jako vždy se zapomíná. Syrovost, s níž je film podán, pak ztrácí na kýženém efektu. Střípky kritiky, po filmu roztroušené, ztrácejí na srozumitelnosti. Proto jsem schopen ocenit vynikající výkony herců, Schormův kumšt, invenci a inovativnost, ale složení této mozaiky je pro mne asi stejně obtížné jako skládat tisícové puzzle poslepu. Nemohu říct, že bych se nudil, že bych odcházel od snímku beze stopy. Přesto také nemohu říct, že bych byl zasažen... A co teď s tím? ()
Ceskoslovenska kinematografia vyplodila svoje najlepsie diela v 60. rokoch 20. storocia - to je zalezitost uz dlhodobo znama. Film je o robotnikovi, ktory v epoche destalinizacie odstartovanej Chruscovom hlada vychodisko z tazkej krizy, pretoze veril kultu osobnosti. Samica ho ma na haku a kolegovia si z neho delaji prdel /som cechoslovak, pre neznalych/. Ody na Jana Kacera tu spievat rozhodne nemienim, nemam ho rad - mna skor zaujala nadherna Jana Brejchova /vtedy bola nadherna sexica/, dalej vyborna Jirina Jiraskova a reziserska praca Schorma. 60 % ()
Musíme řvát! ()
Moc složitá myšlenka, kterou chce film sdělit, ale daří se mu to a dosti lehkou formou ! Film balancuje mezi fyzickou nudnou neutěšenou realitou a duševnem dvou milenců, kteří nechtějí žít tento život, ale musí. Musí denně chodit do práce, musí vstávat a dělat věci, které je nebaví a ví, že to neskončí do konce jejich života a ví, že stárnou a nemohou tomu zabránit, nemají smysl života. Komunistická přetvářka a lidská přízemnost ještě více milence spojuje. Zajímavá hláška filmu: My už umíme jen pracovat a neumíme se bavit ! Kačer i Brejchová se hodili na představitele, ale nejlepší byl pan Brodský a Jirásková. ()
"Každý den se dotýkáme velkých lásek a velkých nenávistí. A jestliže člověk, třeba jen na okamžik, prohrává to, co opravdu ze všech sil miluje, pak se neubrání myšlence, že prohrává i část svého života, že v něm nenávratně uhasíná jakési vnitřní světlo, že v něm jednou provždy umlká jakýsi nepostradatelný tón. Štěstí a zoufalství, třeba že nás postihují způsobem tak různým, jsou si blízké v tom, že jak ve štěstí, tak i v zoufalství nedovede člověk vyjít sám ze sebe. Jestliže si v okamžiku štěstí o něm pomyslíme, že nepotrvá věčně, kam se pak podělo naše štěstí?" (Jerzy Andrzejewski) ___ Maloměšťanství jak hrom. A tohle není v době, ani v zřízení, to je přímo v lidech. Skličující. ()
35. LFŠ Citlivý film u kterého je každé zasmátí velmi trpké. ()
O tom, jak mlady a nadejny clovek se nepochopil s dobou, ve ktere zil. Film, vzhledem k nametu postrada vetsi miru beznadeje a umocnenejsi atmosferu (nevim, zda absence hudby nebyla spise kontraproduktivni). Jan Kacer hraje vyborne svou charakteristickou roli, skvely je i Brodsky jako vecne chvalici reporter. Na Brejchovou uz jsem ale alergicky, pro me priserna herecka, ktera kdyby nevypadala, tak jak vypadala, tak si ve filmu ani neskrtne (muj subjektivni nazor). Jinak je pro me celkem zahadou, jak debutujici Schorm pro svuj snimek presvedcil tolik vynikajicich hercu. ()
Jan Kačer tu hraje vysoce nesympatickou postavu komunistického dělníka, jemuž boj za práva dělníků nahradil duševní prázdnotu. Jenže zatímco se život po válce vrací k normálu, k drobným radostem a stereotypu, Jarda zůstává oddán třídnímu boji, protože mu nahrazuje přirozené prožívání. Divák se lépe ztotožní se všemi Jardovými protivníky - s Abrhámovým rebelem bez příčiny, S Brejchovou, která touží po lásce a děsí se žabomyších válek ve stáří (pár, který ji pronajímá byt), i s Brodského maloměštáctvím a jeho slepičkou manželkou. Ale možná měl být Jarda jediným kladným hrdinou v marasmu společnosti. V tom případě uberte dvě hvězdičky. ()
Rozorvaný jedinec - nevediac prečo . . vrhnutý do sveta, ktorému nerozumie . . bojuje - nevediac proti čomu, tak ako každý, vie len jedno . . - že nemôže zvíťaziť. Človek, dostatočne inteligentný a pritom otvorený všetkému, nemôže nepochybovať . . - o všetkom ! Líšime sa len v spôsobe svojej rezignácie. Tri postavy ukazujú 3 spôsoby. Vzburu, totálnu a dôslednú, končiacu tragicky. ( Alebo je to víťazstvo ? ) Zmierenie - s ironickým nadhľadom si užívať aspoň maximum z toho, čo je. Napokon - pretrvávajúca nezmieriteľnosť, snaha o dosiahnutie toho, čo nevieme ani pomenovať. Nie práve to je skutočná tragédia, stelesnený údel človeka ? Alebo je ním práve postoj ostatných, tupej masy, ktorej to vlastne ani nemôžeme vyčítať, nevediac, či im závidieť, smiať sa im alebo ich ľutovať ? A čo ešte v prípade, ak rozorvanosť spočíva v tom, že sa môžeš bez problémov, prirodzene stotožniť s viacerými, so všetkými postojmi a postavami ? Som rád, že tieto otázky nemusím riešiť v čiernobielom filme socialistickej reality. ()