West Side Story

Viz. Oskar Jinak - revoluční muzikál, který podstatně ovlivnil moderní choreografii, hudbu i scénografii. Bohužel se skvostné skladby střídají s nepříliš zpěvným štěkáním slov, do hlavních rolí se ne vždy podařilo obsadit všestranně talentované herce (Maria - výborná zpěvačka, mizerná tanečnice, Tony - dobrý herec, velmi slabý zpěvák, který po celou dobu zápasí s dechem). Plus opravdu dost banální děj a dialogy. Přesto je to kus, který prostě každý filmový fanda MUSÍ vidět - bez tohoto filmu by filmy i muzikály XX století vypadaly určitě jinak. (19.01.2009)

Ťažko mi je vysvetľovať a odôvodňovať, prečo West Side Story patrí do desiatky mojich najobľúbenejších filmov. Ťažko mi je pochopiť, prečo som ho nenašiel medzi tromi stovkami najlepšie hodnotených filmov. Ťažko mi bolo pred 30 rokmi vysvetliť predavačke v obchodnom dome Dunaj, aký poklad vo forme LP so soundtrackom mi za púhych 300 Kčs predáva. Pretože aktualizovaný príbeh Romea a Júlie, v ktorom vytvorila Natalie Wood svoju životnú úlohu a v ktorom boli od čias Freda Astaira a Gene Kellyho najúžasnejšie tanečné kreácie nepotrebuje pri zaraďovaní do mojej Top ten žiadne zdôvodnenie. Aj 50 rokov po premiére mám z jeho sledovania rovnako skvelé pocity, ako keď som ho videl po prvý raz. (24.11.2008)

Z hlediska choreografie, citu pro rytmus, sladění střihu s hudbou, plného využití autentického prostředí a práce s kamerou, světlem a barvami jde stále o jeden z nejlepších amerických muzikálů, který se navíc nebojí tragičtějších tónů. Nejúčinnější prostředek proti zažívacím potížím vyvolaným Starci na chmelu. 85% Zajímavé komentáře:Madsbender, bogu, Merggie, `barocco (11.12.2006)

Tohle je opravdu film z jiné doby. Už jen pět a půl minuty dlouhá orchestrální předehra místo úvodních titulků je dnes nepředstavitelná. A i v jiných ohledech muzikál předvádí, že má dost času. Základní shakespearovský motiv se dá přesadit prakticky kamkoliv a do libovolné doby, a s trochou snahy můžeme v Natalii Wood hledat Portoričanku. Hudba, písně, taneční choreografie a režie pak dokážou strhnout diváckou pozornost a překonat slabší místa jednoduchého příběhu. (02.05.2016)

(1001) Když se dnes podívám do zrcadla, tak je jasné, že se mi podařilo překonat čistou neředěnou nenávist ke "klasickým" muzikálům (ačkoliv z těch vzniklých před rokem 2000 mám pořád doopravdy ráda jenom Jesus Christ Superstar). Nevím tedy, jestli je to osobnostní vývoj hodný poplácání po rameni, ale vzhledem k tomu, jak jsem si užila nový nezaujatý pohled na West Side Story, tak asi ano. Jedním z definitivních plusů je to, že film používá tanec a potažmo zpěv jako vyjadřovací prvek se smyslem a účelem (a ne jenom proto, že chce nebo může, viz například můj nedávný vzteklý hejt vůči samoúčelnosti v La La Land). Hudba a tanec pomáhá pouličním chuligánům kočkovat se beze slov, ale s jasným významem a univerzální srozumitelností, a není to vlastně to, co od filmů obecně chceme? Já ano. Taky jsem extrémně spokojená s převládající barevnou paletou (fialová, karmínová, oranžová a tyrkysová forever), protože se mi často zdá, že filmy, o kterých se říká, že jsou vizuálně krásné, používají takové barvy, ze kterých se mi buďto rovnou obrací žaludek, a nebo se mi prostě jen zdají přeplácané a nelogické (moderní desaturovaná modrošedá šeď, jakou používá třeba Wan v těch svých hororech, a nebo naopak kolotočářsky svítivé primární modré, červené, zelené, žluté ala Avatar, z té ohavné barevnosti jsem se nevzpamatovala dodnes). Kvůli West Side Story jsem objevila malíře Roberta Vickeryho a jeho úchvatné obrazy plné světla a stínů, takže za to taky díky, filme. Bez čeho bych se vlastně nejvíc obešla je ústřední milenecká linka, jakkoliv to může být kacířský názor, když má být celý příběh aluzí na Romea a Julii. Jenže co nadělám, jejich společná unylá chemie i hudba pro mě obstarává nejnudnější pasáže filmu a jako by ani nebyla úplně potřebná pro finální pointu. Nejspokojenější jsem byla, když to bylo temperamentní drámo o tom, že v Americe jsou si všichni imigranti rovni, ale někteří jsou si rovnější. (22.11.2017)