Case for a Rookie Hangman
Režie:
Pavel JuráčekScénář:
Pavel JuráčekKamera:
Jan KališHudba:
Luboš FišerHrají:
Lubomír Kostelka, Klára Jerneková, Slávka Budínová, Milena Zahrynowská, Pavel Landovský, Miroslav Macháček, Radovan Lukavský, Nataša Gollová, Jiří Hálek (více)Obsahy(1)
Mladý muž jménem Lemuel Gulliver (L. Kostelka) jednoho dne zabloudí autem na tajemné silnici a havaruje. Ke svému úžasu zjistí, že nehodu způsobil oblečený zajíc s kapesními hodinkami. Od té chvíle Gullivera, jenž se ocitl v tajemné zemi Balnibarbi, potkávají samé prapodivné věci: budova uprostřed polí mu připomíná rodný dům i školu, kolem se objevují mlčící lidé, kdosi Lemuela pronásleduje a střílí po něm. Později se Gulliver seznámí s historií balnibarbského hlavního města Laputy, které kdysi uniklo nepřátelskému obležení tak, že se vzneslo do výše. A právě tam musí Gulliver uprchnout poté, co je odsouzen k smrti a předán do rukou začínajícího kata… Fantaskní román Jonathana Swifta "Gulliverovy cesty" se stal klasikou dětské literatury, avšak jakožto ostře satirické dílo je určené spíše dospělým. Scenárista a režisér Pavel Juráček ve svém filmu zpracoval méně známou kapitolu románu. Vyprávění zasadil do soudobých reálií a vytvořil významově složité podobenství, vyjadřující jeho vlastní, ale i společenské dobové pocity. (Česká televize)
(více)Recenze (187)
Odpusťte mi prosím, ale toto Juráčkovo vrcholné dílo mi bohužel zase tolik nesedlo, jak bych očekával. Raději ponechám bez hodnocení, ale rozhodně souhlasím s tím, že jde v české kinematografii o jistý unikát. ()
Mnohem víc než u jiných filmů lituji toho, že jsem nečetl "předlohu", totiž Swiftova Gulivera - to by mi asi pro náležité docenění filmu hodně pomohlo. Znám z knihy jen nepatrné úryvky, které mě ale ohromně překvapily geniálním satirickým ostrovtipem a neuvěřitelnou nadčasovostí tohoto díla ze (jestli se nepletu) 17. století. K filmu samotnému: svým způsobem unikátní, scénicky moc hezky udělané dílo. Ohromně se mi líbil začátek, dokud je Guliver ještě v tom domě a mluví k divákovi jako vypravěč. Pak už jsem se poněkud ztrácel v rozbitém sledu metaforických, absurdisticky laděných scén. Jednotlivě jsem si je vychutnával, ale postupně jsem upadal do stále větší únavy, pokud jde o postižení celku. Ne že by společensko-politická výpověď nebyla zřetelná, ale prvoplánové politikum mi tady nestačí. Takhle vnímám Juráčkovo opus magnum jako vcelku méně zdařilé než Postava k podpírání, ačkoli závada může být "v mém přijímači". Rozhodně to stojí o několik pater výše než Každý mladý muž. Zvláštní je, že jakási topornost Juráčkova vyjadřování, kterou vnímám u všech těchto tří filmů, mi u Každého mladého muže připadá jako ryzí neumětelství vyrábějící paskvil, kdežto tady jako osobitý rys díla, u Postavy k podpírání dokonce jako "to pravé". Mimochodem, zaregistrovali jste v Případu pro začínajícího kata muže s kočkou v aktovce? Jo, je to on. PS: Děkuji Augovi za mimořádně přínosný komentář - referát. ()
"To je tak krásný film, že by ho snad zakázal i Dubček...". (František Vláčil). Životní dílo jednoho skoro zapomenutého génia zničeného dobou a životní marností, v níž se ztrácí obyčejná krása bytí, najednou již nelze tvořit ani sdělovat, je strašně těžké, či dokonce nemožné, něco pevně uchopit a prožít...i když je vše na dosah. ()
Nejhorší herec světa v hlavní roli, ve vedlejší roli další člen herecké hvězdné pěchoty Landovský (velmi srdnatě svými výkony o zlatou příčku bojuje), výsledek se dal očekávat. ()
Lemuel Gulliver vojde za "pomoci" králika do krajiny Balnibarbi, ktorý nám vďaka sugestívnemu Juráčkovmu podaniu pripomenie fiktívny svet vo Wellesovskom Procese a Godardovom Alphaville. Podobne je aj Prípad pre kata divácky veľmi ťažkým filmom, kde je síce jasné, načo sa snaží byť alegóriou, lenže mnohé je podané značne nezrozumiteľnou formou. Je pravda, že sa táto téma v českej novej vlne dosť často opakuje, niet sa ale čo diviť, režiséri nevedeli, kedy sa situácia u nás zase "zhutní" a voľnosť tvorby bude znova iba vecou minulosti. Na prvý krát asi objektívne nehodnotiteľné, lenže Prípad vo mne nerezonuje takým spôsobom, ako spomenuté dva filmy, z ktorých som sa dokázal vysomáriť trochu viac a chcelo sa mi nad nimi premýšlať viac do hĺbky. VIDENÉ ZNOVA 11/19 Tak na druhý krát sa už divák cíti trochu viac aklimatizovaný, stále však bude mať dojem, že mu ešte niečo málo či viac uniká. A preto si vo svojom voľnom čase v blízkej či ďalekej budúcnosti nechá priestor na tretie, možno definitívne pozretie. ()
Jeden z nejabsurdnějších absurdních českých filmů, a jeden z nejlepších vůbec. Pokud máte rádi českou novou vlnu a ještě jste neviděli Případ pro začínajícího kata, rychle to napravte. Možná vám ze začátku nebude jasný, o co tady vůbec jde (a jestli vůbec o něco), ale hodně rychle to pochopíte. Nejlepší adaptace románu. Navíc natočená v mým rodným městě, ale to na moje hodnocení nemá vliv. ()
Pravdupovediac ani som neočakával, že ma Juráčkov film zaujme. Videl som viacero filmov, na ktorých sa scenáristicky podieľal a iba jednému (Nikdo se nebude smát) som dal štyri hviezdičky. Uznávam, že je náročné, takýto film vytvoriť v hlave a potom ho za pomoci výbornej kamery a snaživých hercov preniesť na plátno. Len si vôbec nie som istý, či pán Juráček videl na konci svojho snaženia filmového diváka. Ja nekladiem rovnítko medzi slová nezrozumiteľný a umelecký a pokojne znesiem prípadný dešpekt tých, ktorí tomuto filmu naozaj rozumejú a obdivujú ho. ()
Juráčkovo podobenství o zemi řídící se nepochopitelnými a nesmyslnými pravidly. Lidé spoléhají na rozum těch nahoře, ale kdo vlastně řídí naše životy? Při příležitosti uvedení digitálně restaurované verze jsem si uvědomil, jak smutně aktuální ten film stále je. ()
Tak do tohohle se nepouštím. Dumal jsem, proč jenom tak málo lidí z mojí topky má film hodnocený, a už to asi vím. Jak je to podobenství, ruce pryč, spálil jsem se už tolikrát. A co tím chtěl básník ehm tedy filmař říci? I kdybyste mě poslali příští víkend volat Hollana, tak vám to neřeknu. Musím hodit nízký. ()
Vrány černé, vlci, štíři, ropuchy a netopýři... Stala se nehoda. Přejeli „bílého králíka“. Nezbývá proto nic jiného, než si vzít jeho (pozpátku jdoucí) hodinky a zjistit, jak hluboká králičí nora je. Ačkoliv surrealismus prostupuje tento film skrz na skrz, pravdou zůstává, že skutečnost byla u nás v té době nejspíš ještě surreálnější... ()
Natočený je to výborně na tu dobu, i hudba je skvělá. Ale myslím, že jedno zhlédnutí je poněkud málo, aby byl člověk schopen pobrat, co všechno je zde zobrazeno a jaký smysl vůbec tento velmi absurdní snímek má. Prozatím to je na 60%. ()
Hodně zajímavý film, nesoucí v sobě ty nejtypičtější prvky nové vlny. Děj si volně pohrává se Swiftovou Gulliverovou cestou na létající ostrov Laputa... současně poukazuje na tehdejší výslechy a vůbec řeší hlavně neschopnost komunikace mezi jednostlivcem a společností. Celé to začíná přejetím Carrolova Králíka a od té chvíle začína bizarní cesta příběhem, který se zpočátku nezdá býti příliš pochopitelným,ale postupně se to jakž takž vyjasní... každopádně nechápu, proč vzbuzuje například Memento nebo Zvrácený takový ohlas, když v Ppzk se formaděje vyprávěného odzadu objevuje taky a to ještě v mnohem rafinovanější podobě - !spoiler! (alespoň myslím) hrdina to neví a pohybuje se dějem odzadu, za což můžou hodinky přejetého králíka! ()
Jeden z nejlepších českých filmů nové vlny 60. let režiséra Pavla Juráčka, podobenství, jež dodnes neztratilo nic na svém kouzle i provedení. Díky určité zásadovosti režiséra Pavla Juráčka se mu moc filmů natočit nepovedlo - znelíbil se totiž svými přímými názory stranické garnituře, takže měl o práci nouzi, a hlavně ve filmařině. Přesto to, co zůstalo, patří k nejlepším českým filmovým dílům, a Případ pro začínajícího kata, jehož prvotní název zněl Krajina vlídných bludiček, pak k vrcholům toho, co u nás kdy bylo natočeno. černobílé podobenství je totiž natolik mnohovrstevné, že si na film můžete dívat stále znovu a vždy objevíte nové roviny a nové myšlenky. Příběh vychází volně z Gullverových cest do Bilnibarni a Laputy. Muž - Gulliver - se podivným způsobem dostane poté, co přejede oblečeného zajíce s hodinkami, do zvláštní krajiny, kde potkává lidi svého mládí. Ti ho však nepoznávají a žijí jiný život. V této krajině jsou i další zvláštní věci, např. se tu jeden den v týdnu nesmí mluvit, aby se nevyčerpal vzduch. Najdeme zde akademii vynálezců, jejichž přístroje na ruční pohon dávají tušit, že zde čas začal běžet pozpátku. Než se mu podaří utéct, zažije ještě mnohé a podivnější příhody... I když zde najdeme hodně paralel vůči tehdejšímu komunistickému režimu, nejde jenom o ně. Díky určité nadčasovosti v dalších tématech (pokrytectví, snobismus, ale i sny, touhy a přání) má snímek co říci přemýšlivému divákovi i dnes. Nehledě na skutečně precizní zpracování, herecké výkony, práci se zvukem, hudbou (najmě tou v pozadí, třeba pokud jde o písničku, zpívanou dětskými hlásky, a její text), kamera našla nejlepší možné exteriéry. ()
Po letech definitivně nejzásadnější počin nové vlny a perla domácího filmu hledající konkurenta i v globálním měřítku. Scénárista a režisér Pavel Juráček si postavil pomník doslova v hodině dvanácté a osudově propojil ironické zobrazení Balnibarbi s tragickou tendenční situací. Ale satirická nota je ve vyznění spíše floskulí pro historické datace. Režisér zcela potvrdil svou zálibu v komplikovanosti vyznění, diváka vůbec nešetří a na položenou otázku dává jen mlhavou odpověď. Proto je sledování nesmírně těžké, chce to vícero shlédnutí, líbit se Vám to možná hned nebude. Obratnější tedy je sledovat zprvu spíše formu, protože obsah je i nepokrytě subjektivní bez jasného klíče. Film, který se rodil takřka tři roky vytvořil modelovou strukturu - do absurdity dosadit konvenci a tu pak utopit v něčem, co nechápe. Nezáleží na ideologii a zřízení, takový člověk se utopí i v nejvstřícnější demokracii. A tím člověkem je ještě víc než hlavní hrdina sám Juráček. Drtivá kola Normalizace ho vzala sebou a on se další šance nedožil. Otázkou zůstává, zda by jí ovšem dovedl využít. Pošilhávajíc po současném českém filmu o tom silně pochybuji, charakter typu Juráčka by byl ve stejné nevoli jako jeho hrdina po návratu do Barnibalbi. Vidím to proto tako dokument doby, jindy by neměl šanci. Je to odkaz nejen Juráčka, nýbrž celého tehdejšího filmu. ()
Jde o to, aby už nikdo nemusel zbytečně myslet, pane Gullivere. Považte, co zbytečného myšlení se všude děje. I děti musí myslet, i staří a nemocní i lidé, kteří nemají na myšlení vůbec čas. I ti, o nichž si myslíme že nemyslí. Blázni, notoričtí pijáci, idioti. Všichni bez výjimky myslí. Přivezli mi kreténa. Močil pod sebe, neuměl se najíst, neovládal lidskou řeč. Ale myslel. Pozoroval jsem kojence, pane Gullivere, a mohu vám říci, že se u nich vyskytují sny. Ale proč vám to všechno povídám. Protože budete mluvit s guvernérem a ten se vás určitě bude ptát na můj myslící stroj na ruční pohon. Myslící ústrojí. Ruční pohon. Zde se tvoří myšlenky. Ptali se mě na kapacitu. Řekl jsem, že zdravý muž docílí až deseti tisíc myšlenek denně, ale jim, jim se to zdálo málo. A tak tedy někoho napadlo použít k pohonu tohoto aparátu žentouru. Chtějí zapřáhnout dobytče, pane Gullivere, ale já jim to nedovolím. Řekněte jim to. Já nepřipustím, aby tímto strojem otáčel vůl. ()
Dajte do zaklápacieho hriankovača kus Kafku a kus Sartra, zaklopte, pustite a to, čo vám po chvíli vyjde, by mohlo byť naozaj dosť podobné práve Prípadu pre začínajúceho kata. ()
Ca dva roky před Listopadem, v klubovém kině FAMU v sále pražské Městské knihovny, do kterého jsem se měl (díky filmovým bohům) možnost podloudně vkrádat na volňásky, to byl nezapomenutelný zážitek. Nějaké ty "trezorové filmy" už jsem předtím viděl (Žert, Ucho, Skřivánky...), ale tohle byla úplně jiná liga. Samozřejmě jsem v telecích šestnácti spíš tušil než rozuměl, ale bylo mi jasné, že jsem svědkem čehosi významného. Grotesknost, jemný surrealismus, bizarní fantastika, kafkárna a všeprostupující depresivní atmosféra nastupující normalizace, kterou jsem z filmu přímo fyzicky cítil sálat. Silný, i když neradostný film. ()
Do detailu vyprecizovaná studie cizinectví, jehož zkušenost se rozšiřuje i prohlubuje s každým záběrem. Především sákne do řeči, z níž souběžně vyrůstají verše i fráze a která právě tak ovládá, jako selhává, a to především v těch nejosudovějších okamžicích. Hlasy se rozeznívají v labyrintu, který se neomezuje na tradiční reprezentace – stavby, ruiny, davy, dvojnictví –, ale zahrnuje i přírodu, což zvlášť skličuje, protože to jasně sděluje, že není kam uniknout (ani se nalézt). Otázka po snu je přirozenou reakcí na takové zbloudění: je onen chaos, který se člověka zmocňuje, jeho vlastním dílem, částí jeho já, jeho hrou na sebe, přítomného, minulého, budoucího, nebo jej do něj vrhl nějaký osud? Přestože žádná z odpovědí přirozeně neutěší a výsledek přes poetickou figuru, kterou vrcholí, i celkový mytologizující rámec, diváka spíše tíží, není film prostý humoru, který nesou okamžiky, v nichž bezelstná upřímnost dvojznačného hrdiny naráží na rigidní pravidla nervního kocourkovského světa: vtip otřásá mocí a v tomto duchu také působí dobové jinotaje. Kdo by při některých obrazech a poznámkách nepomyslel na okupaci? Ovšem, zatímco dnes každý takový moment zajiskří, ti nepočetní diváci na prahu normalizace asi spíše sinavěli. – V rámci hledání souvztažností se konečně nabízí i srovnání se soudobým filmem Alaina Robbe-Grilleta natáčeným ve slovenské koprodukci zhruba souběžně. Juráček sice není studentsky cudný, ale na erotomanickou imaginaci francouzského romanopisce se zdaleka neomezuje a vesměs zdařile ji integruje do vyprávění i do celkového obrazu onoho proteovského světa (především prostřednictvím obměňovaných milostných scén a dvojnic, svými variantami a podobnostmi splétají přes jejich zdánlivý antagonismus mimořádně lepkavou síť). Také tam, kde Robbe-Grillet kloubí do post-surrealistických kompozic fragmenty labyrintické morfologie, je Juráček úspěšnější: osudovost gulliverovského labyrintu nesou především vztahy a protože přirozenost ústředního hrdiny je odzbrojující, poutá film do svých tenat i diváka. K tomu ve slovensko-francouzském snímku nedochází: tam je distance absolutní – zatímco na stříbrném plátně vše žhne, svědci v jevišti zůstávají chladní. Snad proto také ukročil ve svém druhém koprodukčním filmu k té nejbanálnější erotické výpovědi. Juráček další šanci nedostal. ()
"Ale král už dávno nevládne. Je v Monte Carlu v hotelu Carlton. Stal se tam vrátným." ()
(3x) ,,Víte, já celý život čekám, že se mi přihodí něco, co se ještě nikomu nestalo." Člověk z času na čas mívá ve spanku podivné vidiny, které můžou být napínavé a zaujat ho natolik, že ho po probuzení přinutí i k zamyšlení přesto, že jsou mnohdy nelogické a jejich "děj" a následnost okamžiků odporují realitě... a právě takový je tenhle film: snový, fantazijný, magický, absurdní, někdy také nelogický... a není důležité, proč a jak se hlavní hrdina dostal a ocitl tam a tam a jak se proměňují podivné motivy konání postav, ze kterých tu mnohé přicházejí, odcházejí a znovu se zjevují v jiné podobě nebo pod jinými jmény. Tomuto nádhernému podobenství předcházelo několik let tvůrčí činnosti Pavla Juráčka k vytvoření filmové látky na motivy světoznámého fantazijného románu Jonathana Swifta, ale také na řadě dalších scénářů k řadě originálních filmů v 60.letech. Zde natočil v Případu jedno z vrcholních děl nové vlny čs.filmu, velmi zajímavý artový snímek, který až kontrastně kombinuje celou plejádů žánrů od prosté fantazijní komedie až po silnou politickou statiru. Snímek má v sobě navíc jedinečnou hudbu Luboše Fišera s nádherným ústředním motivem hry na flétnu a kytaru i chytlavým šlágrem Gloria Aleluja zpívaným dětským sborem. Tolik krásně vykřeslených postaviček ač na menším prostoru v neméně zajímavém hereckém obsazením, mou pozornost získává zejména profesor Bayel v podání skvělého Radovana Lukavského, pak opět geniální Miroslav Macháček jako záhadní kníže Munodi nebo krásná Klára Jerneková nesoucí v sobě motiv poezie a zamilovanosti. Pak ta umělecká kamera snímající jeden šíleně absurdní moment za druhým!! Samo ujížděcí auťák po klikatých serpentýnách, následně jeho přeběhnutí, slávnostní mlčící den sloužící pro ušetření vzduchu, otvírání šampusu zámkovou kladkou, výroba myslícího stroje na ruční pohon,... V hloubce pak tu jako bonus pro pokročilého diváka úspěšně funguje řada jinotajů a narážek na tehdejší dobu snad v každé druhé replice nebo scéně, zacházející až do drsného připomenutí vykonstruovaných procesů 50.let (viz. hodina kriminalistiky s cvičným výslechem a student, který hned srazí vyslýchaného cizince ze židle a přidávající se laborant s pendrekem, následně na to o mísnost dále násilné přidělení nového jména dotyčnému) nebo kritiky zamlčování pravdy a šíření nových faktů (,,To neříkejte, to nesmíte říkat...") i přísné cenzury (viz. rozsudek smrti pro básníka za absurdní báseň o oblečeném zajíci... ,,Víte, co mi řekli? Že je cizí našemu duchu. Proboha co je na tom protistátního?!"), napokon vyhrocené do naprosté absurdity v podobě soudního procesu (,,Já si myslím, že pokud nebudeme vědět, proč on se přiznává, že nemá se ho žádný smysl ptát, chce-li se k něčemu přiznat."). Geniální film, který mě dostává a líbí se mi každým zhlédnutím čím dál víc. Film pro pokročilé, rozhodně nikoliv případ pro začátečníka :o) 95% () (méně) (více)