Příběhy nekonečna

Pokud v malbách Simona Stålenhaga vidíte něco jedinečného, až magicky temného a krásného zároveň, splní tento seriál vaše očekávání. Tales from the Loop mají naprosto fenomenální vizuál, hudbu a výpravu. Rozpohybovat knižní ilustrace se povedlo skvěle (i když si myslím, že původní scenérie Švédska by některým scénám slušely více). Vymyslet k malbám příběh je něco neskutečně komplikovaného a téměř nesplnitelného, protože každý si v těch barevných obrazech hledá něco jiného: různé emoce a zcela odlišné chápání atmosféry. Simon Stålenhag je fenomén, jeho lehce znepokojivé, obrazy "tech-venkova", které propojují lidi a všemožné stroje jsou něco, co jsem nikdy jinde neviděl. I přes komplikované zadání, se podařilo přenést dle mého většinu toho co, jsem zažil, při prohlížení maleb. V tomto ohledu mě seriál rozhodně nezklamal. Příběhy v Tales from the Loop mají záměrně pomalý, až roztáhlý styl vypravování příběhu. Záměrně se melancholicky nikam nespěchá, dlouhé záběry s ruchy okolí jsou super, vtáhnou vás do děje a vytváří půdu pro maximální vnímání emocí. Ty jsou v každém díle zcela jiné. Pomalé tempo mi rozhodně nevadilo, nicméně v jistých místech mi nepřišlo dvakrát vhodné, scenáristicky nedotažené. Styl vyprávění tedy rozhodně není mainstream a nemusí vyhovovat kažnému. Stejně tak i vyznění jednotlivých dílů, kdy se jakoby nechávají různé závěry zcela na divácích a vyznění samotných konců se ponechá více méně neutrální. I přes mnohá fatalistická témata s nádechem děsu, temnoty a "chaosu", je z toho cítit klid a takové "smíření s Vesmírem" hlavních postav. Smyčka je sice vymyšlená, ale určitě jsou některé myšlenky přenositelné i do naší reality. Různé interakce lidí a "nadpřirozených", zdánlivě nemožných věcí jevů je super a velmi zajímavou náplní. Valná většina nápadů je zcela originální a nemá obdoby. Tales from the Loop je jednoznačně jeden z nejoriginálnějších seriálových počinů posledních let. (20.04.2020)

K seriálu jsem se dostal vlastně náhodou skrz soundtrackové album s hudbou Philipa Glasse. Ta je spolu s vizuální stránkou asi nejvýraznější a nejhodnotnější součástí seriálu. Předlohu jsem přitom neznal. Základní myšlenka je hodně zajímavá a dala by se rozvinout do velké šířky. Tady na ní vznikl příběh, do značné míry epizodní, a přece vzájemně propojený, který je v některých momentech hodně silný. Působí ale poněkud nesourodě, nevyváženě, jednotlivé epizody se výrazně liší jak svým vyprávěním, tak i mírou použití mysteriózních a sci-fi prvků (a logiky, která místy pokulhává). Pomalé tempo dává vyniknout poetice hudební i vizuální, jen někdy se vleče až trochu moc. Dobře se pracuje s tím, jak se v jednotlivých epizodách představují nejen postavy, ale i zdánlivě drobné detaily, které se někdy později znovu připomenou a třeba i dostanou víc prostoru a obšírnější vysvětlení. Příběh navíc zůstává komorní, v každé epizodě se zaměřuje na jednu nebo dvě postavy v podstatě jen ze dvou rodin a všechny ty sci-fi prvky vlastně jen poskytují impulz k prožití bytostně lidských osudů a témat. Lidé vesměs zažívají životní ztráty a vyrovnávají se s nimi... Jo a robot je neodolatelně roztomilý jako Číslo 5. Cole (Duncan Joiner) by pak klidně mohl být takový nový David. (17.02.2022)

Pomaly plynúci seriál s nádhernou, melancholickou atmosférou o obyvateľoch mestečka s tajomnou fabrikou Loop, ktorá spôsobuje, že svet tu občas funguje podobne ako Zóna v Stalkerovi. Zájsť si tu do okolitých lesov môže mať fatálne následky. Soundtrack Phillipa Glassa a vizuál inšpirovaný Simonom Stalenhagom mi nedovolia hodnotiť inak ako maximálnou známkou. (02.10.2022)

Vizuál, hudba, herecké výkony včetně dětských a originalita na 100 %. To ostatní nebylo z čeho brát a povedlo se jen částečně. Ale nakonec závěrečný díl, který si jako režisérka vystřihla Jodie Foster, mě zlomil k lepšímu hodnocení. Nakonec, u které komiksové sračky, pokud bych bral v potaz typickou současnou produkci hollywoodských majors, můžete dosyta poslouchat Philipa Glasse? (26.04.2020)

Jaká předloha, taková do značné míry i adaptace. I když ze zcela jiných důvodů, jelikož jak v osmi epizodách zadaptovat necelých 140 stran ilustrací, že? Knižní Smyčka stojí právě na ilustracích (půjčujte, googlete, stojí vám to za to), kde genius loci je alfou i omegou každé jedné malby. Každá překypuje osmdesátkovou nostalgií, dětskou výpravou za dobrodružstvím, alternativní "retro-future" historií, sychravostí podzimu i mrazivostí zasněžených dálav. Bohužel však knižní Smyčka padá na nadbytečné "jakože příběhové" omáčce kolem. Paradoxně v ní tedy obrázky nemají úlohu ilustrací, protože ilustrací je text samotný. Jak se s tím vším popasovat v dramatickém seriálu? Překvapivě dobře. Atmosféra i design maleb Stålenhaga jsou přeneseny f-e-n-o-m-e-n-á-l-n-ě (navíc mohutně dopovány hudbou Glasse). Nedá se popřít, že příběhy jsou odstaveny na druhé koleji za výše uvedeným, ale pouze na druhé a nikoli jako v knize na čtvrté či páté. Kde v předloze byl nástřel základní osnovy dobrého příběhu v jedné dvou větách "jen kdyby je někdo schopný pořádně uchopil a rozpracoval", tak tam se přesně to Halpernovi/Amazonu podařilo. Ne památně, mnohdy až vyloženě utahaně; a to i na seriál sázející na komornost a záměrně pomalé tempo. Ne vždy to dějově stačí na utažení bezmála hodinových stopáží, ovšem dostatečně kvalitně, aby to nestahovalo celkovou kvalitu do hlubin nezajímavosti. Může to na první dobrou budit dojem, že se tu kombinují Stranger Things (poetika, děcka, retro, dobrodružství) s Black Mirror (epizody, přesah, témata), ale není tomu tak. Tales from the Loop jsou svébytné. Někdy je to dobře, někdy ne, ale každopádně mají (již jen díky atmosféře a audiovizuálu) veškeré předpoklady, aby z nich byl sci-fi kult i počin, o kterém se bude mluvit. A přes veškerá "ale" zcela zaslouženě. | S1: 4/5 | (03.04.2020)