Hvězdy nám nepřály

Sám bych se na film nepodíval, ale vzhledem k tomu, že jsem se na film díval ve škole mezi samýma holkama, tak to kouzlo rozhodně mělo. Film byl nečekaně vtipný, příjemný, zábavný a ke konci silně dojemný. Ústřední dvojice parádní, Ansel Elgort perfektní herecký výkon, s holkama to zvládal na jedničku a nejednu strategii od něj do budoucna určitě použiji. V žánru zřejmě špička. 80% (01.12.2014)

Už jeho Stuck in Love nebylo pro cyniky. Postavy řešily nejrůznější bolístky, docela se klouzalo po povrchu, na druhou stranu to slušně odsýpalo a nejednou pobavilo. Režisér Josh Boone se vrací a (už ne podle svého scénáře) přináší látku, u které se zpravidla necítíme dobře. Můžeme se sice bavit i dojímat, ale furt tam někde vzadu tikají nemilosrdné hodiny. Tvůrci jí však předkládají nepodbízivě, jsou bezprostřední a přirození. Děkovat můžou ústřednímu duu a šibalskému scénáři. A úctyhodnému nadhledu. Procítěný kousek Now is Good si šel svou vlastní přirozenou cestou. Nepodlézal, nehledal viníky. Na humor výrazně ostřejší 50/50 také těžilo z toho, jak se s oblibou smálo rakovině a smrti do obličeje. Tenhle subžánr se trefil do černého i napotřetí. Ona má krutou prognózu, zdobí jí kanyla, a tak nějak přežívá. On nad rakovinou zvítězil, i když se na něm navždy podepsala, je plný energie a snaží si užívat, protože ví, že mohlo být všechno jinak. Poznají se, přilnou k sobě a brzy jeho nadšení rozmetá její rezignující pocity. I když má každý jinou předpověď (což se v průběhu děje nečekaně protočí), pojímání (zbývajícího) času se promění. Spojuje je prořízlá pusa, smysl pro kousavý humor i bystré poznatky. A já vůbec nikoho neviním z parazitování na vážném tématu. Nikdo (občas jo) nám necpe, že život s rakovinou je na hovno, naopak se snaží proklouznout hlouběji a naznačit, že strašáků je daleko víc. Uvěřitelně celým vyprávěním navíc prostupuje i pozice rodičů, jejichž perspektiva je rovněž zajímavá. Emocionální efekt je silný, chemie mezi milenci je hmatatelná, a když odpustíme všechny ty americké atributy (ultravážné proslovy), nelze jinak, než si to „pořádně“ užít. Nejednou jsem se od srdce zasmál (slepý kamarád čekající na robotické oči i útočící na zrádkyni) a dojal (navíc mám děti). Víc dojezdů mi nevadilo, to, že dvojici dochází humor dřív, trochu ano. Přesto jsme to vítězně doklepali, já si vytučňuji jména (znovu) Shailene Woodley a Ansel Elgort, potvrzuji si, co už vím (Willem Dafoe) a oceňuji, jak bylo těch 130 minut zpracovaných s nebývalou lehkostí. Svitne naděje? Nebuďme tak naivní. (22.08.2014)

V sále spolu se mnou bylo odhadem tak 31 citlivých pohlaví a já málem doplatil na to, že jsem si s sebou nevzal neoprén, nafukovací člun a pádlo. Krom zvuků, které připomínaly nářky v chudobinci, se totiž kolem taky kolektivně brečelo, což mělo za následek, že když uvaděčka na konci otevřela dveře, vyvalil se na chodbu pátý stupeň divoké vody. Neříkám, že jsem sám nebyl párkrát naměkko, ale poví mi někdo, jestli tenhle film dokáže oslovit ještě něčím jiným? (Invercargill, NZ) (19.07.2014)

Při sledování traileru jsem si jen opovržlivě odfrknul, že je zde další z nekonečné řady filmových variací o smrtelně nemocné krasotince, jakých se v posledních letech natočily tuny. K projekci jsem tak přistupoval dosti skepticky, film však mé obavy zcela rozehnal - a naplno mě dostal. Je to především zásluhou hereckého výkonu nádherné Shailene Woodley, kterou považuji za velmi nadějný herecký objev, a těším se na její budoucí role. Rovněž má oblíbená Laura Dern v roli její matky byla výborná; další herci (s výjimkou opičáka Dafoea, kterého nesnáším) splývají v mlze hereckého průměru. Nejsilnější stránkou snímku jsou skvěle napsané postavy a výborný příběh, který vtáhne do děje a nepustí až do samého závěru. Dobrý dojem z filmu podtrhuje vhodně zvolený soundtrack, byť jsem se u některých hudebních podkresů mírně ošíval (např. ten Vivaldi). Za sebe nemám problém přiznat, že jsem skoro celý film probrečel - tak dojemný jsem ho shledal. Zvláště závěr je vážně vydařený, a neušlo mi, že se ze sálu kolem mě ozývalo dojaté posmrkávání dalších diváků. S malým odstupem několika hodin od opuštění kina mi ten film sice přijde slabší než jak působil na první bezprostřední dojem, ale nerad bych si dodatečným rejpáním kazil pěkný zážitek, který mi tento film přivodil. Předlohou jsem nedotčen, což mi vůbec nebránilo si tento velmi pěkný film náležitě užít - za mě silné 4 hvězdy doprovázené ještě čerstvou vzpomínkou na to intenzivní pohnutí, které jsem cítil u závěrečného záběru - takhle naměkko jsem byl naposledy snad až někdy u VELKÉ NÁDHERY (chraňbůh, abych tyto snímky srovnával - jen konstatuji, že jsem se v jejich závěru cítil velmi podobně). Máte-li podobné filmy v oblibě, s klidným svědomím vám tento mohu doporučit. (02.06.2014)

Romeo bez nohy a Julie jednou nohou v hrobě, citové vydírání par excellence. Čistá práce za pět hvězd. À propos, všimli jste si, že Hazel za sebou tahala v baťůžku ty bomby dvě? Jednu s kyslíkem, druhou natlakovanou samými klišé. Dvě bomby, dvě hadičky, do dvou nosních dírek. Tlačení na pilu všemi možnými dramaturgickými metodami, drsné dojení citů a to vší silou, obouruč, se stejnou vervou jako do temnoty odcházející Isaac prohmatával ňadra své holky Navěky. Smrtka v netradičním kostýmu - v kalhotách od pyžama, s ranním (už bůhvíkolikátým) drinkem v kostnaté pařátě, s cynickým úšklebkem se pohupující do rytmu příšerného švédského hiphopu. Brrr, ten byl! Za co, panebože, za co?! Příhodná tečka za naivitou mladé, leč vášnivé(!) čtenářky a dobrý odrazový můstek do hnusné reality života. Škoda, že Willem Dafoe nedostal víc prostoru ke své exhibici, k verbálnímu tangu jedovatého a krutě upřímného znalce otázek konečného života a nekonečné smrti. A nejstrašidelnější scéna filmu? Kdepak JIPka, pro mě to byl Patrick s kytarou a Ježíšem na koberečku. Kdysi totiž chytil raka do pytle, pročež už neměl světské starosti s láskou tělesnou a mohl se naplno věnovat bohulibé činnosti vedoucího podpůrné skupiny a všechny ty umírající mladé lidi vesele mlátit po hlavách klackem Boží lásky a povinného sdílení bolesti. Ten byl! Velice strašidelný kastrát, Ježíšův roztleskávač. Naproti tomu Romeo a Julie, zde Jednonožka a Dusivka, ti měli sympatické postoje k životu, umírání i k přežívání a jsem moc rád, že jsem je stihl v jejich krátkém životě poznat. P.S. Omluva za cynické hlášky v komentáři, ale za to můžou naši zamilovaní, Hazel a Gus, tenhle přístup k věcem tragickým jsem pochytil od nich! :-)) (05.06.2014)