Fontána

Jako celek není film příliš výrazný, ovšem jeho významnost a genialita vygraduje posledních asi 20 min. Tam jsem měl jedno velké DEJA VU, kdy mi Aronofsky zprostředkoval zážitek a poznání přesahující hranice všednosti. Zde jsem znova, poprvé v mém životě, zažil prožitek totožný s několika prožitky změněného vědomí a vnímání, kontaktu s Bohem a duchovní přesah běžné smrtelníkovi existence. V tomto směru, dá se říct, jde o nejlepší film, jaký jsem kdy viděl ... ovšem ono těch posledních 20 min plných světelného orgasmu poznání a klidu pro mne ani není filmem, spíše duchovním prožitkem ... Opravdu výjimečný kousek!! (25.12.2012)

Audiovizuální extáze se zářivými barvami, efekty a úchvatnou hudbou Clinta Mansella. Prolínání příběhu mezi třemi různými dimenzemi má v sobě skrývat podstatu o existenci lidského bytí, jeho pomíjivosti a konci, nekonečnosti a hloubce vesmíru, hledání naděje a věčnosti, a ostatních filozofických otázek. Kromě nádherné Rachel Weisz je skvělý rovněž Hugh Jackman. Fontána je pro mě ten druh filmu, kde forma výrazně a velmi účelně přebíjí samotný obsah. (04.05.2012)

Už od matematických orgií v Pí a depresivního výletu v podobě Requiem for a dream se Aronofsky stal jedním z mých nejoblíbenějších režisérů. Stejně jako ostatní příznivci jeho tvorby jsem s napětím očekával, jestli Aronovského nový přírůstek bude jen komerční propadák nebo audiovizuální skvost. Pro jednoho uspávací nuda, pro mě spirituální cesta, která mně něčím připomínala Zlatou stezku Paula Atreida z Children of dune. Už samotná přítomnost Hugha Jackmana zajistila určitou kvalitu. Brad Pitt je sice dobrý herec, ale při pomyšlení na to, jak leze po stromě bych před sebou měl spíše Twelve Monkeys a šplhající opici. Příběh odehrávající se ve třech časových rovinách plných lásky - také bych své milé šeptal "Together we will live forever." a honby za nesmrtelností byl celkem pochopitelný, po chvilce se i sám divák mohl začít orientovat a tušil na čem vlastně je. O hudebním doprovodu Clinta Mansella se není třeba ani zmiňovat, v mém playlistu tento OST vládl snad několik měsíců a skladbu "Death is the road to awe" považuji za jednu z nejlepších vůbec. Tato skladba navíc v kombinaci s vizuální stránkou konce spirituální cesty filmu tvoří čirý orgasmus, který se musí zažít na vlastní kůži. Tento film byl navíc první, na kterém jsem byl v kině po návratu svého zraku do stavu zdravého jedince. I když dobrovolně si nechat namířit laser do očí a cítit přitom lehký zápach tavení vlastní rohovky, může jen blázen. Tedy The Fountain pronikla skrz mé oči až do mé duše. Kdo viděl, prozřel, nebo zůstal dále slepý. Jediný fakt, který mě při projekci tohoto filmu zamrzel, byl ten, že se nejmenovaný multiplex uchýlil k promítání v jednom pidi sále a kdejaké béčko je možné zhlédnout na velkém plátně s kvalitnějším ozvučením. Tento film by si to jistě zasloužil. (10/10) (11.03.2007)

Pociťoval jsem naprosté chvění a nevím proč. Plakal jsem a nevím proč. Byl jsem u závěrečných titulků naprosto mimo a nevím proč. Film na mě zaútočil, ne tím co zobrazoval, ale tím přesahem, který můj rozum nedokázal zpracovat, ale mé emoce ano. Doteď nevím, co to vlastně bylo, ale třesu se doteď. Analogie s Kubrickovou Vesmírnou Odyseou je myslím na místě. Fascinující transcendentální zážitek, kterému nerozumím, ale o to je pro mě působivější. PS: Opravdu nedokážu rozhodnout kolik hvězdiček tomuto filmu dát, proto nechávám bez hodnocení. (27.03.2007)

Upřímně? Moc jsem to nepobral. Faktem je, že když jsem slyšel o filmu poprvé, dost jsem se na něj těšil. Ale těsně před projekcí jsem se radši připravil na nějakou fantasy pytlovinu. Přitom dějová část ze součastnosti mi vůbec nepřišla postavená na hlavu, jen mě prostě nebavilo (a ani pořádně nenapadlo) v tom hledat něco hlubšího, k zamyšlení se nad tématem. Takže bych to viděl asi tak, že moje hodnocení je pouze aktuální/ne konečné, že je potřeba to zkouknout ještě alespoň 1x a nedopustit se znovu omylu puštěním filmu o půl 11 večer, kdy mi mozek přestává pracovat na plné obrátky :-). (25.08.2008)