apacka

"It ought to make us feel ashamed when we talk like we know what we're talking about when we talk about love." Není to pravidlem, ale občas v session Moonshine na Radiu 1 proběhne filmový speciál, který kompiluje zajímavé soundtracky a filmovou hudbu z poslední doby. Přesně to se teď stalo: éterem zněla hudba z Big Eyes, Whiplash, Nightcrawler, Theory of Everything, Birdman, Girl Walks Home Alone at Night, John Wick a dalších. Na doporučení, komentáře a shnilá rajčata stran vizuálu taky došlo. // Kompletní tracklist je v nahlédnutí na profilu pořadu, prostříhaný podcast ke slyšení na mixloudu. Z dalších doporučuju ten, co kompiluje best of 2014, nebo jiný, co ilustruje Reader vol.2 (viz minulý post v deníku).

{psa} Vydala jsem knihu! Tedy eBook. Není to sice o filmu, ale v jedné kapitole zmiňuju film Betonová zahrada. Jmenuje se Reader vol.2 a je to pokračování původní hudební čtečky z roku 2011. Kompiluje několik desítek vybraných textů pro nejrůznější mádia, především hudební magazín Full Moon, a symbolicky uzavírá období mojí grafomanie, ježto o hudbě dávno nepíšu v takových nepočitatelných kvantech. Teď píšu totiž o filmu! Haha. Ebooky jsou zadara na axetofall.net.

Reader vol.2 (2015) w/ Wovenhand, dEUS, Paper Chase, Converge, Swans, reporty z festivalů a koncertů Two Gallants, Bright Eyes, Interpol, Godflesh, Ulver, Nylon Jail, Pearl Jam, Refused, Cancer Bats, Smashing Pumpkins nebo Blur; rozhovory (Scott Kelly, Eugene S. Robinson, Billy Corgan), vzpomínky, blogy a výběr z editorialů pro Full Moon; 76/103 stran, 50k slov, 300k znaků, 1mb pdf, Carton Clan fancy verze 9.5mb pdf.

Reader vol.1 (2011) w/ New Model Army, Black Heart Procession, Converge, country, reporty z koncertů Modest Mouse, Chucka Ragana, Priessnitz, Swans nebo Murder By Death, rozhovor s Pavlem Bobkem a výběr z editorialů pro Full Moon; 96/70 stran, 49k slov, 292k znaků, vyšlo také v tištěné podobě, lze objednat za 66 Kč nebo koupit na koncertech k.y.e.o.

Psáno pro Full Moon Zine, kompilace textů:
Preaching the blues (and all them movies) #10
Filmové žebříčky FMzine, rok 2014

Jelikož k hudebním žebříkům za rok 2013 jsem se dostala s ročním zpožděním, bude i tahle hitparáda kompilátem posledních dvou let. To nejsou správné spojky, ale asi si rozumíme. Stalo se totiž, že jsem se v červnu nastěhovala do bytu, kde byl luxusní gauč, úhlopříčka a HDMI, takže jsem teprve letos doháněla resty. V aplikaci ČSFD jsem navíc objevila senzační věc, a sice hledání [programů] kin podle GPS, takže jsem ve svém bezprostředním okolí objevila desítku biografů včetně Ořechovky (Spalovač mrtvol) nebo Maďarského institutu (Wrong Cops). Nemůžu nezmínit katalog Student Agency, IFFKV a novinářské projekce, kam mě nepochopitelně stále pouštějí.

Nejlepší filmy:

Relatos salvajes | Divoké historky (2014)
Asi nejlepší "braková" zábava od Pulp Fiction, akorát režisér a scénárista Damián Szifrón je z Buenos Aires, a tak mají Divoké historky trochu arty sexy maňana feeling. Humor povídek je samozřejmě naprosto debilní, protože postavený na absolutních absurditách, a v člověku se musí překřížit nálada, slabost pro Este hombre pagará por todo a jemný povahový cynismus, aby si to užil. Možná mě dobře naladil hejt na Fuku, který proběhl před začátkem promítání. Bonus: hudba Gustava Santaolally.

Wrong Cops | Fízlové, hajzlové (2013)
Režie, scénář, kamera, hudba: Quentin Dupieux vulgo Mr. Oizo. Český distribuční název je opět retardovaný, bohužel jinak než film - být to třeba Fízlové, píčové, hned bysme věděli. Jinak totálně hovadská věc, naskočit na stejnou lajnu jako tvůrce mi trvalo dobrých dvacet minut. Výkon Marilyna Mansona oceňuju víc, než bych bývala přiznala. A všechny ty ksichty byly k nezaplacení. (A nepamatuju si, kdy jsem naposledy tak strašně nenáviděla hlavní postavy filmu – měla jsem chuť je postavit ke zdi a zastřelit. Nejlepším momentem byla scéna s pepřákem, pak už jsem se cítila líp. Jinak overkill po všech stránkách.)

L'Écume des jours | Pěna dní (2013)
Michel Gondry mě normálně nechává zcela chladnou, Audrey Tautou jakbysmet a Boris Vian nebyl autorem, kterého bych si dokázala spojit s filmem, resp. jeho knížky s velkým plátnem. Pěnu dní, jako správný hipster předtím, než bylo cool být hipstrem, miluju. Jediné, co bych na filmu-hračkárně změnila, je prohození dvou hlavních mužských postav: Colin je sice papírově přesný, ale fanoušek Jeana-Sola Chick byl přece jen sympatičtější. A taky mi chyběla poslední kočičí scéna, ale třeba si ji Gondry nechává na samostatné celovečerní zpracování.

Dallas Buyers Club | Klub poslední naděje (2013)
Jeden z nejsilnějších filmových zážitků (tm).

Third Person (2013)
Liam Neeson není zrovna zárukou jakékoliv kvality, takže je lepší věřit jménu pod režií a scénářem: Paul Haggis (Crash a Million Dollar Baby, pravda, před deseti lety). Někoho by možná mohli bavit Kim Basinger, Adrien Brody nebo Olivia Wilde, a prej tam hrál i Casey Affleck?! Mno. Third Person je snesitelně chaotickým příběhem tří různých párů a hlavně kvůli realistickému matchi Wilde vs. Neeson bych se na to klidně podívala znovu, což se mi stane tak jednou u sta filmů.

A taky:

Interstellar (2014)
About Time | Lásky čas (2013)
Calvary | Kalvárie (2014)
Still Life | Zátiší (2013)
Twelve Years a Slave | 12 let v řetězech (2013)
X-Men: Days of Future Past | X-Men: Budoucí minulost (2014)
Only Lovers Left Alive | Přežijí jen milenci (2013)
Counselor | Konzultant (2013)
Locke (2013)
Filth | Sviňák (2013)
World's End | U Konce světa (2013)
John Wick (2014)
Predestination (2014)

Film + soundtrack roku 2013:

La grande bellezza | Velká nádhera

Nejlepší dokumenty:

What We Do in the Shadows | Co děláme v temnotách (2014)
L'Enlèvement de Michel Houellebecq | Únos Michela Houellebecqa (2014)
Istanbul United (2014)

Nejlepší HBO:

Normal Heart | Stejná srdce (2014)

Nejlepší Karlovy Vary:

Boreg | Self Made (2014)
L'Arbitro | Rozhodčí (2013)

Makom Be Gan Eden | Místo v nebi (2013)
Film izraelského režiséra a scénáristy Yossi Madmoniho debutoval na 48. Karlových Varech a spolehlivě mi přebil všechny blockbustery roku 2013. Složitý vztah muže a ženy, otce a syna a člověka a víry na pozadí překotného vývoje Izraele – originální, zajímavé a místy kupodivu i zábavné. Alon Aboutboul v roli šikovného vojáka a nešikovného táty naprosto excelentní. Vhodné i pro fanoušky Koránu.

Nejlepší soundtracky:

101 Reykjavík (2001)
Film 101 Reykjavík (v češtině to vzali i s anotací: S milenkou mé matky) je trochu ujetá černá komedie, možná trochu přeceněná (potažmo hipsterská). Ovšem soundtrack k ní nemá chybu. Dělali ho Damon Albarn a Einar Örn Benediktsson a leitmotiv je geniální; doporučuju verze Dub Lola nebo Flamenco Lola.

Filth (2013)
Originální soundtrack Sviňáka dělal Clint Mansell, který se na druhém, výběrovém cédéčku objevuje taky, třeba s Coco Sumner ve skvělém coveru Creep od Radiohead. Jinak Billy Ocean, Shirelles (v klasice Will You Love Me Tomorrow), Otis Blackwell nebo Tom Jones a Les Reed. Parádní retro a k filmu to sedne jako hrnec na prdel.

Inside Llewyn Davis (2013)
Film bratří Coenů Inside Llewyn Davis doporučuju hlavně začínajícím hudebníkům (nejlépe písničkářům), ale ocení jej každá aspoň trochu/občas ztracená duše. Náladě folkových šedesátých v New Yorku přesně odpovídá i soundtrack, který nazpíval představitel hlavní role Oscar Isaac (a třeba taky Justin Timberlake nebo Carey Mulligan). Mix tradicionálů a coverů a jeden Bob Dylan jako připomínka skvělého vtipu ze závěru filmu.

Mr. Nobody (2009)
Oficální hudební doprovod k filmu Pan Nikdo složil Belgičan Pierre Van Dormael těsně před svou smrtí a dostal za něj Magritte Award (která mu už k ničemu nebyla). Kromě této hudby se ve filmu objevuje spousta jiných tracků a neoficiální výběr je parádní sbírkou hodně odlišných žánrů, dob i nálad: Erik Satie, Ella Fitzgerald, Buddy Holly, Pixies, Otis Redding, Nena nebo Gabriel Faure. A Rum and Coca Cola od Andrews Sisters.

Seven Psychopaths (2012)
Sedm psychopatů (scénář + režie Martin McDonagh) mohlo dopadnout mnohem hůř, zároveň to rozhodně není žádná sláva. Na vlastní nebezpečí. (Ale hraje tam Tom Waits s králíkem.) Soundtrack má na svědomí Carter Burwell, ale opět doporučuju "ten druhý", výběrový. Na něm totiž najdete Hanka Williamse (otvírák filmu), P. P. Arnolda, Townese Van Zandta, Joshe T. Pearsona, The Walkmen, Joe Strummera nebo Felice Brothers. Achjo, škoda, že ten film není stejně dobrý jako tahle deska.

Nejlepší song:

Seriál True Detective mě nakonec spíš zklamal, ale jeho úvodní melodie / znělka byla super. Shodli jsme se, rada starších, že píseň Far from Any Road je pohříchu jedna z mála chytlavých v diskografii jinak spíš nudařů Handsome Family.

Nejlepší trailer:

Mad Max: Fury Road
Fallout s Tomem Hardym? Podpásovka. Trailer vypadá tak dobře, že se skoro nechce věřit, že v tom nebude nějaký háček. Točí to původní režisér George Miller, což je rozhodně lepší, než kdyby to točil třeba Zack Snyder, ale s ohledem na Millerovo portfolio nezbývá než doufat, že si pořídil dobrý poradenský tým.

Nejlepší filmová hláška:
"Jsme vlkodlaci, ne blbodlaci." U hahadokumentu Co děláme v temnotách jsem se chechtala celou stopáž, ale u téhle scény – konfrontace upírů a vlkodlaků-hipstrů – vypískla. Cením i citlivý překlad do češtiny (z "werewolves not swearwolves").

Nejlepší filmová postava:
Sebastian Stan – záporák z Kapitána Ameriky, Brendan Gleeson – otec James z Kalvárie, Matthew McConaughey – detektiv Cohle v seriálu Temný případ, Karren Karagulian – prodavač koberců Babken v ruském dramatu Welkome Home, Michel Houellebecq v pseudodokumentu Únos Michela Houellebecqa.

Nejlepší roštěnka:
Sarah Adler / Michal Kayam v izraelském filmu Boreg. V civilu vypadá trochu jako Joanna Newsom (bohyně), a ve filmu měla strašně sexy sestřih.

Psáno pro Full Moon Zine.

Původní {text zde}.

Na 49. ročníku MFFKV jsem vyměnila celebrity za filmy a v průběhu prodlouženého týdne jich stihla na padesát. Občas jsem šla zbaběle na jistotu, jindy totálně na blind, extrémní úlety prokládala klasikou (Solaris, Věčný svit neposkvrněné mysli...), abych se nezbláznila, a jako bonus jsem o pauzách sledovala dokumentární cyklus Český žurnál v archivu ČT. (Kdy jindy?) Komentáře v reálném čase vznikaly pro twitter, zpětně pro ČSFD, poplatné povahám portálů. Jak moc jsou moje představy o dobrém filmu vzdálené představám poroty ilustruje třeba dokument Sitzfleisch, který získal Zvláštní uznání pro dokumentární film nad 60 minut – já jsem přesvědčená, že nic horšího jsem letos neviděla (a já letos viděla spoustu blbostí). Není tedy divu, že ani poslední úplňkové TOP7 si s oficiálními cenami ruku nepodává. A vlastně ani s jinými žebříčky. A co se nevešlo: Normal Heart, Únos Michela Houellebecqa, O koních a lidech, Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, Volný pád, Křížová cesta, Nepochopená.

07 | Still Life | Zátiší
Když italský režisér Uberto Pasolini (příbuzný, poněkud nečekaně, Luchina Viscontiho) uváděl v malém kinosále B snímek Still Life, upozorňoval, že je opravdu velmi „still". A doporučil nevypínat telefony, že nás jejich pípání aspoň čas od času probere. Legrační; Zátiší je sice pomalé, nehybné a tiché, ale zároveň má silný příběh, jasný dějový oblouk a fantasticky obsazenou hlavní roli (Eddie Marsan). Asi to nebude trhák multiplexů, ale zejména ve srovnání s festivalovou konkurencí jde o divácky vděčný – v tom nejlepším smyslu slova –, vstřícný a lidský snímek, a až na lehoučce přepálený, byť nijak překvapivý závěr mu není co vytknout. A Pasoliniho bych poslala na francouzsko-tchajvanské drama Toulaví psi, aby se příště nerouhal.

06 | Calvary | Kalvárie
Irské drama Kalvárie scenáristy a režiséra Johna Michaela McDonagha disponuje především zajímavým obsazením (kromě Brendana Gleesona, charismatického představitele hlavní role, lákají také Chris O'Dowd, Dylan Moran, Kelly Reilly nebo Gleesonův syn Domnhall) a odvážnou premisou: u zpovědi se otec James dozvídá, že ho příští neděli někdo zavraždí. McDonagh na malém prostoru přímořské vesničky v rozmezí jednoho týdne rozehrává příběh o smíření, který má netradičně mnoho podob: od tajemného dramatu s prvky thrilleru přes melancholickou konverzačku až po jízlivý komediální podtext. Nad tím vším se vznáší aura hlavní postavy, absolutního dobra. Až je to místy k nevydržení, jak sympatický otec James je.

05 | What We Do in the Shadows | Co děláme v temnotách
Ano, jsem jedna z nich. Dokument o životě upírské komunity ve Wellingtonu dvojice Jemaine Clement a Taika Waititi mě dostal okmažitě do kolen a kupodivu mu to vydrželo celou stopáž (86 minut), jakkoliv jsou všechny gagy typické spíš pro žánr sitkomu. Ale možná i proto Co děláme v temnotách tak odsýpá – žádné situaci se tvůrci nevěnují zbytečně dlouho a nakonec zjistíte, že nemá cenu dělat pauzy v záchvatech smíchu. Neskutečně zábavná jízda může být komplementárním materiálem k poslednímu Jarmuschovi, který se praktickým stránkám života nemrtvých téměř nevěnuje (a divák, chudák, neví; nádobí se přece samo neumyje).

04 | Istanbul United
Kdo šel „na fotbal", měl smůlu: v Istanbul United není ani jeden záběr na hřiště. V hlavní roli zastávají ultras (přesněji ultras tureckých klubů Galatasaray, Fenerbahçe a Beşiktaş) a kamera má své HQ v kotli, kde se atmosféra nápadně podobá loňským demonstracím na Taksimském náměstí. Nebo naopak? Dokumentární snímek Farida Eslama a Olivera Waldhauera nahlíží do aliance, kterou vytvořili největší fotbaloví rivalové v hlavním městě Turecka, ale mindset fotbalových fanoušků přesahuje a v mnohém odráží spíš náladu a „limity" společnosti, nejen turecké. Silný dokument s výraznou audiovizuální složkou byl suverénně jedním z nejlepších non-fiction letošních Varů.

03 | Locke
Tom Hardy! Jeden z nejtalentovanějších současných herců si v minimalistickém dramatu Locke střihl parádní one man show v prostoru hodiny a půl a jednoho auta na noční cestě z Birminghamu do Londýna. Režisér a scénárista Steven Knight (mj. Východní přísliby, Špína Londýna) otvírá téma morálky, svědomí a zodpovědnosti, které Ivan Locke rozvíjí do důsledků, na kterou není realita všedního dne zvyklá. Škoda, že takhle rovní chlapi existují jen na filmovém plátně. (Ale možná jenom znám málo betonářů.) Doporučuji ignorovat zavádějící oficiální anotaci / text distributora a jít na film jen proto, že je super.

02 | Boreg | Self Made
Jsem trochu zaujatá co se kulis týče, a z konce, který mi přišel nahodilý, jsem byla zpočátku v rozpacích. Přesto. Kontext byl vykreslenýnenápadně: otázka v rozhovoru pro německou televizi, příběh holky u checkpointu, patent gumových kulek, záběr na buldozer... Ale bez něj by nefungoval, resp. nevynikl hlavní motiv filmu – konfrontace identity palestinské rebelky Nadine a izraelské feministky Michal. Izraelská režisérka Shira Geffen se rozhodla pro poněkud radikální řešení, jak film pojmout, a absurdita některých scén je zavádějící, takže se to chvíli tváří jako komedie, chvíli jako bizarní drama, chvíli jako fantasmagorie (to je žánr, žejo?). Coby žena jsem si z filmu odnesla hluboké zamyšlení nad tím (asi spoiler), jak moc je v pořádku udělat si z dělohy kabelku a vystavit ji na Bienále v Benátkach, v opačném gardu pak, kde jsou hranice touhy po dítěti. A jak to souvisí s množtvím šroubků. A že všichni chlapi jsou stejní (to jsem si vymyslela, ale konkrétně v Boreg to tak bylo). Nedokážu si představit, jak tenhle film obhajuju někomu, kdo se na něj na moje doporučení podívá. {komentář z ČSFD}

01 | L'Arbitro | Rozhodčí
Vzhledem k tomu, že jsem si myslela, že jdu na třetí fotbalový dokument, mě vývoj situace od úvodních titulků dál docela překvapil. „Veselohra" je strašný termín, ale lepší mě zab-ha nenapadá. Všechna fotbalová klišé pod jednou střechou, bosácké hlášky a Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? v italštině, drama, lovestory, muzikál, satira, všechno v černobílém, kouzelně neorealistickém podání, až máte pocit, že sledujete Zloděje kol. Suverénně největší překvapení a nakonec i nejlepší film letošních Varů. Questo mi piace molto!

---

49. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
4. - 12. 7. 2014, Karlovy Vary