Les Amours imaginaires
Imaginárne lásky
Heartbeats
Les Amours imaginaires
Obsahy(1)
Francis (Xavier Dolan) a Marie (Monia Chokri) jsou blízcí přátelé. Jednoho dne se u oběda seznámí s Nicolasem (Niels Schneider), venkovským mladíkem, který právě přijel do města. Jedna katastrofální schůzka následuje druhou. Ať už se odehrají ve skutečnosti nebo jen v představách, žádná nedopadne dobře a Francis i Marie jsou čím dál posedlejší předmětem jejich touhy. Čím víc oba zápolí o přízeň jejich nového kamaráda, tím hlubší trhliny dostává jejich kdysi neotřesitelné přátelství. Imaginární lásky, druhý film Xaviera Dolana je studií zamilovanosti. Sledujeme všechna stádia typického průběhu milostného příběhu, na začátku je seznámení, na konci slzy. Film odhaluje na pozadí jednoduché zápletky celou paletu fází lásky a jejího subjektivního vnímání – rozpoutané vášně, očekávání, smutek, ponížení a nakonec samota. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (256)
Co to sakra bylo? Film o tom, jak když je člověk sám, jaká je to chudinka a patří do blázince? Jsem absolutně znechucena povrchností a slabostí hlavních postav. Film o ničem a naprostá ztráta času. ()
Tenhle film mě nezastihl v dobré (filmové, jinak ano) kondici: příšel jsem z hospody a na spaní bylo ještě brzy. A navíc jsem si osvojil nový zlozvyk: když film měl náběh k hosoexuálním scénám (které nemám rád; někdy stačil jen pohled na michelangelovského Davida, kterého rovněž nemám rád - ve filmové ani mramorové verzi) zavíral jsem oči. Pak, když jsem se zase dívat chtěl, měl jsem potíže s jejich plným otevřením a zaostřením alespoň na titulky. Přestože jsem se nakonec dokoukal, mnoho jsem z filmu neměl. Pomyslné lásky jsem docenil až následně při četbě kritiky Jitky Cardové. Navíc porovnání s Bertoluccim je přínosné. Z deseti oblíbených uživatelů, kteří film hodnotili, dali čtyři ** či *; zřejmě jim tu asi taky něco nesedělo. ()
ocenenia : MFF Cannes 2010 - uvedené v sekcii 'Un certain regard' ()
Máme zde film s třemi geniálními stránkami, první stránka je úžasně vizuální, druhá příběhová a třetí jak jinak než hudební. Xavier Dolan vložil na plátno hodně solidní laťku, která (doufám) zůstane na svém místě, nebo se ještě o něco víc zvýší. Nadšenost z filmu je opravdu veliká. ()
Dolan dává slovu láska nový rozměr. Z celého snímků se valí proud pocitů a úžasná inspirativní francouzská atmosféra. Naprosto jsem se zamilovala do barev a kompozice záběrů, které sice mohou působit dost uměle za účelem, vyvolat líbivý dojem, stejně jako pěkní herci, lokace, kostýmy atd.. Každopádně u mě to naprosto zafungovalo. Po vizuální stránce se zdá všechno čisté a jednoduché, to se ale nedá říci o vztazích hlavních postav. Monology lidí, kteří se opírají o téma láska, ale nemají nic společného s hlavním dějem jsou příjemným odreagování. A herecké/komické výkony hlavních hrdinů jsou více než povedené. Každopádně mou pozornost celou dobu odtrhávala chuť na cigaretu, dá se tomu divit ? ()
Nádherná studie lásky v dnešním světě, přestože by se vlastně mohla odehrávat v jakékoliv době, protože se zde objevuje minimum současných technických vymožeností a celý film má retro nádech (v pozitivním slova smyslu). Touha po lásce a milostné neúspěchy jsou zobrazovány s citem. Navíc nádherná hudba, zabarvení jednotlivých milostných scén, což je výrazně odlišuje od zbytku filmu, zpomalené záběry, všechno funguje. Xavier Dolan (21) je opravdu talent - scénář, režie, hlavní role a výběr soundtracku, to je všechno jeho práce. Pro mě nejlepší film posledních několika let. ()
Kdyby to tu bylo v modrých číslech, nebo to byl nějaký hodně zapadlý nezávislý film (případně obojí, to už bych byl hotová Matka Tereza), tak se smiluju a dám aspoň hvězdičku, protože se ten tvůrce aspoň snažil o originální styl, když už nic jiného. Ale Xavier Dolan je mezinárodně uznávaný režisér a Imaginární lásky tu mají celkem dost pozitivní ohlas a nemalý počet hodnocení, takže nevidím důvod si nebrat servítky. Tohle je totiž čirá esence nejhlubšího rázu moru současné kinematografie. Neskutečně otravný pseudo-art, který je jen obrovskou nabubřelou pózou hrající si na bůhvíco, ale přitom neříká nic nového a vše, co lehce nakousne, vám řekne x dalších filmů všemožných žánrů včetně romantických komedií. A forma sice je originální a svá, ale taky je strašně zahleděná do sebe a to tak moc, že i ty nejzajímavější momenty a nápady v ní na mě působily jen jako protivná pozérská hipsteřina. Navíc se to celé odehrává mezi lidmi, kteří v životě žádné velké problémy neřešili, peněz mají víc než dost, chodí do předražených kaváren na sójové latté a za každých okolností se snaží tvářit jako velcí intelektuálové pohrdající těmi, kteří nejsou tak distingovaní jako oni. A pak se člověk nemůže divit, že je pro tyhle lidi problémem č.1 sexuální orientace. Přitom ve stejnou chvíli je někde válka, někde zase hladomor, někde zase lidé žijí v příšerné diktatuře... ale oni místo reálných problémů budou strašně řešit, jak je každý z nás (údajně) aspoň částečně homosexuál a podobné věci. Jak už jsem psal, je to celé jenom povrchní póza a řešení vlastních mindráků, na které mě ani nic nezaujalo a nemám tím pádem důvod jí hodnotit jakkoli pozitivně. Všechno si své fanoušky najde, neříkám, ale tohle fakt není pro mě. Ani trochu. A to mám rád všemožné experimentální, nezávislé a osobité filmy, už jsem jich viděl dost, dost se mi jich i líbilo a ty ostatní v sobě mají aspoň nějaký drobný klad, jenže tady mě zaujala jen skladba Bang Bang a jinak nic. A zbylý soundtrack se do atmosféry toho filmu vůbec nehodil. Přitom jsem od Dolana kdysi viděl Toma na farmě a ten mě sice moc neoslovil, ale něco málo do sebe určitě měl, zatímco Imaginární lásky, no... prostě ne. Ale aspoň se mi zde potvrdilo to, že Dolan neumí napsat pořádný scénář a pořádné postavy. Zatímco u Toma na farmě to ale bilo do očí, tady se Dolan svoji neschopnost snažil skrýt pod ten dost svérázný vizuál - ale mě neoblbnul. odpad! ()
Zajímavý snímek, který dokonale vystihuje co dokáže z člověka udělat chvilkové poblouznění a co všechno je pro něj člověk ochotný obětovat. Všechno je do detailu "vytuněné" a vychytané - což může bohužel někdy lehce navodit dojem umělosti a přehrávanosti. To co bylo perfektní byla doslova "psychycká analýza" kuřáků - to se vážně povedlo asi nejlépe co jsem kdy viděla. Hudba a prostředí rozhodně taky skvělé. To co mi vadilo (i když ne tolik jako u Dolanova staršího snímku I Killed my mother) byly zpomalené záběry. Musím přiznat, že někam se to dokonale hodilo, ale někde mě to dost otravovalo zejména vzhledem k jejich délce. ()
Zamilováváme se do vlastní představy toho, co chceme cítit a co budeme cítit, až potkáme toho pravého, a pak, když potkáme toho, kdo v nás vyvolá aspoň některé z těch představovaných námi pocitů a citů, milujeme právě ty své vnitřní pocity a city, které prožíváme - milujeme sebe, jakými jsme v té zamilovanosti a lásce, milujeme tu svoji chemickou intoxikaci, své vnitřní drogy - adrenaliny, endorfiny, aminy, oxytociny ... To je podstata zamilovanosti, lásky - milujeme sebe, jakými jsme ve vztahu k jinému - milujeme svoji citlivost, jemnost, přejícnost, starostlivost, chápavost, vlídnost, vstřícnost, otevřenost, nadšení, vytržení, jihnutí, tavení, slast ... V lásce jsme jak drát, přes který proudí oživující elektřina - vše má energii, děj a smysl. I spojení - snad s vesmírem. A pak ... asi někdo nahoře otočí vypínačem. Anebo se jednoduše naplníme či vyčerpáme. Prostě život je delší než naše city. Anebo vítr života vytváří vlny - vzedmutí, pokles, stoupání, sestup, jednou nahoře, jednou dole - nikdy to není stejné. A během staletí se frekvence zvyšuje. Dnes rychle žijeme, rychle milujeme, rychle se učíme. Za jeden rok prožijeme a poznáme tolik, kolik dříve lidé prožili a poznali za 3, 5, 10 let. Kam to povede? K předčasné únavě? ___ Dolan, pacholek, bezpochyby má smysl pro krásu a estetiku - a je nutné mu přiznat, že ne jen vůči sobě, ale vůbec, obecně. Imaginární lásky jsou vystavěné na principu dokumentárního filmu, ale dokument to není, je to obraz malovaný v čase. Můj zrychlený mozek se nudil - krásně a s prožitkem poznávání viděného - tohle se mi přece dělo také. Oběma protagonistům bych na místě dala Oskara - ne za herectví, ale za vystižení. Nezbývá, než čekat, až zas cvakne vypínač. ()
Za zmínku stojí věk režiséra v době vzniku filmu (21 let), což je opravdu velká frajeřina, nicméně obsahově to byla bezobsažná série nesouvisejících scén, jejichž smysl chápu, ale jako celek to absolutně nefunguje. Nic pro mě. 20% ()
sorry, ale tentokrát to bude patetické / nádherný film o tom, jak v životě nahrazujeme jednoho člověka druhým, jak milujeme iluze, jak kvůli nim vedeni nějakým zákeřným podvědomým imperativem rozmazáváme vlastní osobnost, jak to lidé, kteří lásku přitahují, nemívají lehčí, jak zapomnění neexistuje a jak krásná byla šedesátá. chápu, že jedno-hvězdičkovým komentářů vádí kýčovitý pseudo-dekadentní manýrismus - ale ten k tomuhle stavu duše prostě patří. a ten konec mě vesmírně pobavil :o) ()
Samotný příběh mě příliš neohromil, nejvíc se mi na filmu líbila hudba a vizuální stránka. Postavy byly neuvěřitelně protivné a naivní, každý charakter byl snad psán podle stejné předlohy a o to víc mě žádná z postav nezaujala. ()
Jak se některá díla odvíjejí v určitém bezčasí, tento film přidává jistou zvláštní bezprostornost a zprvu těžko definovatelnou vztahovost. Všechna pozornost je věnována jedné triviální, byť dvojnásobné zamilovanosti do člověka, který je zobrazen jako určitá verze dokonalosti. Nejen, že je pohledný, také má peněz na rozdávání a je nesmírně sečtělý, chodí do divadla a s nesmírnou vážností a pocitem, že právě řekl cosi velmi moudrého, používá slovo "manichejský". Mám rád Dolanovu estetiku - úsporný, přesto elegantní vizuál - a výborný hudební doprovod, stejně jako si rád vyslechnu jeho fragmentovaný styl vyprávění. Líbí se mi, že onu určitou citovou ufňukanost a zoufalost zabalil do nadsázky a vtipu. Jenom toho zmiňovaného přeslazeného arogantního hejska s andělskými vlásky, co jen tak mimochodem před zmizením na cigáro zarecituje z poezie, mu fakt nevěřím. ()
Pocity, vyvolané prvním zhlédnutím, se mi v hlavě rozléhaly po jeden den a finálnímu hodnocení, tedy nejvyššímu, dopomohl až druhý zátah. Ono je totiž jednoduché Les Amours Imaginaires odsoudit jako přestylizované pozérství, k čemuž jsem prvně tak nějak inklinoval. Ve své jednoduchosti rozvržení je to snímek pro leckoho těžce stravitelný, správná nálada hraje taktéž nedílnou roli. Dolan nefláká dialogy tam, kde nemusí a mnohem větší důraz klade na výraz gest, kamery, barev, hudby, vše ruku v ruce…Inspirace Fordovým A Single Man? Je mi to celkem jedno, i zde to funguje neskutečně dobře. Dolan mi svou velice pravdivou výpovědí nahlodal mozek a způsoboval mráz na zádech, když mi při sledování byly mnohé věci povědomé, bez úsměvu na rtech. Ten se dostavil až na samý závěr. 95% P.S.: Pass this on scene the best! ()
O dvě hvězdy lepší než Zabil jsem svou matku. V obou filmech jako bych "cítil" almodovarovštinu, což se mi velmi zamlouvá :-) i samotný režisér se mi v této roli moc líbil, je skutečný supertalent. Držím dál palce! ()
Vizuální slast! ()
Na to, abych se z tohoto filmu posadil na zadek, bych musel být intelektuál. Dostatečně vzdělaný, s kulturním a uměleckým přehledem. Pak bych věděl, co která scéna znamená, kde je odkaz na jiná díla, který obraz evokuje to a který ono, a tak dále. Jelikož jím nejsem, zbyla mi ke koukání série obrazů a dialogů, kde bylo jasné, že jeden kluk tahá za pohlaví dva kámoše(holku a kluka- homouše). Oba mu to žerou a on se baví. No a to jim na celý film vystačí. Mě ale ne. 40% ()
Manýra od začátku do konce. Lesklé, povrchní, vyprázdněné. Ale zároveň svěží, citlivé a skvěle stylizované. Xavier Dolan mě chytil už svým debutem Zabil jsem svou matku a v Imaginárních láskách mě přesvědčil o tom, že na jeho filmy se budu dívat. Minimum postav, detailní záběry, účelová hudba. Všechny tyto faktory dávají Imaginárním láskám jedinečný nádech. Na někoho může právě tato stylizace působit poněkud samolibě. A není pochyb, že se Dolan ve svém umění tak trochu vyžívá. A že možná zkouší, co si všechno může dovolit. Já mu tuhle mladickou odvážnost uznávám. Imaginární lásky si mě získaly. Přečtěte si celou recenzi. ()
První signální, která nás z reality vyhání, do fantazie popohání. Kam se podíváš - čáry máry, lásky šrámy. Rozlomili svá srdce v půl. Milostná psaníčka odeslali do imaginárního dostaveníčka, v barvách, poetických piruetách. Co přáním a touhám povoleno jest. Fascinace obsesí detailů, nánosů představ a snů. To "Adonis" – objekt jejich vzájemné touhy, andělsky krásný, plavovlasý kudrnáč, kterého šíp Amorův nezasáhl, odolává návrhům – mučedníkům starožitných konzumů. Jejich životy zhmotnily se přímočaře, ve své vlastní kopii, povadlé kráse, proměnily se v kultovní archiválii z antikvy. Vítej ve vztahovém kolotoči, realito! Lásky - nelásky, vztahy - nevztahy, pletky - nepletky, imaginární zápletky. Tiché přepadení, požitek neuchopitelného, city narážející na skaliska reality. Imaginární lásky pózují v ikonických idolech, stávají se suvenýry z nepřijetí, fetišem z neuskutečněného. Jen zbožnění a zhmotnění se v "našich" vzorech přináší opravdový zážitek, nefalšovaný požitek. Vykořeněni babylonskou realitou, existenciální znuděností. Marná skutečnost, která nepadla do oka. Vypovědět jí adaptabilitu je třeba, útěkem do vlastní "šťastné" galaxie. Sladký "lamač cinefilních srdcí" Xavier Dolan "doluje" tělesnost emocí, žongluje s proměnlivými představami, propůjčuje jim piedestal nepolapitelného deanovského mýtu a plachosti, stylovou hepburnovskou eleganci tiffanyovských vitráží, uměleckou a vizuální vláčnost, náměsíčnou hravost, smělou vážnost, poetickou opravdovost i vtahující podobenství o nás samotných, které se vznáší za luxferami dvojníků němoty zmatenosti, v osamělých výškách niternosti. ()
Xavier si mě získal na plné čáře. Na tak mladého režiséra/herce totální masakr v podobě naprosto vyčerpávajícího díla. Bang, bang! ()