Duna: Část druhá

Nezlobte se na mě, ale srovnávat druhou "Dunu" s "Pánem prstenů" či původní "Star Wars" trilogií je neskutečná prasárna. Kvalitativně je to lepší než předchozí díl, to vám neberu. (Postavy mají konečně prostor říkat něco jiného než svá jména a dělat něco jiného než chodit.) Vypadá to hezky, to vám taky neberu. (Minimálně v úvodu je kamera fakt luxusní, písek má své kouzlo a kontrast malého člověka vs. těžebních strojů, písečných červů nebo kolosea je uvěřitelný.) Ale když jdete do muzea, kde vás zaujme nějaký naleštěný kousek, budete si ho okamžitě shánět domů? Ne. A "Duna" trpí úplně stejným neduhem, tj. vyndejte ji z vitríny (z kina) a budete mít jen zaprášené cosi, co po čase zakopnete pod postel. Nemluvě o tom, že ta emoční sterilita obou částí je opravdu tristní... Kdyby to mělo nějaké normální procentuální hodnocení, tak bych ty čtyři hvězdy možná i dala, ale takhle fakt ne. (05.03.2024)

Nejnudnější film roku. To, že je hudba extrémně přeřvaná, opravdu neznamená že je skvělá. Jinak jedno klišé za druhým (obyčejný kluk, láska, zrození vůdce, útok). Necitlivý střih - kde jsou ty stonožky, džin ? A je sice hezké, že nepřátelé jsou x-tou variací na nácky, ale vážně mám fandit zarostlým zfanatizovaným křovákům, kteří sice nevykřikují Salám Akát či co, ale i tak se chovají jako členové talibanu jak vyšití ?! (20.03.2024)

Dospělé sci-fi s vyzrálými tématy, které si váží intelektu svého diváka. To nemůžeme dostávat častěji? Než se dostanu k menším výhradám, musím předně zdůraznit tři věci. Jděte do kina. Jděte do kina. A do třetice jděte do kina. Pro epické filmové počiny, v nichž je po technické stránce všechno správně a k tomu ještě zcela uchvacující a působící neskutečným měřítkem, má smysl dát peníze za nákup lístku. Divácký zážitek zkrátka druhá Duna předkládá ve vší parádě. A mohla mít klidně přes tři hodiny - i při těch 166 minutách místy působí až moc zkratkovitě, čtvrthodinku navíc by utáhla s přehledem. Výraznějším problémem je pro mě fakt, že TimCha a Zendaya spolu mají téměř nulovou vzájemnou chemii a jejich vztah, ač je stěžejním pilířem filmu, působí uspěchaně a nevěrohodně. Emocionálně jsem se zkrátka na postavy nenaladil. Denis Villeneuve každopádně v mnoha jiných ohledech převádí knižní předlohu do filmové řeči velmi efektivně a opět posouvá laťku současného science-fiction o kousek výš. A ačkoliv si na trojku nejspíš docela dlouho počkáme, těším se hodně a jsem zvědavý, co za spektákl si pro nás opět připraví. (27.02.2024)

Zřejmý důkaz toho, že jsou nudolálie i závislost na psychotropních látkách úspěšně léčitelné! Dřívější sveřepý artový hnědopich Denis, věhlasný to uspávač hadů obrazem, se již zdá být dokonale zdráv a nyní téměř bez recidivy zaDuněl tak mohutně, že si po skončení spektáklu musíte pomoct rukou utřít koutek, vrátit spadlou čelist na místo a zavřít hubu. Nejen, že parádně trefil genius loci dnes již klasické předlohy, ale rovněž ji přetavil v dosud téměř nevídané pompézní audiovizuální orgie, u nichž málem nevíte, jestli vás zrovna prcá obraz nebo zvuk. Samozřejmě na to však nesmíte čumět na mobilu v ruční kamerové distribuci nějakého indického čorkaře s bangladéšskými titulky. Podobně jako dříve údajně nezfilmovatelný Džexnův Pán prstenů i toto si bezesporu zaslouží své piedestální místo ve všech konsenzuálně dostupných análech, a to včetně světové kinematografie. Dokonalost, kde je naprosto všechno přesně tam, kde má být, a spektakulární linka D z pískovny v centru až na Jižák jezdí ve zcela pravidelných a přesných intervalech, a její sedačky skoro nepotřebují odčervit ani po svinských islamistických fundamentalistech, ani zkurvených fašistických bílých hubách. (03.03.2024)

Naštěstí jsem se rychle smířil s tím, že Paulův vývoj se bude odvíjet podle očekávatelné trajektorie - zejména když se Villeneuve na rozdíl od Lynche rozhodl následovat didaktické schéma zrodu diktátora. Proč naštěstí? Protože jsem se díky tomu záhy začal soustředit na perspektivu Chani, brzy ustavené coby postava věcná, analytická a empatická. ___ V tomto ohledu se dá DUNA II uchopit trochu jako MATRIX, kde šlo o záměr: Zdánlivě se jedná o příběh mužského hrdiny, ale ve skutečnosti je celý film vystavěn jako analytické pozorování mnohem bystřejší ženské postavy, jež se rozhoduje, zda jí ten chlap stojí za pozornost a důvěru. Chaninou antagonistkou je pak podobně nenápadně rozvíjená hlavní mrcha Jessica. ___ Příběh Chani v paralele k příběhu Jessicy je nakonec jediná soustavně rozvíjená dvoj-linie. Oproti tomu linie traktované jako centrální jsou čím dál eliptičtější, zmatečnější a náhodnější. Imperátor je neatoritativní, původní mladý padouch se stává ponižovanou vedlejší postavou, nový mladý padouch je přepálená karikatura - a čarodějnická špionáž působí v té zkratce jako z bondovské parodie.  ___ Výhoda perspektivního napojení se na Chani je i v tom, že si stejně jako ona můžeme říkat: "Co se s Paulem sakra děje? Proč dělá, co před chvílí říkal, že dělat nebude? Hráblo mu?" Nemluvě o tom, že slib věčné lásky pět minut předtím, než požádá o ruku jinou ženskou, je pohříchu pochybná milostná diplomacie. ___ Jediná dramaticky funkční část filmu je pro mě ta romantická, když se postupně sbližují - a vyvrcholí to cestou na červovi. Napadla mě paralela se STAR WARS III, kde šlapaly naopak ona politická rovina, hrdinova proměna i pocit zmaru z rozkladu světa.  ___ Ano, kompozice, tonalita a práce se zvukem jsou pozoruhodné, leč žádná scéna krom milostných a prvního sedlání červa (což je de facto taky milostná scéna, opět je klíčová Chanina perspektiva) mě nezasáhla: nebyl jsem stržen dramaticky ani esteticky, nezažíval vzrušení z filmařiny, z hry tvarů, světla a zvuků, z výstavby scén či z rytmu, jež třeba u Nolana zažívám běžně. ___ DUNA I odvážně reinterpretovala příběh členitého světa skrze relativně intimní, fázované drama několika postav. DUNA II je naopak překvapivě konvenční "temný" velkofilm o boji rebelů se systémem, jen jsou všichni svině nebo blbci. Krom Chani. A červů. (09.03.2024)