Odtud až na věčnost

Keď som dal na Casablancu 5*, musím dať aj na toto. Pre mňa úplne rovnako kvalitný film, ktorý mi z niekoľkých zrejme subjektívnych dôvodov pripomínal vyššie spomínaný. Ten má podľa mňa navrch iba v jedinej veci. A tou je rok natočenia. Točiť o druhej svetovej počas vojny určite nie je také jednoduché ako až v nasledujúcej dekáde. Ale vo From Here to Eternity boli zas postavy, s ktorými som sa vedel lepšie stotožňiť. (30.10.2012)

Myslím, že jsem od Odtud až na věčnost čekala zážitek poněkud velkolepějších rozměrů. Když jsem příběh sledovala, uvažovala jsem nad tím, proč je tento snímek vlastně nazýván kultovním. Obsazení je výborné, herecky to u mně nejvíc vyhrál Burt Lancaster a Frank Sinatra. Ladies, Deborah Kerr a Donna Reed jsou nádherné. Jenže v samotném ději se toho vlastně moc neodehraje. Chlapi hrají kulečník, chlastají, nebo chodí za ženskýma. Nejlepší je scéna, kdy se Burt a Montgomery v podnapilém stavu potkají a vedou dlouhý hovor na prašné cestě. Bromance:) Každopádně jsem od snímku čekala, že bude mnohem zásadnější. Čekala jsem, že dojde i na nějakou akci a že zobrazení pobytu na základně se bude pohybovat na větším prostoru, než jen přechod od kulečníku k pivu:) Své kvality film bezpochyby má, ale že by mě nějak ohromil, se říct nedá. (10.04.2016)

Ve světě bez horizontů vrcholí několik životních příběhů, jejichž hloubka, štěstí i bolest by vystačily na samostatný román. Vesměs dokonale vylíčená dramata se postupně vrství a mezi sebou konfrontují a zřejmě bezděčně vyvolávají otázku po smyslu pout, hranic, která vymezují životy zúčastněných. Obraz (americké) armády vyvstává jako bezútěšný koridor mezi domovem a cizinou, v němž se nejvíce daří cizotě – a přátelství a lásce, na něž by možná ve svobodném komíhání nezbyl čas. Každý krok vojína Prewletta měří jeho věčnost služby, která je však v podstatě sebeobelháváním. A jeho oběť – ne snad ta skutečně poslední, ale ta mstící smrt přítele - to potvrzuje. Samo doslovení či rozřešení celé té polyfonie útokem na Pearl Harbor, nesmyslně zpřítomněným archivními záběry, mi však přišlo poněkud alibistické, jakkoliv počáteční americkou rozpačitou reakcí dokonale doslovilo to postavení vojenského prostředí „mimo svět“ a jeho ponor do bezživotných pravidel. Předešlé dění bylo nadčasovým, ale tato „okolnost“ je zcela vychýlila a nepatřičně zproblematizovala. A co je ještě horší: do chumle příběhů vešel národní (či profesní) patos, vědomí povinnosti, které jakoby dočasně nepatřičně a nezodpovědně zapomenuté náhle vedlo člověka tím správným směrem. Psychologismus předešlých dramat tak vyznívá (s ohledem na varování, tužby a vize hrdinek /hrdinek, ne jen ženských postav!/) pouze zženštile a pravda života se odráží v zrcadle mužského (anebo snad i mužného?) boje. Jako bychom již nežili v nebezpečném světě našich přání a tuh, naší odpovědnosti vůči našemu životu (ne majetku či okolnostem, ale pohybu, sdílení a vnímání!), ale v rozvřelém kotli internacionální nenávisti, v níž „my“ jsme těmi spravedliví, „because we are soldiers“…. PS: Jako hrdý majitel modré knížky si nadále myslím, že potřebujeme více lásky a méně armád(y). (12.08.2017)

Od Freda Zinnemanna som ešte nevidel podpriemerný film, herecké obsadenie a nakoniec aj spŕška Oscarov dávali tušiť, že pôjde o mimoriadny film. A on mimoriadnym aj bol, i keď nie bezchybným. Realistické vykreslenie vojenského života, nevyhnutný obraz šikanovania, úlety do civilného prostredia, lásky bez perspektívy a nakoniec deus ex machina v podobe japonského útoku. Napadlo ma, či na americký pátos, vzťah k armáde a ďalšie skutočnosti nemala vplyv aj prebiehajúca vojna v Kórei. (11.03.2018)