Playing with the Devil
Režie:
Josef MachKamera:
Jan StallichHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Josef Bek, Eva Klepáčová, Alena Vránová, František Smolík, Jaroslav Vojta, Bohuš Záhorský, Stanislav Neumann, František Filipovský, Josef Vinklář (více)Obsahy(1)
Princezna Dyšperanda a její služka Káča by se moc rády vdávaly, nemají ale za koho. Když se objeví jakýsi myslivecký mládenec a nabídne, že jim sežene ženichy za pouhý podpis vlastní krví, děvčata příliš neváhají. Jenomže ten vykutálený panáček byl ďábel a ony se mají smažit v pekle! Naštěstí je tu ještě vysloužilý voják Martin Kabát, který se nebojí ani čerta a nehodlá mu ty dvě nevinné duše nechat grátis... Nestárnoucí pohádku natočil v roce 1956 Josef Mach podle divadelní hry Jana Drdy, který s režisérem spolupracoval na scénáři filmu. Kostýmy i stylizované ateliérové dekorace nesou pečeť nezaměnitelného rukopisu svého autora – malíře a ilustrátora Josefa Lady. (TV Prima)
(více)Recenze (442)
Velmi dobrá komediální pohádka podle Drdovy divadelní hry. V podstatě je to ještě "barokní" příběh s tradičními duchovními principy dobra a zla. Postavy jsou výborně typizované (loupežník, anděl, čert nižší a vyšší, poustevník, vysloužilec atd.). Drda sice byl komunista, ale tyto principy respektoval - na rozdíl od současných tvůrců (např. Trošky), kterým to už vůbec nic neříká. Pravda, socialismem je načichlá i tato pohádka, ale i přesto ji řadím k těm nejlepším. ()
Veľmi známa a aj obľúbená rozprávka ma ani v detstve nezaujala. Kulisy, kostýmy a maľovanie hercov mi v detstve boli cudzie, v dospelosti boli znakom nedostatku peňazí na výrobu. Plejáda skvelých hercov nezachránila scenár ohlodaný snaživými cenzormi na nezaujímavé a nevtipné texty. Zázrak sa nekonal, filmy z tejto doby nemôžu byť z princípu dobré. ()
Pohádka prologu Pražského jara s celou řadou viditelných, velmi průhledných alegorií (otec Školastykus) měla štěstí jak na literární předlohu, tak na scénář. Vedle PRINCEZEN patří určitě k nejzdařilejším výtvorům tohoto prvního období klasické české filmové pohádky. Socialistický nekomunistický patos, to, co vadí některým menšinovým spolukomentátorům na tomto filmu, navazuje plynule na pobělohorské plebejství novočeské identity. A propůjčuje všem postavám bez rozdílu hned jeden rozměr navíc. Ladovské kulisy jsou výtvarným artefaktem světového dosahu daného nedoceňovanou osobností jejich tvůrce. Plebejské lišáctví a ironie, které se "velmi nenápadně" vkrádají do architektury lidové církevní hry, do níž je film situován a kterou s úspěchem prolamují, jsou zřejmě základem neopakovatelnosti HRÁTEK i superlativů, jimiž jsou právem častovány. Vedle často zmiňovaných protagonistů (Bek, Smolík, Vojta, Alena Vránová, Pešek, Filipovský, Neumann) bych rád upozornil na další. Skvělá úlisnost snaživého ďáblíka na počátku kariéry ztělesněného tehdy velmi mladým Josefem Vinklářem je vyvažována Káčou Evy Klepáčové, která tu zřejmě našla svou životní úlohu. A samozřejmě je nutné upozornit na dnes prakticky neznámého pohádkáře Jana Drdu; mírou a kvalitou reflexe, jež vložil do této části své tvorby, je srovnatelný s klasiky typu Němcové, Erbena nebo bratří Čapků. Rozverná vyprávěnka pro dospělé s humanistickým podtextem destalinizačního "tání" zůstává oprávněně součástí zlatého dědictví naší národní kinematografie. Nejen pro naše, ale i pro budoucí generace. ()
Jedna z těch nejlepších starých pohádek. Josef Bek je tu nepřekonatelný, sype ze sebe hlášky, Vladimír Ráž jako doktor Solfernus je ďábelsky skvělý, nemluvě o dvou čertech Fr. Filipovském a St. Neumannovi. I samotný arcikníže pekel Belzebub v podání Ladislava Peška je nezapomenutelný. "Ááá, to je moje slast....Co tu chce ta umrlčina?" :) Josef Vinklář je tu ještě tak mladý a hubený, ale jako vždy výborný. Když už vypočítávám herce, tak rozhodně Jaroslava Vojtu coby arcimordýře Sarka Farku nesmím opomenout. Nechápu, jak někdo může o této pohádce říct, že je budovatelská. Vyskytuje se tu anděl a mluví se o bohu, nezpívá se o práci, nepropaguje se společné vlastnictví,... ()
Revoluční film udivující zázrakem Vinklářova rozdvojení – tolik k nejstaršímu dojmu z dětství. Nutno říci, že dojem z tohoto filmu ladovské virtuální reality se s každým dalším zhlédnutím zlepšuje. Musím také použít sousloví, o němž jsem myslel, že ho nikdy nepoužiji, totiž „herecký koncert“ všech zúčastněných. U mne zde hrají prim pánové Vojta, Smolík a mladý Vinklář, dostává mě Dišperanda Aleny Vránové, kteréžto princeznovské rozpětí (Krasomila - Dišperanda) je prostě kolosální. Kupodivu inteligentní a opravdu vtipná antiduchovní propagace podřadné manuální práce. Kupodivu, ani Martin Kabát coby personifikovaná apologie křupanství, dokonale obsazený soudruhem Bekem, jemuž hrdost na to, že neumí číst, sálá z očí, ani "správné děvče od rány" Káča, toužící po chudém chalupníkovi "vod Berouna", neubírají této selance o napravení zastaralých živlů na půvabu. Ostatně Kabátův smysl pro etiketu, jakož i vrcholné vyjádření dragounské etiky ("a to né, to sakra né!") budí sympatie, nehledě k setkání s tremendem, které „i Káču porazilo“. Pokud je mi známo, jedná se na příští půlstoletí o poslední filmovou pohádku, v níž jsou silným hráčem vedle mocností pekelných také mocnosti nebeské. A Peškova expresivní belzebubská kreace ("to je blaho... celej svět schramstnu do své tlamy") zůstává doposud nepřekonaným zpodobněním ďábla v jeho podstatě. Na tom nic nemění ani podařená "zápaďácká" stylizace jeho věrných, ani Vinklářova nonšalantní dišputace s otcem Scholastikem nebo rozprava o duši mezi Solfernem a Kabátem. Za pozornost stojí srovnání trojúrovňovosti ďáblů zde a v Čert ví proč: narozdíl od tamního modelu přímého vzestupu (viz můj komentář) zde máme po přechodu od nejnižší úrovně (hnojaři v Čertově mlýně) k té vyšší (stojící u trůnu) jakýsi zvrat v postavě samotného Belzebuba, zřetelně ztvárněného jako tupou hmyzí obludu, čiré zlo, totiž čirou rozšklebenou hltavost. Podotýkám, že není v jiné české filmové pohádce zpodobnění arcisatanáše, které by mohlo protikladným zjevům v těchto dvou filmech konkurovat (totiž pokud jde o otázku, co je ďábel; třeba Heřmánek ve S čerty nejsou žerty je jiný případ). Přetahování o úpisy v pekle pak zřetelně odkazuje k mnichovské katastrofě (přesněji řečeno ke zřízení Protektorátu coby jejího důsledku), což je trefné, leč za cenu zboření logiky děje. A propo, mocnosti nebeské: máme tu jen pokryteckého poustevníka, s nímž se dohaduje dětinsky přecitlivělý anděl. Ve finále se ale přece jen ukáže, kdo má poslední slovo. Příhlednout je třeba také k tomu, že jak anděl, tak sprostný laik, křupan Martin Kabát, se oproti Scholastikovi hlásí k pravé křesťanské zbožnosti – alespoň v ústřední věci (Kabát: „...to bych se musel ale strašlivě mejlit“ v konfrontaci s poustevníkovým římskokatholickým: „říkám-li to já, tak je to definitivní“). Z tohoto hlediska se pak Kabátem prosazené „pokáníčko podle mýho gusta“ jeví jako zajímavé slovo do pranice theologických disputací. Avšak pokud jde o to, co s hříšnými ženskými, je třeba dát za pravdu svatému poustevníkovi: „bodejť by ji rarach sám napích na nejšpičatější... tento...“ () (méně) (více)
Galerie (17)
Zajímavosti (20)
- Podle stejného scénáře vznikla v roce 1954 v režii Josefa Bezdíčka i stejnojmenná rozhlasová pohádka. (Miggi90)
- V roce 1954 byla původní divadelní hra Jana Drdy upravena i do podoby rozhlasové hry, ve které se objevila řada známých herců, z nichž někteří si zahráli o dva roky později i ve filmové podobě. Dvojí zkušenost s titulem tak získali Stanislav Neumann (Omnimor), František Filipovský (Karborund), Jaroslav Vojta (Sarka Farka) a František Smolík (Školastykus). (Martrix)
- Čert doktor Solfernus (Vladimír Ráž) se objevil také v inscenaci Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1976), kde ho ztvárnil Alexej Gsöllhofer. (M.B)
Reklama